|
na další stranu
Olga Nytrová
NADPŘIROZENÝ ÚDĚL ČLOVĚKA
NADPŘIROZENÝ ÚDĚL ČLOVĚKA
Stvoření je podle francouzského katolického filosofa Clauda Tresmontanta darem, výrazem agapé (lásky), jíž je samo Absolutno. „Cílem stvoření je podle křesťanství hymen, skutečné sjednocení osob stvořených s nestvořenou Osobou, aniž by tím docházelo ke směšování přirozeností (...) V Bohu jsme, žijeme, hýbeme se, a to díky stvoření. Ale sjednocení, které nám Bůh nabízí, není faktické sjednocení dané nám ve stvoření, ale sjednocení milosti, jednota lásky, jíž máme dát svůj souhlas. (...) Jsme stvořeni k Božímu obrazu a podobenství. Čas stvoření není zbytečný: je nezbytný k tomu, aby se stvořený člověk naučil být Bohem. Tohoto období učení nemůže člověka nikdo zprostit. (...) Dlouhé trvání zkoušek a růstu, noviciátu, v němž se člověk připravuje na věčné duchovní zásnuby, vyžaduje sama lidská důstojnost. Taková je naše lidská situace.“
To jsou tedy slova plná naděje. Uvědomujeme si, že osobní vztah Absolutna a stvořené bytosti vzniká rovněž v nitru člověka. Víme, že celý Starý i Nový zákon, otcové i křesťanská tradice jednohlasně učí, že je člověk povolán k nadpřirozenému cíli. Už ve Starém zákoně vidíme, že Absolutno navazuje s člověkem a s lidmi, a to o především s lidmi vyvolenými pro zvláštní poslání. Jde tedy o dialog: s Abrahámem, Mojžíšem, Eliášem, Amosem a dalšími.
Tresmontant je přesvědčen, že celé evangelní poznání je soustředěno na výzvu k novému narození, na přizvání k božským zásnubám. A ví, že samotná christologie, teologie Krista, učí výslovně o nadpřirozeném údělu, jenž je člověku nabídnut, učí o přebožstvení, neboť v Kristu je lidská přirozenost přijata, povýšena a přebožstvena a bez nejmenšího oddělování a směšování spojena s Boží přirozeností. Církev Kristova je nevěstou a chrámem živého Boha. Máme účast na božských dobrech, která jsou nad chápání našeho lidského rozumu. V Kristu jsme znovu stvořeni, v něm se znovu rodíme. O velikém tajemství, jež dává smysl celému stvoření, působivě hovoří například Píseň písní.
O BÁSNICKÉM SNĚNÍ
Každý zdravý člověk vydrží dva dny bez jídla, ale ne bez poezie.
Ch. Baudelaire
„Važ si toho, v životě se nestává moc často, že tě bude zkoušet básník,“ uklidňoval na chodbě teologické fakulty před časem student svou kolegyni, která šla na zkoušku ke známému starozákoníkovi, profesoru Milanu Balabánovi. A právě tento vynikající a zralý autor, píšící kvalitní poezii, mne před lety seznámil s tvorbou filosofa Gastona Bachelarda. Francouzský myslitel má úžasný vhled do básnické duše a dokáže o tom výstižně a zajímavě psát. Klade si otázky, které jsou skutečně inspirativní. Je snad snění za všech okolností jevem uvolnění a odevzdanosti, jak navrhuje klasická psychologie?
Zdá se, že denní snění je důležité z více úhlů pohledu. Jedná se o přirozený duchovní jev, který je velmi užitečný pro duševní rovnováhu, pro uvědomování si vnitřních sil, nejniternějších zdrojů. G. Bachelard je přesvědčen, že snivec je schopen pocítit bytí, které se v něm otevírá. On se otevírá směrem ke světu a svět se otevírá vůči němu. Nejsme pouze a výhradně racionální bytosti, naše duše je plná snění, které je určitou nezpochybnitelnou tvůrčí kvalitou. „Člověk nikdy neviděl svět správně, pokud nesní o tom, co vidí. Ve snění samoty, které zvyšuje samotu snivce, se spojují dvě hloubky, odrážejí se v ozvěnách, které jdou z hloubky bytí světa do hloubi bytosti snivce,“ vysvětluje fenomenologicky orientovaný filosof. Prozradil nám, že snění „poetizuje“ snivce.
Pak si ovšem dovedeme představit, že básnický obraz nese svědectví o duši, která odkrývá svůj svět. Uvědomíme si, že je přínosné zamýšlet se nad básnickým sněním, otevírají se nám nové vnitřní prostory. Výše zmíněný filosof píše, ponořen do poetologického pohledu, že stále ještě „existují duše, pro něž je láska dotykem dvou poezií, splynutím dvou snění“. Láska se vyjadřuje tím lépe, čím básničtěji je sněna. V básnickém snění se harmonizují všechny smysly. Některá básnická snění jsou podle tohoto invenčního teoretika hypotézami životů, které rozšiřují náš život, neboť nás zdůvěrňují s vesmírem. Jsem přesvědčena, že když básník sní, je ochoten nám nabídnout své snění ke sdílení. Cítí, že se jedná o univerzální hodnotu. Je to pro nás nedocenitelným obohacením. Jazyku básníků se tímto způsobem můžeme učit přímo – přesně tak jako jazyku duší. „Jak prosté je objevit svou duši v hloubi snění,“ přesvědčuje nás Bachelard. Je toho názoru, že snění nás uvádí do stavu rodící se duše.
