na další stranu
 Tereza ŠimůnkováApríl
Zas další špatný rok
na dveřích po noci tag zlého rudého Hlavou do zdi
Hlavou v jednom kuse do zdi Spi se mnou spi
Spi se mnou spi Bůh na stopuBůh opřel baťoh o tyčku dopravní značky značící dálnici - silnici pro motorová vozidla a trochu frkl. A to jsem ještě ani nevyjel, a už bych to nejradši obrátil, horko jak v dole, prachu mraky, asfalt teče a od kol se do mě škaredě strefuje štěrk. Mimoto mě bolí hřbet a to jsem ten baťoh sotva nasadil, proč jsem si toho nabalil tolik, ono se po právu říká, když jedeš na cesty, vem si o polovinu míň oblečení, než chceš, a dvakrát tolik peněz, jenomže, řekl bůh a střízlivě si změřil nadupaný baťoh, copak já můžu nechat nějaký hadry doma? Já potřebuju všechny propriety komplet, tak kráso trp. Ještě že jsem se přemohl a nechal doma mejkap, lehce nakopl špičkou černé tenisky široký popruh zavazadla, aby ho uhladil do jedné lajny s baťohovou stěnou, což je nakonec známkou jisté osobnostní vyzrálosti, no která ženská odjede na prodloužený víkend jen tak s holým obličejem, jen taková ženská, pokračoval bůh v tiché samomluvě, která se takříkajíc odpoutala od povrchu a nalezla krásu v sobě samé. V nitru svojí duše. Která nečeká fanfáry, kdekoli se objeví, nebo že se všichni přetrhnou a budou jí kupovat drinky v baru. Ještě že aspoň s penězma si nemusím lámat hlavu. Hlavní tah na Prahu byl přetížený, bohův baťoh armádní a vypraný a bůh nízký a bledý. Aby ne, pokrčil rameny a vyroloval si mikinu co nejvýš nad lokty, aby na něj mohlo sluníčko, když letos bylo tak škaredě. Tak strašně hrozně škaredě. Měl rád tohle slovo, odchytil ho kdysi právě na stopu od jedné postarší řidičky, dámy se špatně střiženou ofinou a komínkem červeně opravených písemek na zadním sedadle, možná jím strašila prvňáčky a možná druháčky, když bourali, přes krev se nedalo přečíst ani písmeno. Papíry lítaly nad dálnicí jako bílí rejnoci a slovo škaredě se bohovi jak rybka vetřelo do osobní slovní zásoby. Ono se to nezdá, ale bůh se na stopu dost naučil. Měl bych každopádně začít stopovat. Pomyslel si bůh a zase trochu frkl. Bylo vážně vedro. Potilo se mu čelo, teklo to do očí. Kapoty aut se leskly jako krovky, jako by je někdo dálnicí táhl na niti. Vzduch stál. Mohlo být k polednímu a bůh začínal mít hlad. Mamí, mně se nikám nechcé, zakňouralo mu odněkud z břicha. A mně je horkó, a kdy už tam budém, vylo z bohových útrob překrytých bavlněných trikem z potiskem hlavy Marilyn Monroe. Konejšivě pohladil Marilynin pysk. Ale kuřátka. Škoda že M. Mansona vyprodali. Je to vážně tak zlý? Nezkoušíte to na mě jenom? stáhnul bůh zkusmo příčné břišní svaly. Kromě jedné středně velké vlny tsunami a vlnky etnických čistek v jižním Pacifiku se nic nezměnilo. Kručelo a škvíkalo to v něm jak v nějaké červivé truhle. Když byl bůh ještě docela malinký, maminka ho za trest posílala do sklepa. Už to znal, ten vlídný jednoznačný pohled, to elegantní vytažení levého obočí (nikdo neměl takové obočí jako maminka, silné jako strach, husté jako strach, lomené jako strach), který následoval po každém průseru malého boha. Přeschlý tchýnin jazyk, neumyté nádobí nebo dvojka z písemky, kterou se měl přece naučit na jedničku jako ostatní sestry, už to znal, maminka jen nakrčila obočí a bůh padal, malinkatý, se sklopenou zrzavou nezvedenou hlavou. Ještě že jsem tak zrzavej, ještě dneska si vybavuje, jak se tou zrzavostí v tmavém sklepě plném pavouků utěšoval: boží palice prozařovala uhlíky jako hranice. V