|
na další stranu
Marta Ehlová
VZORNÝ ŽÁK
Sem tam se v naší třídě odehrála vlajkosláva hodná provinčního spektáklu. Paní učitelka vyslala vybraného žáka pod nějakou záminkou na chodbu. Třeba aby zkontroloval, zda je šatna zamčená. Ledva ten naivka zmizel, spiklenecky na nás zamrkala, z vitríny vytáhla praporek z červeného sametu, zasprintovala s ním k jeho lavici, postavila mu jej na stůl, hasila si to zpátky na stupínek a fofrem nás poučila, co uděláme, až se hošan vrátí. Na vysvětlenou musím připojit, k čemu byla tahle kratochvíle dobrá. Praporek byl odměna nejlepšímu žáku ve třídě. Však to na tom sametovém trojúhelníku zavěšeném na dřevné tyčce na soklíku bylo taky zlatými písmeny napsáno. Vzorný žák.
Sotva se vybraný sólokapr vrátil do třídy, všichni jsme povstali a tleskali mu. Já a kluci ze zadních lavic jsme si počínali nadmíru bujaře; provolávali jsme sláva, třepotali kapesníky a všelijak hulákali, takže chvalořečení paní učitelky nebylo skoro slyšet. Zkoprnělý školák, vida ten bengál, dopotácel se do lavice a spatřiv ten skvost, zčervenal i on až za uši. V naší třídě se to takovými snaživci hemžilo, tudíž o tyhle opičárny nebyla nouze. Divil jsem se, jak jsou ti šplhouni hloupí, když tak bezelstně sednou učitelce na lep. To já bych ten fígl hned prokouknul! Ale k Vzornému žáku jsem měl daleko. Z chování jsem měl jedničku, ale jen tak tak jsem na té známce balancoval. Kdyby se mi holky a kluci neposmívali a já na ně nemusel dělat obličeje, vyplazovat jazyk, tahat je za vlasy a s kluky se občas nepopral, Vzorného žáka bych měl raz dva. Dodnes jsem pyšný na parádní kousek, kterým jsem se zapsal do análů naší školy. Jedné potvoře, co seděla v lavici přede mnou, jsem konečky copů namočil do inkoustu.
Než jsem seděl vedle Polanky, byl mi Vzorný žák šuma fuk. Ale ten kluk všechno přeoral. Věděl jsem, že po praporku touží kvůli mamince, a že nemá na to jej získat. A tak jsem se rozhodl; o praporek se utkám se všemi šplhouny ve třídě. Bude stát na našem stole a patřit nám oběma. Bude by to náš praporek!
S učením jsem problém neměl. Teď jsem se do školy těšil, dokonce jsem někdy ani dospat nemohl. S chováním to bylo horší. Když mě spolužáci popichovali, jakžtakž jsem se ovládal, ale když si to odnášel Polanka, neznal jsem bratra a těm prevítům jsem pořádně zatopil. Až pak mi došlo, jak se mi Vzorný žák vzdaluje...
Začalo mě štvát, že jsem v honbě za touhle červenou fangličkou zradil sám sebe. Naráz jsem nebyl Lvíček Krákora pověstný svou vzpurností, ale obyčejný kluk v houfu…
Co je mi po Vzorném žáku, co je mi do Polanky, co je mi do všech těch datlounů kolem. Zase budu holkám namáčet copy do inkoustu, zase se budu s klukama prát, zase budu holky tahat za vlasy, vyplazovat na ně jazyk a šklebit se na ně jako čert!
Dnes už si nepamatuji, kdo z nás dvou, zda já či Polanka, byl zase terčem posměchu, když se mi stalo něco nevídaného. Přes všechen vzdor proti Vzornému žáku jsem srabácky položil hlavu na školní desku a schoval ji do loktů. Po chvíli, jako bych na tváři ucítil něco hebkého. Pozvedl jsem hlavu a zadíval se do vitríny. Praporek byl na svém místě…, měl jsem však dojem, že se maličko pohnul…
Jednoho dne mě paní učitelka vyzvala, abych se šel podívat do šatny, zda je dobře zavřená, a já jí bezelstně vyhověl. Když jsem se vrátil do třídy, spolužáci začali tleskat. Postrádal jsem však bujarý ryk kluků ze zadních lavic a jejich třepotající se kapesníky.
Kluci stáli v pozoru a salutovali…
Jako ve snu jsem se dopotácel do své lavice. Vida tam stát praporek, zčervenal jsem až za uši. Polanka stál vedle mě jako solný sloup a tvář měl červenější než já.<
|
