na další stranu
Jan Musil
Taková jsi
Jsi pro mne stále více plastická,
už tě vidím ze čtyř stran.
Zbývá jen
na ramínko pověsit tvé oblečení
a za rohem odstřelit
to hloupé přesvědčení,
že tady na zemi,
po které se chodí
sem a tam,
nemůžeš být má.
Vždyť mezi námi
už dost dlouho
zcela bezstarostně ulehává
krásně nahá inspirace.
Pak napsat báseň,
baladu či romanci,
není žádná práce.
Realita
Hraju si tady ententýny
a pískám si na hubu.
Už dlouho nebudu
zneškodňovat nastražené miny
z našich krátkých cest.
Vždyť všechny svoje sliby
odesíláš v obálkách bez adres.
Pouze tvoje malé nikdy
má přesnou adresu:
školní třída pro prvňáčky.
Než zklackovatí
a začne chodit za školu,
já tady už ani nebudu.
Co nám zbylo
Co zbylo nám z léta?
Jedno slzavé údolí,
úsměvy a pláč.
Neslané nemastné přílohy
máčené do omáček.
A pak touha
chodící kolem jako pešek,
s očima zavázanýma.
A uprostřed toho
dlouhá sladká těšení,
že snad už zítra...
Jako stará herka
Jako stará herka
doklusává k večeru
i dnešní den.
Je odtroubeno
všem šancím a honům,
když kaprálská selka
zahání do kurníku
i zmoklé slepice.
Ležím na zádech
svých krásných předsevzetí
a dál stíhán něhou
svůdného prokletí,
třídím a rekapituluji.
Do Benátek jsem nedoplul,
Mont Blanc jsem neslezl.
Přesto věřím,
že chytat štěstí na udici
se vyplácí.
Vždyť nahlížet řece
pod hladinu
mohu až jako tonoucí.
Vězeň
Jsem tady uvězněn,
jsem v kleci jako lev,
kterého rozbolely zuby.
Ty skvělé možnosti,
ta trapná realizace!
Do sladkých nocí
po kapkách ukapává
hořký pelyněk chromých dní.
Cestou ke smíru
kulhám na obě své nohy.
Kdy budu osvobozen?
Kdy získám,
co toužím mít?
Kdy se zbavím té klece,
ve které tady musím
jen s vlky výt?
Karteziánská
Mé pochybnosti
už kdákají tak systematicky
jako slepice na řadu.
Pořád se ve mně opakuje:
Kdo jsi?
Proč jsi?
Prosím, zachraň mne
svými tělesnými doteky,
abych aspoň na chvíli
spadl dolů.
Miluj mne
a tak dokaž,
že skutečně jsem.
Že jsem tak rozklížený
jen bouří ve sklenici.
Svým soudcům
aspoň jednou jedenkrát
předložit chci
důkaz o své hmotné existenci.
Jsem tady
Jsem tady pouhý zapisovatel.
Co pomyslí si Bůh,
co si múzy prozpěvují,
jak iracionálno zarachotí,
když protáhlo se komínem.
Všechno na mne padá shůry.
Jsem tady tomu všemu
jenom poskokem.
Neříkám á,
když cosi ve mně tvrdí bé.
Nevidím to,
co se mým očím zakazuje
a z čeho by se můj mozek
jistě pomátl.
Ctím místa,
kde si slušný člověk
své boty vždycky zuje,
aby nenašlapal v boží předsíni.
Jsem tady v rukou nevyzpytatelna,
že rád luštím křížovky,
ve kterých nikdy není doložena
naše vina,
i kdyby měla být postavena
na hlavu.
Za rohem
Proč musím chodit za roh
své emoce natahovat na skřipec
a pak dlouho do noci
v uších slyšet tu falešnou ouverturu?
Bez tvé přízně
jsem jako v nemoci.
Jako v jízdě do pekel
na tvrdém hřbetě splašeného snu,
v lustru plácající noční můru.
To, co jsem z jara vůbec nevysel,
teď vyrůstá mi do plevele.
I v posteli mi věrnost
zase zaleh‘ soucit Plačka,
ten věčně fixlující hráč z mariáše.
Bezzubému hostiteli
rychle stydne
i horká kaše.
Jak si hraji
Sám si hraji na kafemlejnek,
točím klikou,
snad vypadne i moje štěstí.
Už nekouřím, nekafuji,
přesto čas dál letí,
v cíli chce být první,
předstihnout i vyluštěnou hádanku.
Běžím za ním,
zakopávám,
chci vidět lad a krásu,
sladkou zpěvnou harmonii,
vidím vrásky.
Místo ovcí strach tu pasu,
po stráních plných trní.
Vrásky vidím na nevěstě,
šťastný úsměv tvář jí křiví.
Vidím už i svoji mez,
s krumpáčem a lopatou.
Zbývá jen jámu vykopat
a zemí ji zaházet.
Myslíš?
Myslíš, že jednou
hozený kámen
se ve vzduchu jen pověsí
a odmítne spadnout na zemi?
Myslíš, že jednou
přijde hodina,
ve které se všechno zastaví
a ve které i ty
jako v řeči, v ději, ve snu
se úplně rozpustíš
a já o tobě začnu bádat
čistě telepaticky?
Myslíš, že jednou
na tebe zaštěká pes
a ty se schovat přiběhneš?
Myslíš, že jednou
naše těla
na sebe sama promluví
a nás zanechají při čaji?
|
