|
na další stranu
Olga Nytrová
ABRAHÁM A IZÁK
Příběh Abrahama a Izáka, to je úzkost člověka tváří v tvář Bohu, představuje drama na ostří nože, vyjevuje lidskou podstatu. Slavný spisovatel Elie Wiesel přiznává, že ho mate a děsí. V různých obdobích svého vnitřního duchovního vývoje chápeme vždy jiné vrstvy tohoto biblického příběhu. Stále nás cosi nutí dostat se za něj, proniknout až k jeho jádru. Vzpíráme se. Ale tento otřesně silný děj se nejprve musí stát naším vlastním příběhem, jako takový ho jedině můžeme strávit a některým polohám se přiblížit.
Abrahám dostává od Boha příkaz, aby šel a na hoře Mória obětoval svého syna Izáka. Je to milovaný syn, pro otce znamená naději a budoucnost, Boží požehnání. Co znamená tato krajní poloha Boží žádosti? Asi toto: jsem tvůj Bůh. Musíš mi důvěřovat. Být ochoten nabídnout mi i to nejdražší na světě. Silné bytosti Bůh zkouší, slabí, ti nekladou odpor. Abraham ovládá podle židovského podání všechny jazyky, veškerá umění, je to všestranně obdařený člověk. „Nic ti nesmí k srdci přirůst víc než já, tvůj Bůh,“ slyší v duši. Ve chvíli, kdy pozvedá nůž nad svázaným synem, tryskají mu slzy, kanou na zavřené oči jeho dítěte. Oba procházejí vnitřní smrtí, prožili strach až do dna. Ale právě proto poznávají Boha v největší hloubce. U samého kořene jeho bolesti. Vždyť on sám pak pro nás obětuje svého jednorozeného Syna, Ježíše Krista. V sevření nejvyšší úzkosti poznává Abraham Boží nárok. Musí ho protrpět, podstoupit zkoušku, není to jen jako, je to doopravdy. Plní beze zbytku Boží vůli. Současně ví, že obětováním Izáka by byly zmařeny Boží sliby dané Abrahamovi.
Bůh zkouší Abrahama, ale zároveň podle židovských podání Abraham zkouší Boha. Satan věci usnadňuje, Bůh nikoliv. Když Abraham prošel tímto vnitřním sežehnutím a po Božím slově „Zadrž!“ se jakoby zrodil znovu, pocítil Boží milosrdenství v celé jeho podstatě. V tu chvíli se Abraham bouří a reptá. Tuší Boží bolest a Boží rozpaky. Protestuje. Velmi se mu příčí, že Hospodin poslal anděla, aby jeho ruku se smrtícím nožem zadržel, jak zdůrazňuje E. Wiessel. „Ne, krajní situaci musíš řešit ty, Bože, nespokojím se s tvým zástupcem, to je pro mne málo, když jsem dal všechno, poslechl do krajnosti, tak ty se mi musíš zjevit ve své lásce a ve svém milosrdenství, na tom trvám.“
Bůh vyhoví, není to možné jinak. K tomu, kdo porozuměl Božím nárokům, může Hospodin mluvit přímo. Kdo prošel ohněm nejtěžší zkoušky, ten ví.
KAIN A ÁBEL – ZÁVIST A NENÁVIST
(Úvaha spíše psychologická)
„U bohů se projevuje závist, žárlivost a další neřesti obdobně jako u lidí,“ napadá nás, když se začteme nebo zaposloucháme do mytologických příběhů. Takové je původní pohanské vidění věci, které ovšem potom někdy prohořívá i do vnímání biblického. Závist jako jeden z kořenů zla lidé již ve starověku dobře znali a prožívali. Proto ji promítli i na nejvyšší místa, k božstvům, protože si nedokázali vůbec představit, že by se v těchto „vyšších sférách“ nevyskytovala. Tím si ji zdůvodnili – je-li závist oprávněná u bohů, je tedy opodstatněná i u lidí.
