na další stranu
Tereza Šimůnková
Tereza Šimůnková, 26, Praha. Několik let žila v Holandsku. Má ráda kočky a velkoměsta. Studuje. Živí se jako průvodkyně. Psala reportáže do Literárních novin. Začíná překládat divadelní hry.
Nevěř
Tedy nevěř nevěř
očím básnířek jsou vejce zmijí
a prstům básnířek těm třískám v páteři
a břichům básnířek v nichž hrubým hlasem vyjí
nezrozenci ještě
a už netvoři
Ani klínům nevěř
rubášům těla
Ani ňadrům z nichž něha uletěla
A nevěř ústům básnířek
— v sítích bárek potopených
zmateně se zmítá hejno
pokurvených víl —
Marjápanny
Všichni mí milenci
jsou pryč
a nikdy nevrátí se
z té nejpyšnější dálky
z té nejzpupnější výšky
z těch vrcholů
Já panenka tu ležím
obtěžkaná jejich úlevou
neschopna jediného slova
přitlučena k posteli jejich
nabubřelým vítězstvím
Lakomci! Takhle ze mě vyjíst
všechen cukrkandl
a nechat mi tu sotva na oblíznutí prstů
A nechat mě tu zmarnělou
a vyděšenou
A nechat mě tu donekonečna
krvavit si kloubky
o hanbu z porculánu
a na střepinky stud
Ne nikdy neskončí
ten
pronikavý okamžik
hrůzy
v němž muži opouštějí ženy
jak zvěstující andělé
a opouštějí nás navždy
Kapky
Z naší tůňky v horách
ještě pijou laně
a v podhůří už
— kap kap —
meju jiný dlaně
Tvoje břehy ještě
proudem podemílám
a jinýho už
— kap kap —
vlnama kolíbám a líbám
Tvejm širejm proudům v moři
ještě sbohem dávám
a na horách už
— kap kap —
jiným poprchávám
Variace III
A budu zase panna, mužům natruc,
že vykonávali pohyby, vyluzovali zvuky,
že řezali a klínili a brousili až
jiskry lítaly, že
chroustali sklo
mezi zubama.
A odejdu, zvednu se a ponesu
v náručí sebe marněnou
až na začátek světa, usednu na útes
a budu škebličkama krmit moře,
chlebem racky.
A zkamením, dočista zkamením, jestli
nepřijdeš, ty s něhou,
ty s rozechvělýma rukama,
ty s dary, jestli
nepřijdeš
a na týle mě nepolíbíš do vlasů.
Dušičková
Dušičková půlnoc.
Hroby rozevřené na
dva prsty.
Maškarně rozverní
vlkodlaci
pomrkávají
po blanitých plodech.
Krysí krasavci
pasou strach.
Stromy poulí oči
do tmy.
Za padacím mostkem
slepoty kdosi špatně
poschovával kudly.
Nacpanými pupky
přitisknuti k žule
zvědavě nakukujem
přes hřbitovní zeď,
nebomuži,
neboženy,
nebojá.
Její tělo
Našli moje tělo utonulé,
uškrcené, rozčtvrcené,
šavlí probodené,
na troud
spálené. Našli moje tělo na předjarní
mezi tři černí páteři, křižují se
ještě dnes.
Zanechala jsem
své tělo v tůni vodnický
tvejch očí, v smyčce z koňskejch žíní
houslovejch tvejch paží, do čtyřspřeží ryzího
zapřažený tvejch údů, plamenům
vydaný tvejch slov.
Nahýma prsama vstříc
tvejm šavlím zahnutejm jsem ráda šla.
Takhle umřít přeju si! Tělesně ať důši
shořej lejtka! S prsty od prsti. S vlasy
kočičími fousky. S očima kolčavíma,
s očima plenícíma mraky.
Abych měla šaty ucouraný, nad
pás vykasaný, ať se na holém břiše
března zatřpytí mé
utrhané perleťové knoflíčky jak
myší očka. Ať moje stehna odlákají
slunci všechny holky!
Ještě po mé smrti se
bude moje tělo k tvýmu vzpínat,
ještě dávno po své smrti
se k tobě povinu ze všech barvínků
jediná od čistoty, bude tak dávno
po mé smrti a moje fraučí mrtvé rty ti budou
špitat
tak mámivá a tetelivá slova, až
z toho i hrobu
bude těsno.
