literární časopis založený v roce 1964

Tereza Šimůnková

Dobré ráno pana Kyklopa

Pan Kyklop se probudil v rakvi, a přestože to se stává i v lepších rodinách, není nelogické, že ho to překvapilo. Už třiačtyřicet let se probouzel po boku své zprvu jen nehezké, posléze nehezké a netečné ženy Veroniky, která mu, sotva co otevřel oko, popřála dobrý den a pak na něj do večera nepromluvila; proto se v tichu schrány cítil trochu jako doma. Dalším pozitivním faktorem probrání se v rakvi byla tma. Pan Kyklop byl od mládí světloplachý a přes zásahy a rady odborníků, očních lékařů, homeopatů a léčitelů se jeho potíž s věkem zhoršovala. Nejenže musel ve dne nosit tmavé brýle, ale v posledních letech mu začalo vadit i mírné světlo ranní a večerní a rok před smrtí mu pálení a otékání očí spolu s nekontrolovatelným slzením prakticky zabránilo opouštět byt. Strávil ho v hlubokém křesle s koženým potahem obklopený starožitným nábytkem na udržovaných parketách za temně brčálovými závěsy, které byly sešité ze tří vrstev a dopadaly na zem jako křídla; na dosah ruky měl stoleček, rádio, komodu se secesním motivem a zásobou likérů, protože pan Kyklop byl na sladké, a kulatý rudohnědý taburet pod nohy; to vše se vynořovalo z temného šera, které propouštělo jen tolik světla, aby obyvatelé nenaráželi do nábytku.

„Je to tu jak v hrobce,“ říkávala Kyklopova žena Veronika a její hlas byl studený. Studené byly i její ruce, kterýma se manžela už dávno nedotýkala, leda když náhodou zavadila o jeho předloktí nebo bok, když se míjeli mezi futry. Pan Kyklop chápal. Která by chtěla kripla. Nakonec mu to do jisté míry vyhovovalo, postupnou ztrátu zraku provázela ztráta sexuálního apetitu, jako by se v tomto ohledu veškeré jeho smyslové vnímání zlomyslně zredukovalo na oční vjemy a žádný hmat, čich nebo chuť ho nedokázaly vzrušit. Pan Kyklop to ovšem bral stoicky. Oční vady byla rodová dispozice a světloplachost je pořád o deset stupňů lepší než zelený zákal. Upřímně, na to, že dříve či později oslepne, čekal pan Kyklop celý život. Po hlavu v křesle hlubokém jak jáma na odpadky vyhlížel slepotu tak intenzivně, až z toho umřel.

Takže ticho a tma. A svatý klid! To není nejhorší, mohl jsem se přece probrat někde, kde je řev a žár, kde jsou davy, na punkovém festivalu, ve slévárně nebo u moře v Rimini, brr, otřásl se pan Kyklop, který se právě probudil v rakvi, ale když o své situaci popřemýšlel hlouběji, svůj náhled na ni přehodnotil. Ležel v rakvi a absolutně netušil, co má dělat.

Možností pravda nebylo mnoho. Mohl by propnout nohy a špičkami se dotknout leštěného dřeva, stejně jako by se mohl povytáhnout v pase a pleškou třít čelo rakve tak dlouho, až by na něm vytloukl svatozář. Také by mohl ruce, které mu stále souměrně zkřížené ležely na prsou, posunout ke straně rakve a znecitlivělými prsty ohmatat prostor za a vedle sebe i nad sebou; třeba by objevil drobnou prasklinu, kterou by poháněn zoufalou silou proniknul a rozerval a rozlámal a vysvobodil se, a kdyby se to nepovedlo, mohl by aspoň pěstmi bušit do dřeva a řvát jak zvíře. Třeba by mu zrovna v tu dobu z hrobu vstávala žena a uslyšela rány z podzemí, nebo by na náhrobním kameni jeho jméno zlatil kameník a v kratičké pauze mezi namočením štětce do plechovky s pozlátkem (šplouch) a dotykem kovu a žuly (cák) by zpod sebe zaslechl údery (buch buch); třeba by se stal zázrak.

Ale pan Kyklop na zázraky nevěřil a ani zvířecí vytí se k zemité povaze pohřbeného nehodilo.

Spíš, a když na to pan Kyklop myslel, vyronil oblou křišťálovou slzu, která zůstala zachycena v důlku jako rybka, spíš by se žádný zázrak nestal a rány a kopy lokty a koleny by slyšeli leda tlustí červi v hlíně. Pomyšlení, že jediným svědkem jeho případného zápasu s černým jílem bude tak primitivní živočišný druh, pana Kyklopa rozložilo úplně; první slzu následovala druhá a třetí, všechny krásné jako oblázek a vykroužené jako vejce; pan Kyklop cítil, jak mu tlačí na oko.

