|
na další stranu
Marta Ehlová
NAŠI STATEČNÍ KOLEGOVÉ
(k výročí 17. listopadu 1939)
Prof. Jan Weinert, nar. 1914, předseda Pražského svazu studentstva, Ing. Marek Frauwirth, nar. 1911, JUDr. Jaroslav Klíma, nar. 1913, předseda Svazu českého studentstva, JUC. Josef Adamec, nar. 1909, tajemník Národního svazu studentstva a Svazu českého studentstva, JUC. Bedřich Koula, nar. 1913, jednatel Svazu českého studentstva, PhDr. Josef Matoušek, nar. 1906, universitní docent, JUDr. František Skorkovský, nar. 1909, předseda zahraničního odboru Svazu českého studentstva, MUC. Jan Černý, nar. 1914, předseda Spolku mediků, Václav Šafránek, nar. 1920, funkcionář Národního svazu studentstva, byli ráno 17. listopadu 1939 u zdi ruzyňských kasáren zastřeleni. Bez soudního řízení. Popravu vykonalo říšskoněmecké policejní komando ještě za tmy.
O vraždě existují jen kusá svědectví: “Všichni řidiči autobusů (v ruzyňských kasárnách jich bylo umístěno 23) museli nařídit světla reflektorů na zeď kasáren… Když řidiči šli ráno pro autobusy, viděli tratoliště krve smíchané s vápnem a blátem.“ (x)
Bývalý protektorátní státní tajemník K. H. Frank - povýšený za zásluhy o potlačení nepokojů z 28. října 1939 na Gruppenführera SS, se ve věznici krajského trestního soudu v Praze na Pankráci při výslechu dne 5. října 1945 k události vyjádřil takto: ,,Když německá tajná státní policie zjistila studenty označené za zosnovatele demonstrací, byli tito v kasárnách v Ruzyni dne 17. listopadu 1939 oddílem pověřeným exekucí zastřeleni. Rozsudky nebyly vyneseny. Kde byli zavraždění studenti pohřbeni, není mi známo a nebylo mně to také hlášeno. Domnívám se, že byli zpopelněni, neboť německá tajná stání policie dávala exekvované osoby zpopelňovat… V daném případě šlo o rozkaz německé tajné státní policie, tudíž jejího šéfa Himmlera… Proč bylo zrovna 9 studentů vybráno a zastřeleno, nemohu udat… Možné jest, že zavražděné vyhledala německá tajná státní policie společně s důvěrníky, mezi nimiž byli i někteří defektní Češi… Na otázku, zda tato exekuce byla vraždou, doznávám, že podle lidských citů a lidských zákonů musí býti označena jako vražda.“ (x)
Vyhláška vytištěná černým písmem na rudém papíře vylepená na rozkaz německých úřadů po Praze téhož dne odpoledne (vzápětí na rozkaz úřadů zase odstraněná), postavila Pražany před hotovou věc: „Ačkoliv bylo opětovně vážně varováno, pokouší se od nějaké doby skupina českých intelektuálů ve spolupráci s emigrantskými kruhy v cizině, menšími nebo většími akcemi odporu rušiti klid a pořádek v Protektorátu Böhmen und Mähren. Při tom bylo zjištěno, že původci těchto aktů odporu jsou zvláště také na českých vysokých školách. Ježto tyto živly daly se ve dnech 28. října a 15. listopadu strhnouti k násilným činům proti jednotlivým Němcům,
byly české vysoké školy na dobu tří roků zavřeny,
devět pachatelů bylo zastřeleno
a větší počet účastníků vzat do vazby.
Podepsán říšský protektor Freiherr von Neurath.“
Podívejme se na události, které té hrůze vytištěné černě na rudém podkladě předcházely.
Ústředí německé bezpečnostní služby v Praze (Himmlerův Sicherheitsdienst) důkladně sledovalo náladu českého národa a denně o tom vydávalo přísně tajná, přesná hlášení. Raporty byly detailním přehledem sicherheitsdienstu o politickém, hospodářském a kulturním životě obyvatelstva a potvrzením toho, že sicherheitsdienst má své zvědy všude. „Nálada a chování českého obyvatelstva se mění mimořádně rychle a je velmi závislá na současné zahraničněpolitické situaci říše.“ (x)
Na zavedení dvojjazyčného označení dopravních prostředků (a dvojjazyčnosti vůbec) v létě roku 1939 zareagovalo české obyvatelstvo svérázným odporem. 30. září toho roku – v den výročí mnichovského diktátu, se Češi rozhodli bojkotovat dopravní prostředky. „V sobotu 30. září nepoužijme elektrických drah (ani tehdy, bude – li pršet), nebo „Nejezdi tramvají, budu jezdit jen Němci,“ (x) hlásaly letáky hemžící se Prahou.
28. říjen – symbol vzniku Československé republiky byl pro Čechy i nadějí na navrácení své samostatnosti. Rozhodli se tento den uctít nanejvýš důstojným způsobem vylučující příležitost policie k násilí.