A bylo by to vhrdlouhání
A bylo by to vhrdlouhání
za které noční můra ukusuje
hlavy
Říct ti taky tě mám ráda
ano jsi ten pravý
A možná by ti čelo pohladila
kurvička lež lží konejšivou dlaní
A možná toužíš po útěše
na mateřím kurvím břiše po
měkkém děvském objetí
S vlastním svědomím se kurvit ó to ano
Leč rány z milosti
já dávat neumím
***
Chci
děcko ke starání a muže
na lásku: až se mi svírá
v prsou pěst: a bu
ší na děložní vrata: a be
re za klín pentlený jak
májka: a bere za klín
sešpendlený sichrhajckou:
a vyvrací ho beranidle
m z prstů: pro děťátko
pletou
z poraženého
Kdo ukrad všecky živé
děti? Zlý strejček má
mo: zlatou
bránu hrejem
krvavý koleno
Zmijí žena
Chodí po nocích a dny hadí hřbítky si
skalpované věsí za ohanbí
Pere se s grizzlym o polibky
V ránech si sluncem jak broží
spíná roztrhaná ňadra
Farmářkám krade kropenaté slípky
Farmářským synkům klidné spaní
Nahá zacuchaná se zvířecími
zvyky a prsty od slepičí
krve krade se chlapcům za
lebeční kost
Příliš hbitá na znásilnění
příliš skutečná: i kdyby ji
dostihli i kdyby ji povalili
do bizoní trávy skončí to chlapci
v krvavých slzách
s dvěma stigmaty
v baculatých šíjích
Sss mám zmijí plný klín
že tě chlapče že tě
ulovím
Sss mám bradavky co štknou
že tě chlapče že tě
dostihnou
Sss mám v ústech jazyk od zmije
ten tě chlapče ten tě
zabije
Čas je relativní
vykládal mladičký fyzikář, když
třel liščím ohonem
spolužačky mezi ňadry,
zatímco kluci lepili žvýkačky
pod lavice a honili si zvonění
z cudných rozkroků.
Než se uráčilo sejít mezi žactvo,
bylo pozdě: náhle ramenatým
klukům vytryskly slzy z očí, že
jejich holkám dávno jakýs fotr
snídá z mokrých
vzdychajících klínů,
nenápadně jejich mladá prsa
obrušuje.
A prý že dospíváme:
jen požíráme hodiny,
až nás ve střevech tlačí jako větry.
Než se k puknutí plní
stihnem vznést, přes
távka
končí. Ještě smazat křídu
z tabule, představy chlapců
plaché, černobílé,
zatímco do růžového vsunul
umělohmotnou pracku kostlivec Emil
v přírodopisném kabinetě.
Než vejde s třídnicí pod paží,
odstranit všecku sprostou krásu:
trénovat tahy slizkou houbou.
Děti civí oknem na
padající listí létající
veveřice draky vzducholodě
štěrk ve větru vrhnuté nože a sebevrahy
kometné nevěry lásky
vyvracející soudnost z veřejí lásky
k zblití hrozné: civí i na mě,
sehnu
tou postavu
v anoraku: venčím
srdce jak pejska
na trapně slabém špagátku.
Mávám jim zpátky
do ústavních oken, pořád spíš tam než tady,
a přimrzlá k dospělosti můžu
jen pokoutně krást bloumání z oken školy,
pokoutně objímat Emila kostru, vtírat se
klukům za vzpurné zipy, krást maturantkám
vůni z klínů, vítr z plachet, ředit si
písek v tepnách, dokud mě
nezanese.
muži mají nože
ženy v loktech sníh
kdo z mužů jim pořezal
paže ze závějí
muži mají nože
ženy písně z drátů
kdo z mužů je přivázal
za copy k návratům
muži mají syny
ženy vytahaná břicha
kdo z mužů mě zahrabe
až dodýchám
Báseň — hora (variace IV)
Lidskou krev? Můj milý
neochutnáš ze mě Nepop
iješ
Na břiše nosím
krajiny — viny
Rozlehlé krajiny s uzoučkým vínem
Vinař mi v pupíku bůhvíproč
navrtal studeň jak cejch
Je noc je bílá
noc je bělejší než
bárka nad jezem než slina pod jezem než
křídla alek než moje
alčí bytí
kroužím uhýbám a kroužím
nad vřeteny zemí se zemí
svázaná krví co crčí
jak drát jak psí sliny jak
slunce když ho
brutálně zdrtíš
v zobáku nesu něco
cenného
v svém velkém bílém alčím zobáku
krev krev KR E F
pro tebe
|