Přestal tedy plakat a zůstal bez hnutí, naslouchaje tichu, snaže se slabým zrakem proniknout prostor. Ale musel by mít oči jako káně, aby se prořezal. Také se začal cítit nepohodlně. Rozbolelo ho levé rameno, pravé rameno a nakonec obě současně. Drobná bolest se šířila páteří ke kostrči a jemně se mu zakusovala do svalů, jako by ho ochutnávala. Pan Kyklop dobře věděl, že ho ochutnává. To tou polohou na zádech, já na zádech nikdy neusnul, dokonce ani když jsem se opil nebo když se mi přes prsa natáhla nahá žena, i tak jsem se musel převrátit ze zad na bok a z boku na břicho a nohy jsem si musel přitáhnout k bradě, aby mě chránily, protože břicho je citlivé a noc zrádná a dostat v noci kopanec do žaludku, ne, to se mi nechtělo.

„Jsi jako mumie, jenom zafačovat,“ říkávala Veronika stočenému Kyklopovi a bylo to její přání dobré noci; pak usedla na svou stranu postele, vyvlékla nohy z bačkor a zasunula je pod peřinu, aby se zahřály; v sedu se přikryla po pás a potom se opatrně položila naznak, skoro slavnostně, a po krk v bílé noční košili si přetáhla přikrývku přes ústa; až když v peřině zmizela celá, zhasla lampičku. Slepnoucímu panu Kyklopovi její ruka po peřině připomínala chramstnutí čelistí na sněhu. Pak spolu leželi dlouhou nocí a ze svých bunkrů se pozorovali, tři živé vystrašené oči. Pana Kyklopa napadlo, jak je dobře, že je v rakvi sám.

Je v rakvi sám?

Zahrabaný zbystřil. Tma se zdála stejně stojatá jako dvacetileté manželství, a přece jako by se tou bažinou něco hnulo. Pan Kyklop zkusil nedýchat. Ano! Daleko před ním, v černotě vycházkových bot, se něco zalesklo. Světlo to nebylo, ach, povzdechl si světloplachý pan Kyklop, nikdo shůry nepřišel odšroubovat nýt; ale když se stejným směrem podíval ještě jednou, nemohl si pomoct, bylo to tam, lesklé slizem a mrňavé jako háček a robotovitě se to posunovalo k jeho pravé nohavici. Ach. V nedosažitelné krajině jeho polobotek lezl červ.

Pan Kyklop začal opět plakat. Jak se tu octl neznámý návštěvník? Buď byl přítomen mému pohřbu a nedokázal odejít včas, nebo, kanuly mu slzy jako pštrosí vejce, nebo se sem dostal zvenku, spustil se do rakve prasklým víkem, dírou v dřevu, můj červí vypasený přítel, moje holubička, a když to dokázal on, dokážu to já taky, taky, a z oka vytlačil slzu jako hroudu.

Červ zatím zalezl do zaprášené nohavice a netečně pokračoval svou cestou vzhůru. Brzo cítil pan Kyklop jeho šimravé břicho na slabinách. Znovu upřel pohled k nohám svého posmrtného vězení. Bez vyzývavého lesku červích kroužků byla opět syrová jak maso, buranská podzemní pustota, i slizká nit červí poutě na jeho stehnech oschla. Je zde exit možný?

Nezdálo se mu to všechno?

Nejjednodušší by bylo zjistit pravdu, dokud to jde. Pan Kyklop se ještě může hýbat. Ještě může propnout nohy a špičkami prozkoumat pevnost leštěného dřeva, ještě se může povytáhnout v pase a začít mlátit lebkou do rakve. Ještě může uvolnit ruce ze symetrického sevření a prohmatat jimi každý čtvereční centimetr nad a pod a vedle sebe, tenhle pan Kyklop, který tu leží jako dlouhý tak široký a třese se hrůzou. Ještě může bušit pěstmi do dřeva.

Ale nic z toho pan Kyklop neudělá; na práci je tma a umrzají mu prsty; červ holubice zmizel někde za Kyklopovou hlavou, dost možná si teď s kamarády dává do nosu u sousedů. Pan Kyklop přemýšlí o tom, jaké to je, být červem, a jaké by to bylo být červem právě teď, moci si chlupatým břichem razit cestu na svobodu. Také si představuje, jaké by to bylo, kdyby se pokusil převrátit na bok a z boku na břicho a přitáhnout si nohy k bradě, tak těsně, jak to rakev dovolí, jaké by to bylo. Pěkné. Hm. Pěkné by to bylo, pomyslí si pan Kyklop, a dál třeští oko do tmy.

(červenec 2006)

Na maso

Výhled na moře je klidný v lebce příměří
jen bůh volá jak alarm v mobilu
stojíme poslušně v řadě
na maso

bůh rozstřikuje rakovinu jak moč
přiděluje ji jak potravinové lístky
trefuje se levou rukou na koš
ochcává patníky

na máslo na maso na sekanou
stojíme poslušně v řadě
zvon Dobrák z ravellského kostela oznamuje že
vlci jdou vlci jdou vlci jdou jdou jdou

(současná tvorba)