„1. Obléci smuteční šaty a nositi klobouk v ruce. 2. Pokud nelze přímo stávkovat, má se přijíti do práce a nepracovati. 3. Nejíti do biografů ani divadel, ale zato navštíviti kostely, národní památky a také Masarykův hrob v Lánech. 4. Nositi co nejvíce masaryčky (oblíbená čepička presidenta Masaryka). 5. Po ulicích se pohybovati pomalu a mlčky. 6. V rodinách má být mládež poučována o významu dne. 7. Má býti demonstrováno pasivně a nemá býti kladem odpor ozbrojeným policejním jednotkám.(x)
Dvacátého osmého října se centrum Prahy naplňovalo Pražany, lidmi z předměstí i z okolí města. Shromažďovali se z obou stran Václavského náměstí, na Staroměstském náměstí,… Všichni byli plni emocí… Volali ,,Chceme svobodu“, ,,Pryč s Hitlerem“, střídavě zpívali hymnu Kde domov můj a Hej Slované a sokolské písně… České policii se bez větších potíží podařilo vyklidit Václavské náměstí a uzavřít je, tím demonstrace uvnitř Prahy skončily. Při vytlačování demonstrantů z centra města docházelo i k provokacím a protiněmeckým výtržnostem.
,,Němci použili důstojné manifestaci českého lidu v Praze k záměrnému vyvolání srážek, aby tak měli důvod k brutálním zákrokům…, sta a sta zkrvavených lidí bylo vláčeno pražskými ulicemi do gestapácké centrály v Petschkově domě v Bredovské ulici, kolik jich bylo dopraveno do pankrácké věznice, na Karlovo náměstí a do Ruzyně, těžko se dá zjistit. Němci chtěli a museli českému lidu ukázat, že mají dost moci a hodně prostředků, aby potlačili sebemenší pokus o jakýkoliv národní a politický projev,“ potvrzovali očití svědci. (x)
Mnoho obětí německé policejní agresivity bylo ošetřeno na I. chirurgické klinice v Praze přednosty prof. MUDr. Arnolda Jiráska. Sem lidé přinesli i zraněného medika Jana Opletala. Přečtěme si, co o tom píše profesor Jirásek ve své publikaci Jak jsme prožívali 28. říjen 1939 na I. Chirurgické klinice. „Po 19. hodině je přinesen na kliniku medik Jan Opletal. Bledý, zchvácený, zřejmě v šoku. Má ránu do břicha. Říká, že v první chvíli ani nevěděl, že je střelen. Ucítil jen štípnutí. Teprve za chvíli se mu začalo dělat špatně, takže byl pomocí dvou jiných veden k autu a dopraven k nám. Poraněn byl – jak nám říká – na nároží Žitné ulice a Smeček a dostal se ještě na náměstí Petra Osvoboditele. Odtud teprve byl dovezen na kliniku… Známky celkové a místní ukazují, že běží o poranění nitrobřišní. Proto rozhodnuto ihned k výkonu, k němuž přistoupeno v 19. 45. Při operaci nalezen dvojitý průstřel tračníku příčného a 4 průstřely střeva tenkého s větším výronem střevním v dutině břišní. Revolverový projektil, při operaci v břiše nalezený, byl ihned po výkonu německou policií zabaven. Průběh zpočátku dobrý, byl provázen ochrnutím žaludku, které pominulo po příslušném léčení. Dne 4. listopadu večer se stav Opletalův počal náhle zhoršovati za známek plíživé infekce břišní. Operovaný se stával neklidným, chvílemi i lehce obluzeným a po zlém boji se své strany i se strany ošetřujících zemřel 11. listopadu v 11 hodin 45 minut. Pitva byla provedena 13. listopadu. Chorobopis Jana Opletala, obsahující 15 stran, ukazuje jeho utrpení i péči, která mu byla všemi lékaři kliniky věnována.“
Události 28. října Němcům nepřinesly dostatečně hmatatelné důvody pro své plány. V osudu zraněného medika Jana Opletala (o jeho zdravotním stavu gestapo po klinice požadovalo několikrát denně zprávy) proto viděli novou (a spolehlivou) příležitost, kterou po Opletalově smrti i zneužili. Zpráva o medikově smrti se bleskurychle rozšířila Prahou a vyvolala – zejména mezi studentstvem, hluboké pohnutí. Provokatéři gestapa zamořili vysoké školy letáky vyzývající studenty k demonstraci “proti sprosté vraždě nespravedlnosti, pro právo na akademickou svobodu, na svobodu národa.“(x) Gestapo obdrželo nové instrukce jak vyprovokovat příčiny „pro ostrý odůvodněný postup proti českému školství, studentům a profesorům.“ (x)
Již před 28. říjnem se mezi vysokoškolskými studenty šířily letáky proti okupantům a pro oslavu svátku; podle gramatických chyb a špatné češtiny byl však jejich původ zřejmý. Hlavní organizace domácího odboje - Obrana národa, díky svým zpravodajským aktivitám zjistila, že „české studentstvo musí být jakýmkoliv způsobem do demonstrací veštváno, aby tak byl získán podklad pro zavření vysokých škol.“(x) Důvěrný rozkaz vedoucího gestapa Böhmeho zněl: do studentstva bezohledně střílet. Česká vláda byla o záměru Němců vyrozuměna, studentstvo bylo prostřednictvím dr. Matouška a J. Kouly varováno. Díky zrádcům mezi varovanými studenty přišlo gestapo na to, že česká vláda má na jeho nejtajnějších místech svého konfidenta. Nikdy ho však nevypátralo.