jednom rohu, hned vedle sousedovy kóje, stála velká černá okovaná truhla. Když tam tak seděl a zpytoval svědomí (maminka sklep nikdy nezamykala, ale nechávala na každé z holčiček, aby podle svého nejlepšího svědomí uvážila, jak moc zlobila, a tomu přizpůsobila délku samotrestu), slýchával z truhly docela zřetelné zvuky. Jako by se v ní něco vařilo. Nejdřív byl zvědavý, co to tak může být, co asi může klokotat v okované truhle v zaprášeném rohu černého sklepa, kdo pod ní zatápí a čím asi, ale podívat se netroufl, maximálně položil dětské prsty s okousanými nehty na bublající víko a pak si prohlížel prach na jejich špičkách, zadumaně a žalostně, jako by to byl listopadový sníh nabraný ráno na parapetu, krev z prokousnutého oparu nebo sliny z rozkroku. Ale čím byl starší, tím míň se mu truhla zamlouvala. Zvědavost nahradila nejdřív opatrnost, pak hrůza. To se pak tiskl hubenými zády k žebrům něčí kóje na protilehlé straně sklepa s bramborami v pěstích jako kameny a třesoucími se vlasy zapaloval uskladněná štokrlata. No a pak přes noc dospěl a maminka ho místo do sklepa poslala do světa, aby poznal, zač je toho loket. Tak to bylo, hm, řekl si smířeně bůh a vyroloval si druhý rukáv. Kuřátka v břiše historka z dětství evidentně dojala, celý svět držel pysk. Jediné, co bylo slyšet, byla pelášící auta a štěrk. Bůh měl svůj klid rád. Slunce stálo vysoko v obloze jediné široko daleko a pálilo mu kůži mezi blonďatými chloupky. Měl bych se namazat, měl bych dbát na pitný režim a měl bych každopádně začít stopovat. Jenomže místo aby zaujal postoj (vyšlápnout do krajnice, palec vytrčit), sesunul se na bobek vedle baťohu a jal se ještě chvíli odpočívat. Ne že by měl času nazbyt. Času tedy měl, kolik chtěl, to je snad samozřejmé, ale nazbyt nebyl žádný, ani ten nejmenší. Pro boha byla zahálka největším hříchem a něco na práci se našlo vždycky. Než v klíně, radši usekat, a pěkně po kousíčkách, ať už je to víckrát ani nenapadne, ruce, razil bůh. Už na základce mu vyčítali radikalitu. Takže teď sedí na bobku na krajnici rušné dálnice, docela zakryt svodidly a zaprášeným křovíčkem, okolo něho sviští auta, osobní a nákladní, a jejich řidiči mají za slunečními brýlemi obličeje různých druhů, zlostné, křivácké, syslí i magické, a různě se tváří, jako vrah, jako duch, jako eskortka, ale většina se netváří vůbec nijak, prostě sedí v autě, drží se volantu a jedou si po svých, jako by ve skutečnosti ani neexistovali, jako by je někdo naexponoval na přední sklo, a pokud se jako monstrózní hologramy řítí dálnicí, bohovi to nakonec vyhovuje úplně nejvíc. Důvod je prostý. Bůh si šíleně nerad povídá s neznámými lidmi. Což je pro stopaře není úplně dobře. Slečno, nejste vy ňáká zaražená, co, spletl si jednou v rámci překonání bariér jeho stehno s řadicí pákou mladý řidič bílé dodávky. Co to tenkrát vezl, vajíčka, no jasně, ještě se mi chlubil, že zatím nikdy nedovezl žádný rozbitý, a to už jezdí od dva roky, i když teďka už jenom nárazově, melouchy a tak, je hlášenej na úřadu práce a to mu to vyhovuje s těmi vedlejšáky, dřít se bude přece celej život, ne, a měl pravdu, celej život, uznal bůh, když se soukal bočním okénkem z převrácené dodávky. Několik let pak nemohl ani vidět vaječné omelety. Možná kdyby kluk tolik nezahálel. Ale když nebude zásadový bůh, tak kdo jiný, pokýval vážně hlavou bůh. Řidiči ho ovšem ani nemuseli obtěžovat, aby je nenáviděl. Bylo to dokonale absurdní a vážně mu to vadilo, ale vždycky, když mu nějaký chudák