Motiv závisti bohů prosákl v knize Genesis do spodních vrstev biblického kérygmatu. Kdo nevnímá následující perikopu doslovně, ale je schopen vidět souvislosti v jejich symbolickém významu, může tento motiv zahlédnout: „I řekl Hospodin Bůh: ,Teď je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé, nepřipustím, aby vztáhl ruku po stromu života, jedl a byl živ navěky‘.“ (Gn 32, 22)
Když toto říká Bůh, proč bychom měli připouštět, že je někdo lepší než my sami? Proč by se nám měla vyrovnat nějaká žena nebo nějaký muž, například náš soused? Proč by měli být stejně dobří jako my? Takto problematiku vnímal celý starověk. A proto tento úhel pohledu do jisté míry pronikl i do biblických formulací. Zdá se, jako by zde nastalo nějaké ustrnutí, jako by se „Pán ráje“ obával o svou nadřazenost. Takzvaná „závist bohů“ se tu ve skutečnosti projevuje jako jejich strach z lidí. A to pak je občas dokonce i aplikováno i na Boha Izraele. V pozadí tu syčí závist stejně, jako syčel had v ráji.
Ale může se jednat – v nové, už demytizované vrstvě – o něco jiného: „Kdyby člověk nyní, po pádu, pojedl (nesmířen a neobrácen) ze stromu života, stal by se tento stav něčím věčným. To však Bůh nechce. Vyhnání je dočasné. Až do smíření a nápravy. Je to tedy ‚opatření preventivně ochranné‘,“ uvádí k problému známý starozákoník Jan Heller.
Listujeme Biblí a nalézáme prakticky v každé kapitole nějaké zmínky o závisti. Kain a Ábel – to je přece do očí bijící příklad. Dva bratři a jejich oběť. Rozveďme si psychologicky, co oba bratři prožívali. Blesk zapálil obětinu mladšího z nich, Ábela. Kain tuto událost mohl chápat jako Boží suverénní rozhodnutí, a tomu se neodporuje. Z čeho tedy pramenila Kainova motivace, jeho příklon ke zlu? Ze závisti. On je přece ten starší, prvorozený, jemu náleží hlavní požehnání, hlavní část majetku. A má být zastíněn mladším bratrem? Kainova závist postupně přerostla v nenávist, a to tak silnou, že vedla ke zločinu vraždy.
První epištola Janova (J 3, l2) vidí v Kainově závisti nenávist a přímo ďábelství. Zárodek závisti se konstituuje hluboko v nitru. Jde o „lavinu“, která se rozjede a nelze ji zastavit. Je to ještě nepojmenovaná nenávist, kterou si však neuvědomujeme. Bohabojný člověk proto prosí Boha, aby zárodky závisti v něm pro sebe nenašly úrodnou půdu.
BABYLONSKÁ VĚŽ – NÁŠ PROBLÉM
Babylonská věž byla příznačně nazvána věží lidské pýchy. Vždy totiž existovali ti, kteří se sami cítí svrchovanými pány a nechtějí nikoho poslouchat. Boha ignorují, jejich pýcha stoupá až k nebesům. Před ničím se nezastaví a nechtějí ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést.
Oni pyšní si tedy podle biblického vyprávění vymysleli svoji vzdoroakci. Řekli si, že si raději sami, vlastními silami spojenými s magií, zabezpečí existenci a zajistí budoucnost. Rozhodli se, že vybudují Město a Věž, jejíž vrchol bude až v nebi samotném. Chtěli si vytvořit svůj ráj, vybudovaný zcela podle vlastních představ. Nebyli totiž spokojeni s tím, co jim dal Hospodin. Možná, že někdy za takovýmito „svrchovanými pány“ a „vzpourou“ vězí semínko nedůvěry: „Bůh není tak dobrý,“ tvrdí pochybovačně. A had zlovolně našeptává: „Musíte to, žel, vzít do vlastních rukou, jinak to dobře nedopadne!“
Obdobné postoje se v dějinách stále opakují. Babylonští toužili násilně proniknout k nebesům, dobýt je. Podobný útok na nebesa podnikala i ideologie nacistické i „bolševické“ říše, ta vzala svévolně do rukou rozhodování o životě a smrti mnoha lidí.
Takováto svévole připomíná člověka, který začne užívat drogy. Nestačí mu jeho vlastní psychika taková, jaká je, nespokojí se pouze se svou fantazií, imaginací. Chce si vybudovat v duši alespoň své „umělé ráje“, extatická orgiastická potěšení. Ta pak vedou ke zmatku, k chaosu, zničení, pádu a smrti. Všimněme si, že když někdo bere neodpovědně do rukou své zdraví, své psychické možnosti, je to také druh pýchy, která disponuje hadí zákeřností, vede tedy zákonitě do záhuby.
