Tomáš Pavlík

(1975, Praha) vystudoval obor Veřejné a sociální politiky na FSV UK v Praze. Pracuje jako specialista v oblasti odpovědného podnikání firem. Od roku 1999 do roku 2004 se podílel jako dramaturg na Festivalu spisovatelů Praha. Pracoval rovněž jako dramaturg a autor divadelních adaptací pro divadlo v pražské Lyře Pragensis. V roce 2017 publikoval básnickou sbírku MILOSTné a jiné.

KOCOVINA

Zas prší ticho do kroku
do bot výčitky stelou kamení
dech zas voní po pelyňku
na rtu pučí bolák mámení

otisky běžím vyprat k řece
včerejšek sušit do hřebčína
řeka i kůň svědci v páru
zbývá jen sedlo a kocovina

ZROZENÍ

Odevzdal jsem nebi
čisté povlečení
a faráři co křtil mé sny
tomu dopsal
s díky psaní
V potoce usnul žár
horké léto
ukryl pod kamení
do tisíce jazyků
život nově přeložený

Přišel srpen
s ním na hladinu
do odrazů roje
slz Svatého Vavřince
poslal nám čeho se nejvíc cení
V rámu letní oblohy
pod křídly Labutě a Orla
na polštář naděje
tvář syna archanděla Michaela
a nad ním nás obou bdění

POCHYBY

Berou mne za slovo
do deště bez deštníku
balí v kornout z papíru
všech počmáraných skic

na hrot pera lijí mi olovo
by se slavík rozpil v mžiku
utkaný sic metrům na míru
vně třpyt uvnitř však nic

ZE SLÁNEK A LŽICEK

Stavím město
ze slánek a lžiček
každou ulici
se svým nárožím

abych tě potkal
ve stejné čtvrti
jako tenkrát
na konci léta

beru tě v rámě
hned za cukřenkou
se vracíme
k sobě zpět

přichází oběd
ten z nejsladších
poctivě ukradených
vteřin snad minut

mohl bych naznačit
že už měsíce nejsi
ale nechce se mi
tam mezi lžičkami

proč si stěžovat
u oběda ve městě
tak cizím i blízkým
když se blíží desert

a Bůh ví co pak

LOUČENÍ (U KMENE STROMU)

Večer poslepu strojově strohý
přes blánu fantazie
na mikrokosmy
krájím takty ticha
trubadúr s bubínkem
pro tu u kmene stromu
dělám na co nemám vlohy
na paličku jak na psací brko
hrnu všechny pevně volné verše
tu city na půl tu na čtvrt doby
abych jí do dárkového papíru
zabalil srdce co hned se drolí

VZDOR

Přes vzdor stávat se někým
protékat sítí jak mořská pěna
v tvaru zobu budoucím dnům
posloužit jak krmení
rozsypaný na břiše velryby
ležet jak papír na slunci
ponechaný k zežloutnutí
přes to vše jsme cestou
i jejím vlastním vypravěčem
racky které u ní jednou nasytíme
přesto nebo právě proto jsme
Orfeem i Eurydikou

ODVAHA

Ten proti černotám
vertikálně ke slovům
ještě
uprostřed dosud
živě rány
dýchá
Nenechat zapomenout
kým jsme
do stonků dnů
poslat vláhu
a odvlažit půdu
kde kvete
pýcha

ASINELLI A GARISENDA

Z nevydlážděných ulic snů
chtěl bych jak vítr zvířit prach
pro modravý svit rána
udělat si z jeho dechu společníka
Přes štiplavý zápach
z ještě horkého železa noci
odlít nový začátek
dvou věží přítomnosti
Obletět Asinellu i Garisendu
a přitom nepatrně zašeptat
nebojme se Prométheova daru
drahých kovů lásky

LOUTKAŘ

Zmuchlaný papír
pozapomenutý loutkař
sběratel odřezků
slov vyznání

Vábí bělostí
provází zdvořile
těžkou hodinou
než se rozední

Láká pobudy
šaman sirén
přikládá múzy prs
mudroslovec

Pozapomenutý loutkář
nabízející zlaťáky
z nebe citu
ke dveřím příbytků

Pálí jak slunce v úplňku
na lužní město našich nadějí
zatímco s nadějí dýcháme
vůni dřeva

NÁDECH

Na zemi
nám souzeno je
být líbáni
bolestí

přec cítím jak
scvrklá srdce
k loďce své se
proklestí

ZRÁNÍ

Už vím pro koho
od jara z ničeho
na jižním svahu kvete
a v létě ovládá hejna
že nepřiletí špačci
že do září neubude

Už vím obloho
že nejde o nic tajného
proč neumřeš žízní světe
proč cena je pak stejná
-Lásko skoro zdarma jsi -
pro bohaté i chudé

ZRCADLO

Vidím tě sarkastický šklebe
vidím tebe i otázku plnou štětin
zdalipak ten kdo dotkne se nebe
může natrhat hvězd jako květin

VZPOMÍNKA NA LUCNI LOUKU

Jen kamenem od kostela
Nesvětějšího srdce Páně
ležíš na lůžku
sevřená studenost

Krůpěje po srpnovém dusnu
jak baletní špičky
doráží na plech parapetu
kakofonie bytí a jsoucna

Vlasy šedivějí
v rukou kadeřníka
v místnosti vůně
zmírajícího květu

Kdybych věděl že bude poslední
zabil bych to přebytečné slovo
a místo tváře
nastavil ti rty

Kdybychom věděli
že právě ustřižené kadeře
jsou tím posledním
ostatkem luční louky mládí

KOLOBĚH

Dnes ráno
se paprsek propadal
březovým hájem
přesně v ten den
kdy se jaro líně rozvaluje
na měkkých přikrývkách
pod viničními svahy
a mezi opylovanými květy
ze zapomenuté zásuvky
dává znovu ochutnat
juvenilní vůni března
Co jevilo se pučením
a pak ráno nepomrzlo
když příliš brzo opouštělo
vyhřátou postel své milé
se teď stalo v kůře mízou
jak říkají znalci
nápojem bohů
pomocníkem starému knihovníkovi
kterému přidržuje žebřík
tentokrát ne ke knihám
ale k kmenům stromů
aby v létě z života neuhnilo
a srpen otevřel svůj zpěvník
a milenci
ty měli z čeho pít

U JARNÍCH ZŘÍDEL

U zřídel jarních řek
svinuté plachty před vyplutím
křídla zšedlá popelem
němé čety kameníků
jsou hrdá slova odmítnutí

Jemná a těžkopádná
předjímají pelyněk strání
hrubost nadmutých jezů
žluč senilních větví v deltě
přeci poháněná tajícím sněhem

I přes zbloudilá ramena
naděje ospalky jara spasí řeku
kůň přijde k plnému toku
napít se v konci čistého
stejně jak u pramene