literární časopis založený v roce 1964

DIVOKÁ VINICE, aktuálně

05.11.2024 - V EUC Klinice na Denisově nábřeží v Plzni mají babybox nové generace!

V úterý 5. listopadu ve 12 hodin jsme slavnostně prezentovali babybox nové generace. ... Více »

30.10.2024 - Babybox na záchrance v Českých Budějovicích přijal 269. děťátko

Zlatý novorozenecký dukát od České mincovny

Je to kluk, radoval se ředitel českobudějo... Více »

20.10.2024 - Veronika Hlaváčová, Příběh Johanky z babyboxu a 2. místo Prix Bohemia Radio

Český rozhlas a redaktorka Veronika Hlaváčová byli oceněni na Mezinárodním festivalu ... Více »

19.10.2024 - Výstava Pavla Jasanského

Lukáš Jasanský zve na výstavu z díla Pavla Jasanského, fotografa a grafika, který se ... Více »

SLOVO ÚVODEM. DIVOKÉ VÍNO MÁ PAMĚTNÍ DESKU NA BRÁNĚ GYMNÁZIA U LIBEŇSKÉHO ZÁMKU!

Zleva Alenka Háchová, Jarda Fiala, Marie Machálková, Marie Dlouhá, Pavel Nejedlý a Zuzana Vinklerová.

Zleva Mélova manželka Marie, zprava Mélovo první děvče Alenka.

Odhalování. Zleva Dušan Spáčil, Marie Machálková, Alenka Háchová, ředitel Gymnázia František Kosina, starosta Prahy 8 Ondřej Gros a zástupce ředitele Robin Eliášek.