Lidská bytost je schopna žasnout, to patří k životním darům. Při čtení poezie se zvyšuje naše radost z objevování. V našem vědomí se odehrávají prudká psychická dění, dochází k „nárůstu bytí“. Mám sama tu zkušenost, že chvíle s poezií bývají požehnané a objevné. Zavane charisma. Myslí prochází jakýsi magnetismus, vnitřní potenciál se násobí. Člověk je blíž zrodu pravdy a pociťování podstaty duše. Rozeznívají se naše skryté struny, vynořují se nové nevídané barvy, neznámé valéry duše. Jsme okouzleni. Metafora nám daruje překvapení, posiluje nás, otevírá nový směr vnímání. Zintenzivňuje se naše schopnost vidět do podtextu slov, nahlédnout do zátextí díky prožitku snění, které kotví v Absolutnu.
ETIKA A VÝCHOVA
Víme, že dobro a zlo stály proti sobě dávno předtím, než přišli ti, kteří se pokoušeli tyto základní etické kategorie definovat. Různá historická zkušenost, odlišná kritéria, snaha nalézt nejvyšší morální hodnoty podle etiků vedly k různorodému výkladu toho, co je dobré a co špatné. Láska k dobru je nesmírně důležitá. Dobro má mít větší přitažlivost než zlo. Ale způsob jeho prezentace nesmí být pro děti a mládež naivní, čítankový či jinak nevěrohodný. Správně vychovaný jedinec vyhledává a hájí dobro, nechce se ocitat na straně zla. Ke konání dobra nám napomáhají ctnosti, které je důležité rozvíjet. Je nezbytné, abychom své potomky vedli k prosociálnosti, aby cítili s druhými, byli empatičtí, přáli druhým úspěch. Je nutné vhodně rozvíjet soucítění, spoluúčast, solidaritu, spravedlnost, férovost a také aktivní pomoc potřebnému. Dokonce již v předškolním věku by se děti měly učit soucítit s druhými při bolesti, smutku, ale především – a k tomu je více příležitostí – vcítit se do kamarádovy radosti a prožít ji jako svoji vlastní. Tady platí: Přej a bude ti přáno, dej a bude ti dáno.
Vysokoškolský pedagog Pavel Vacek v knize Rozvoj morálního vědomí žáků zdůrazňuje, že je důležitá výchova charakteru: „Přes opakované konstatování, že se v našich školách příliš nedaří rozvíjet charakterové vlastnosti žáků, nemusí být situace beznadějná, a už vůbec se s ní nelze smiřovat. Je třeba hledat způsoby, jak na mravní stránku žáků účinněji působit.“ Svůj výklad pro budoucí učitele doplňuje kazuistikami – tedy příběhy ze života. Sama mám tu zkušenost, že ty vhodně vybrané mohou působit a správně ovlivnit rozvoj našeho hodnotového dozrávání. Vybrala jsem proto a převyprávěla pro čtenáře jednu z Vackových kazuistik, nazvanou Zastavení na schodech. Je to povzbudivý příběh plný lidskosti.
Patnáctiletý Marek byl s partou na horách. Při jedné procházce si všiml asi čtyřicetiletého muže s depresivním výrazem ve tváři, který seděl na schodech místního kostela. „Měl bych s ním promluvit,“ napadlo Marka, „vypadá tak zoufale.“ Chvíli váhal a rozhodoval se: „Jít dál s kamarády nebo poslechnout vnitřní hlas, který ho nabádá, že nyní je třeba udělat právě tohle?“
Nakonec usedl vedle neznámého a ani nevěděl, jak začal naslouchat tragickému příběhu – o nemocném dítěti, které zemřelo, o ženě, která smrt dítěte neunesla a odešla. A o manželovi, který se proto rozhodl život skončit. Přijel se jenom ještě naposledy podívat do míst, kde jako mladý prožil krásné chvíle. Seděl na schodech kostela a náhle k němu přisedl neznámý mladík...
Marek pouze seděl a poslouchal, protože, jak sám později vyprávěl, příběhu nerozuměl. Nevěděl, co je to být otcem, co je to být ženatý, neprožil nikdy zblízka smrt. Věděl však, že má být tady s tímto mužem a podpořit ho v jeho těžké chvíli. Neznámého pak pozval na nedalekou chalupu svého strýce. Ukázalo se, že strýček je jedním z lidí, které tento muž potkával před lety na horách.
Den, který měl být koncem, se stal novým začátkem díky tomu, že se jeden mladík uměl zastavit a naslouchat člověku, který se ocitl v tíživé situaci.
V současnosti uvažujeme o „obnově morálky”, o prohlubování etického myšlení, o spojení ctností a charakteru s konkrétním jednáním v situacích, které život přináší. Již ve škole se má stávat výuka jakousi „kolébkou mravnosti a kázně“, v přiměřeném slova smyslu, tedy jak tvrdila již antika – uměřeně. V dnešní rozkolísané a hodnotově roztříštěné době je nezbytné dbát na rozvoj lidskosti, překonávat sobectví. Nedopusťme, aby se rozmáhalo etické vakuum, směřování k nicotě. Máme si své hodnoty ochraňovat, vzdorovat nepoctivosti, mocichtivosti a násilí, podporujme spravedlnost, úctu k tomu, co nás přesahuje a lásku k bližnímu.
|