Jak dopadla babylonská věž, a její tvůrci, kteří zvráceně toužili po dosažení božského sídla? Bůh nemohl jinak, musel zbořit jejich stavbu, zmást jejich jazyky a rozehnat je do všech koutů země. Měli v sobě příliš pohanského vnímání a postojů, zahrávali si nezodpovědně s nadpřirozenými silami, protože celá stavba měla ve své podstatě magický účel. Bůh „sestupuje“, podle vykladačů, aby srazil pyšnou věž a „zmátl mluvu synů lidských“. To není jenom trest, nýbrž i zábrana, aby se nepřihodilo něco horšího. Je veliký rozdíl dostat něco darem, a brát si to sám a násilím. Člověk nemůže sahat po nebeské bráně, jinak se ho zmocní zmatek, zadáví ho chaos, zívá tu cesta zániku.
Babylonská věž lidské pýchy trvá. Část společnosti si přeje obejít se bez Boha a nedbá zájmu svých bližních. Sahá po snadnějším způsobu cesty, bez břemen odpovědnosti. Anebo si z tohoto nákladu vybírá jen některé „balíky“, které mají příjemnější rozměr a hmotnost. Mnozí rádi sbírají jenom smetanu ve vztazích, manipulují druhými a chtějí je vlastnit. To potom vede k rozvodům, rozbíjení rodin, zmatku v hodnotách.
Méně příjemné záležitosti zkrátka jednoduše vyškrtáváme z osobního inventáře zážitků. Nepustíme je do vybraných dějů své existence. Každý dělá selekci, nikdo na sebe nebere všechno – to jen zcela výjimečně – k čemu je volán. Ostatně řada proroků se opakovaně vzpouzela, - třebaže je nikdy neopouštěl respekt k Hospodinu - vzít na sebe úděl v jeho tvrdém dopadu. Měli obavy. Natož pak průměrný nebo lehce nadprůměrný smrtelník, byť koná dobré skutky a je celkem slušně praktikujícím křesťanem. Ruku na srdce: nepříjemně omezující souvislosti s bližními prostě někdy eliminujeme. Často až po létech, ve vysokém stáří, promluví svědomí. A nám se vyjeví, co jsme opomněli, ať už z nevědomosti anebo úmyslně a k čemu to vedlo. Jaké to mělo důsledky.
Babylonští obdrželi dosti darů, schopností, dovedností. Začali si však ve své pýše namlouvat, že se bez Boha klidně obejdou. Mnozí z nás to také dělávají. Často se Hospodin ocitne jen v jejich okrajovém vnímání. Mají na starosti „všechno možné“ a Boha odsouvají až na poslední místo svého zájmu.
Věže a věžičky ze zlata marnivých představ nebo slonovin sobectví a výlučnosti nalézáme v nějaké formě a míře u každého z nás. Jednotlivci, lidé, národy si stále nedokážou porozumět, touží se pyšně vyvýšit na úkor těch druhých. My křesťané však víme, že teprve pod dotykem Ducha svatého se lidé sjednocují, začnou si naslouchat a vytvoří se příležitost vzájemně si porozumět. Těm, kteří spolu přijmou Krista, se otevírá netušená blízkost. Dalo by se říci, že vstupují do řádu lásky. Už jim nehrozí chaos ani zotročení hříchem. Nepotřebují stavět své babylonské věže, aby se zabezpečili pro budoucnost, a nesnaží se nabádat bližní, aby také Bohu vzdorovali.
Zbavíme-li se olověné koule pýchy, přestáváme být jejím vězněm. Staneme se svobodnou duchovní bytostí, která přijímá Boží dar. Milujeme. Jíme ze stromu skutečného života, života věčného už v přítomnosti.
Beethoven dvě básně
LUDWIG VAN BEETHOVEN
Hrdá tvář Beethovenova
vyzařuje vůli a citovost
Ludwigovy chlapecké prsty
se dotýkají varhan
zní cemballo jeho mládí
Vize Ódy na radost
prochází zrajícím nitrem
ví že jsou otázky
na které se nedá odpovědět
jinak než hudbou
Tuší jak oslovit lidskou touhu
Protože dosáhl vrcholu
svého poslání
Mistrova hudba vpečetí do duše
poselství lidstvu
NEPORAZITELNÝ BEETHOVEN
Radosti, ty jiskro Boží,
dcero, již nám ráj dal sám!
F. Schiller
Jaký čas nám ponechává osud?
Údery na bránu vzteklé sudby
zní hromovým hlasem
V symfonii Páté a Deváté
tvá duše vítězila v daru tónů
vznášejících se nad lidskou malostí
|