V myšlenkách i v textu se vracím k odhalení bronzové pamětní desky na vchodu do pražského libeňského Gymnázia, v němž jsme studovali s Emilem – Mélou Machálkem – v letech 1962 – 1965, a místo učení vymýšleli časopis pro mladé básníky a literáty a připravovali představení divadla poezie. O prázdninách roku 1964 jsme s Mélou vysněný časopis pojmenovali podle knížky polského básníka Konstanty Ildefonse Gałczyńskiho názvem Divoké víno (Dzikie wino). Jméno se nám zalíbilo, protože jsme chtěli být divocí a kromě piva jsme také občas popíjeli víno. Pro svoji ideu jsme získali spolužáky Jaromíra Fialu, Roberta Šmieda, Michala Třeštíka a Václava Hláska, kteří nám zpočátku podlehli a pomáhali hlavně s produkcí představení divadla poezie, jež se konala ve sklepě domu číslo 4 v Krejčího ulici u blízké školy Na Korábě. Abychom získali autory i z jiných škol, vypsali jsme literární soutěž dokonce oceněnou finančními odměnami. První cenu získala krásná židovská holka Helena Pěkná, bylo to 1 000 korun (tenkrát hodně peněz), druhou cenu Oldřiška Svobodová (cena čítala 500 korun).
Méla Machálek tenkrát miloval spolužačku Alenu Háchovou, studentku o rok nižšího ročníku, ale já jsem si galantní dobrodružství prožil s Helenou Pěknou i s Oldřiškou Svobodovou.
První číslo vyšlo 19. září 1964 za necelý měsíc či dva po prvním nápadu. Čítalo 1 000 výtisků nudloidního formátu 105 x 297, tedy A4 přeložené na výšku. Mělo 32 stránek a ilustracemi kreslenými přímo na kovolisty je vyzdobil tenkrát začínající Karel Hruška (1930-2015), mladík o půl generace starší než my, jenž letos posmrtně vystavoval v Galerii Hollar.
V den, kdy Divoké víno vyšlo, tedy 19. září 1964, jsme s Mélou recitovali v našem sklepním klubu básně Michelangela Buonarroti v pořadu nazvaném Titan a člověk v nádherných překladech Pavla Eisnera, jež vyšly za německé okupace pod pseudonymem Josef Šupa. Jsem si skoro jist, že Michelangelo by mohl českému židovskému překladateli být vděčen.
Mnoho desítek našich posluchačů si po představení výtisky Divokého vína odneslo, aby jeho distribuci provedli na svých školách a mezi svými kamarády. Jedno číslo jsme prodávali za dvě koruny, jež se nám většinou vrátily zpět od distributorů, a posloužily k vydání dalšího čísla, jež už mělo dvojnásobný náklad, při čtvrtém čísle vydaném ještě v prosince 1964 jsme už docílili nákladu 5 000 výtisků. Zbyla i nějaká korunka, abychom jako zcela pracovně vytížení redaktoři přijížděli ke Gymnáziu taxíkem – ruskou carevnou Volgou, zatímco naši profesoři do kopce stoupali ke škole pěšky. Profesory jsme milovali, nejvíce z nich Václava Gardavského vyučujícího zeměpis, který nám dovolil scházet se ve svém sklepním kabinetu a ve dvou velkých akváriích tam chovat rybičky. Jako protislužbu jsme mu třeba nalakovali tyče, na nichž byly zavěšeny mapy. Měli jsme rádi i profesorku francouzštiny Laštůvkovou, která do třídy přinášela gramofon s deskami Edith Piaf a jiných francouzských šansoniérů. Profesor tělocviku Brdlík nás při svých hodinách trápil tak, že jsme při následujících předmětech vydýchávali kilometr, jehož uběhnutí bylo pravidelným závěrem hodiny tělocviku. Na oplátku jsme poněkud trápili profesorku češtiny Berlovou, když jsme si pro referát o Josefu Škvoreckém vybrali citace samých erotických pasáží. Profesorka Bogdányová s námi o nedělích navštěvovala expozice Národní galerie. Obdivovali jsme francouzské moderní malířství i české barokní umělce.
Bylo nám potěšením, když profesorka fyziky Janišová házela od tabule křídu, abychom dávali pozor při jejích hodinách. Nebyli jsme si jistí, zda náš třídní Jan Petr vyučující matematiku, ji skutečně ovládal, ale přes veškerý jeho ironizující sarkasmus jsme jej rovněž obdivovali. Vzpomínám si, že jsme jej navštěvovali v jeho malé libeňské komůrce, kterou užíval jako byt.
Hrůzu a respekt na nás pouštěla ředitelka Božena Dolanská prohlašující, že ve svém „ústavu“ nebude trpět žádné recese. Za jednu z nich považovala moji neoholenou tvář, ale trvalo jí vždy několik měsíců, než mě přiměla, abych si vousy oholil. Naším módním oblečením byly vytahané svetry, pracovní kalhoty zvané štruksáky, obouvali jsme si s oblibou pohorky. Krátce jsme propadli jinému módnímu výstřelku. Na nedělní vycházky po Praze jsme se oblékali do bílých košil a černých vest a mávali jsme při chůzi černými deštníky. Podobně taky spolužačky doprovázející nás při návštěvách galerií. Říkali jsme si Klub ledabylců a bohémů, zkráceně KLULEBO. Tahle éra zřejmě netrvala dlouho. S Mélou Machálkem, jenž mě natrvalo opustil 7. února 2020, již o tom promluvit nemohu. Ptal jsem se Jardy Fialy, ale ten éru ledabylců a bohémů už zapomněl.
Umístění bronzové pamětní desky projednali s ředitelem Gymnázia Františkem Kosinou Dušan Spáčil, člen Rady Obce spisovatelů, a Marie Machálková, vdova po Mélovi. Ředitel Kosina vlídně a vstřícně určil termín odhalení na poslední školní den 30. června 2020 v 9:30, a tak kromě našich spolužáků z 60. let Jaromíra Fialy, Marušky Dlouhé, Zuzanky Vinklerové, Tomáše Podoby, Pavla Nejedlého, Věry Kornalíkové se jej zúčastnili stovky současných studentů Gymnázia, kterým právě končil školní rok. Přišla Mélova manželka Marie Machálková, jež s mým přítelem prožila 45 let a vychovala dva syny a společně se starali o čtyři vnoučata. Velmi elegantní i v kloboučku přišla na svého prvního kluka vzpomenout Alenka Háchová, dokonce myslím, že na něj nikdy nezapomněla. Alena s Marií našly společnou řeč, políbily se a začaly si tykat. Poprvé v životě jsem je mohl obě najednou obejmout. Alena se Marie zeptala: „Byli jste s Mélou šťastní?“

Divoké víno 108 ilustruje svými fotografiemi z bratislavské Armády spásy Jindřich Štreit. Galerii 21 fotografií publikuje Jindřich Buxbaum věnující se židovské tématice. Právě mu vyšla výpravná publikace Sedmero požehnání, kterou mi věnoval, a všem vám ji doporučuji. Je to unikátní sbírka fotografií, již se podařilo Jindrovi Buxbaumovi pořídit jen díky důvěrnému spojení s židovskými obcemi v různých národech.

Nepřijdete ani o verše tradičních hvězd Divokého vína Jirky Žáčka, Káji Sýse, Oldřicha Damborského, Dušana Spáčila, Evy Frantinové, Zory Wildové a dalších. Vzácností je básnička Petra Cincibucha, kterou napsal ke svým 77. narozeninám. Blahopřejeme, Petře!

Na seriál o koních, koních s křídly, kentaurech a kentaurkách, jenž v Divokém víně započal Méla Machálek, navazují velmi erudovaným článkem o jednorožcích doprovázeným ilustracemi Olga Nytrová a Františka Vrbenská. Poněkud volněji jednorožce popisuje František Cinger, jenž rovněž přidal ilustrace. Prosím, nenechte si oba články ujít. Jednorožci jsou krásná zvířata, sice divoká, ale snadno se nechají ochočit mladou pannou, u níž usínají s hlavou v klíně.

Ludvík Hess