na další stranu
Jan Musil
***
Zas tady trnu
jak bodavý osten na trnce.
Jsem celý rozpíchaný.
Zas Jak trnu
jsem přišel pozdě na modlení,
samojediný,
do prázdného kostela.
Duše se mi otevřela,
ústa naopak uzavřela.
Dál tady trpím
ze známé příčiny,
jsem beznadějně rozdvojený.
Jak dobytče
do pluhu zapřažený
musím stále hot,
chtěl bych stále čehý.
Kde najdu pochopení?
Proč pouze ptáci
se mnou zobají
ty hrozny kyselé,
co tady pro mne zůstaly
po vinobraní?
Trnu a bdím,
ze zlého snu
stále neprobuzený.
Vodácká
Jsem z tebe zblázněný,
vše kolem mne odplouvá,
jsi ostrov zelený,
chci k němu doplavat,
lehnout si do trávy.
Vesluji v kanoi, v osmičce,
už blížím se na voru.
Těším se na chvíli,
kdy háčky, zipy, knoflíčky
na tobě
samy se nechají rozepnout.
Ale ten ostrov zelený
se ode mne od rána vzdaluje.
Vesluji, mávám,
bidlem se od dna odpíchávám,
ale ta vzdálenost od tebe
tak hořkne mně v ústech na patře,
že nemohu ani jíst.
Kajícně vracím se k pokoře,
k přemýšlení,
rozum je zas
můj denní host.
Jako slepé
Žena v tobě
ráno vstává,
okno otevírá.
Jakpak asi dneska bude?
Žena v tobě
svůj cit jak míč nakopává,
tolik jí záleží na brance.
Žena v tobě
na vlastní dveře pěstmi tluče,
proklíná a pláče,
otevřené dveře si denně otevírá.
Žena v tobě
už si zase s tebou dopisuje.
S bílou hůlkou
jako slepé
si do schránky
chodíte pro poštu.
Stejně
Chápu nechápu.
Vždyť je to jedno.
Voda do kopce stejně neteče.
Mají naše city pevné dno
nebo jsou tou vodou v potoce?
Chápu nechápu.
Naše existence
má stejně oči zavřené.
Ti zvítězivší
dostávají vavřínové věnce,
my sladká vítězství
jako svůj precedens
drtíme zuby každé poledne,
když spolu obědváme.
Chápu nechápu,
stejně spolu stále jsme.
Bílé ticho
Dostal jsem strach,
když jsem se k ránu
nechtěně probudil.
Při pohledu z okna
všude studeno a bílo
jako když z hor až k domu
sjede lavina.
Nikde se nemluvilo.
Před dveřmi seděl
božský klid.
Takové ticho
jako když otec jde hledat
ztraceného syna
a sám se už nikdy nevrátí.
Žil jsem tady,
mé štěstí však spalo
za horami
a já nevěděl,
kdo z nás je vlastně
emigrant.
Tam
Tam za obzorem jsou ty zvony,
které mně v uších stále vyzvánějí?
Tam jsou ty kostely,
jejichž zdi se šplhají až do nebe?
A i hřbitovy
plné slavných jmen?
Tam, kde je pořád tak hezky
a přitom tam neznají počasí?
Kde všechno kvete a voní
a přitom všechno leží tak ladem?
Tam, kde se v řekách koupají i děti,
které se nesměly narodit?
Tam, kde je svět průhledný
jako sklo?
Díváš se na něj
a přesto ho nevidíš,
dokud se nezmění
v dotěrné zrcadlo.
Modlím se
Modlím se,
aby se věci seřadily,
aby se seřadily vedle sebe
podle velikosti,
podle barevnosti,
podle náklonnosti.
Abychom v nich našli
aspoň jednou zalíbení.
Aby tvoje a moje spaní
si spolu zazpívalo
starou krásnou odrhovačku.
Aby se v mém lese ozývalo,
co se včera na tvé louce
prozpěvovalo.
|