zastavil, zvedl se bohovi automaticky žaludek a klesly koutky. Nenáviděl klouzavý pohyb, kterým boční okénko klesalo dolů, nenáviděl spěšné ruce, které mu dělaly místo na sedadle spolujezdce a noviny, automapu, přepálená cédéčka a rozjedené bagety odhazovaly dozadu, nenáviděl pach cizích aut a otázky po své destinaci. Vždycky nasupeně klesl do sedadla, tak nízko, jak to jen šlo, jako by z ubíhající vozovky nemohl odtrhnout oči a on se tak mohl bezeslovně vymluvit z konverzace, seděl, očima navíjel asfalt, tvářil se nasupeně a mlčel. Za těchto podmínek většina řidičů vzdala snahu zapříst hovor už po několika kilometrech a jak atmosféra houstla až k absolutní fyzické nedýchatelnosti, jenom se tiše modlili, aby byl cíl blízko. Jednou se stalo, že se mu nějaký vynervovaný astmatik za volantem začal dusit, a vzpomínka na to, jak bůh v mírném levotočivém klesání ze sedadla smrti oživoval znalosti z autoškoly, ho dodnes budí ze sna. Občas se ale bohužel najde pár pitomců, kteří si prostě povídat chtějí a kteří si prostě povídat budou, i kdyby měly pršet trakaře, prolétlo bohovi, který si zrovna převazoval tkaničku, aby měla fešáčtější uzel, smutně hlavou. Ale já to pořád nechápu, teda chápu, že vás mám vysadit, kde si řeknete, ale proč mi to neřeknete rovnou, kam jedete, co kdybyste si třeba vzpomněl na poslední chvíli a já už nestihl zastavit nebo byl zrovna ve špatným pruhu a někomu nedejbože vjel do cesty, chápete, to nechápu, a většinou u toho starostlivě a rytmicky pokyvovali hlavou, pod níž se nakrucovala placka volantu jako tác. Ale jasně že to chápu, a kdybych si mohl vybrat, z fleku vezmu jakýkoli jiný dopravní prostředek, tramvaj, psí spřežení, létající koberec, zepelína, ale já si prostě vybrat nemůžu, já si prostě vybrat nemůžu. Ale copak jim to můžu vysvětlit? Takhle v autě na sedadle spolujezdce? Mně je jasné, milý pane, že pro vás nejsem žádná výhra, ale rád bych, abyste věděl, že vy pro mě taky ne. Vy pro mě taky ne. Mě to s váma sakra přece taky nebaví! Nechtějte vědět proč. To bysme daleko nedojeli. Daleko stejně nedojedeme, bože můj, zhnuseně zatáhl za tkaloun tkaničky a cvrnkl prstem do dokonale provedeného uzlíku. Jenomže víte v čem jsem na tom o moc hůř než vy? Vás ze mě aspoň nebolí břicho. Kuřátka moje. V tom jsem na tom vážně o moc hůř. A vážně bych už měl začít stopovat, takhle tam nikdy nedojedu, napomenul se bůh, ještě si zkontroloval tkaničkový úvaz u druhé boty a namáhavě se zvedl k dálnici. Nohu v černé tenisce předpisově vyšlápl nohu do krajnice a vytrčil palec. Auta nalétávala zdálky jako sršni a bohova nízká a bílá postava řidičům zdálky připomínala patník, od jehož reflexního pásu se jejich povinně zapnutá světla odrážela obzvlášť ostře. Netrvalo dlouho, a pár metrů za bohem v oblaku prachu zastavilo auto. „Tady nemáte co dělat.“ „Slečno, vy jste nerozuměla? Na dálnici nesmíte. Zakázáno. Vy chcete pokutu?“ „Haló. S váma mluvíme!“ „Není jí něco? Úpal nebo tak? Slečno, je vám dobře? Ono je fakt vedro. Neměli bysme něco udělat? Edo? Podrž jí ty dveře. Vážně vypadá nějaká zsinalá. My vás vezmem na benzínku, jo? Tam — a vnímá ta holka vůbec? — řikám, že tam se už o vás postaraj. Hele, jeď.“ Tam už se o vás postaraj. Mrkl unaveně bůh. (současná tvorba) |
|
|
Vidíte zjednodušenou podobu stránek.
Chcete-li mít stránky zobrazené v plné kvalitě, použijte takový prohlížeč, který podporuje moderní standardy používané na těchto stránkách a současně si zapněte ve svém prohlížeči podporu JavaScriptu.