V Hlávkově koleji, kde bydlel i Jan Opletal, studenti připravovali Opletalův pohřeb. Vytiskli úmrtní oznámení, které vyvěsili ve všech vysokoškolských budovách. Předseda samosprávy Hlávkovy koleje vydal leták, v němž v den pohřbu nabádal studenty ke klidu.
„Pohřeb se konal 15. listopadu 1939 těsně před 10. hodinou z kaple českého ústavu pro soudní lékařství v Praze II., Presslova ulice. Celý akt trval jen deset minut; za úplného ticha pak byla rakev přenesena z kaple do pohřebního vozu, který odjel na Masarykovo nádraží a odtud do Nákla na Moravě k pohřbení.“ (x)
Po pohřbu se studenti rozešli směrem na Karlovo náměstí, zpívali hymnu, srocovali se i na Národní třídě, na Václavském náměstí, před budovou právnické fakulty… všude docházelo ke střetům s policií, s pohotovostí SS. Odpoledne byla situace v Praze již klidná, bez incidentů. Přesto posuzovalo nejvyšší německé politické a bezpečnostní vedení události patnáctého listopadu jako pokračování demonstrací 28. října 1939. Říšský protektor Konstantin von Neurath odletěl následujícího dne spolu s tzv. státním tajemníkem K. H. Frankem do Berlína, aby zprávu o událostech v Praze Hitlerovi osobně přednesl. Hitler vyhrožoval, že za každou cenu zabrání, aby se vývoj v protektorátu ubíral směrem jako dosud, a svým výhrůžkám dal hned konkrétní podobu v tomto prohlášení.
1. Zastavení vysokých škol na tři roky. Obsazení těchto škol se již provádí.
2. Jakékoliv demonstrace dá potlačit ihned vlastními bezpečnostními orgány, bez jakékoliv předchozí výzvy a to zásahem nejradikálnějším.
Deset vysokých škol - Karlova universita v Praze, Masarykova universita v Brně, Cyrilo - metodějská bohoslovecká fakulta v Olomouci, Husova československá evangelická bohoslovecká fakulta v Praze, České vysoké učení technické v Praze, Česká vysoká škola technická v Brně, Vysoká škola zemědělská v Brně, Vysoká škola zvěrolékařská v Brně, Vysoká škola báňská v Příbrami, Akademie výtvarných umění v Praze - byly zavřeny. Z budov se staly kasárny, úřadovny…
V časných ranních hodinách 17. listopadu 1939 přepadlo gestapo v Praze, v Brně a v Příbrami vysoké školy, obsadilo vysokoškolské koleje, studenty pozatýkalo a z kolejí je brutálně odvleklo. Budovy byly obklíčeny vojskem s puškami a kulomety. Takový osud měla Masarykova kolej, Stará kolonie (na Letné), Nová kolonie, Hradčanská kolej, Švehlova kolej a Hlávkova kolej v Jenštějnské ulici, právnická fakulta, filosofická fakulta, budova české techniky v Dejvicích; vojsko obsadilo i všeobecnou veřejnou nemocnici na Karlově náměstí a universitní ústavy na Albertově. V Brně se obětí gestapa staly kolej Masarykův domov a Kounicovy koleje. V Praze gestapo zatčené studenty sváželo autobusy do ruzyňských kasáren. Internované studenty pak bez soudu transportovalo do koncentračního tábora v Oranienburgu, kde byli označeni jako „Sonderaktion Prag vom 17. XI. 1939.“ (x)
Řada vysokoškoláků uprchla z protektorátu brzy po 15. březnu 1939 (cílem byla zpravidla Francie, kam vedla riskantní cesta přes Slovensko, Maďarsko a Jugoslávii. Ti, kterým štěstí přálo, vstupovali ve Francii do československých vojenských jednotek, po pádu Francie se s nimi dostali do Anglie). Po zavření vysokých škol se počet studentů emigrantů zvýšil. Na situaci reagovala i čs. exilová vláda v Londýně. V roce 1940 dohodl školský a osvětový odbor čs. ministerstva vnitra v Londýně s výborem International Students Service (Post Graduate Aid Commitee – výbor se věnoval zahraničním studentům, kteří byli v závěrečném stadiu studia včetně jejich hmotného zabezpečení) zajištění československých studentů vojáků, kteří sloužili v čs. vojsku a s jeho jednotkami přišli po pádu Francie do Anglie. Jednalo se zejména o studenty mediky, kteří v době uzavření vysokých škol bezprostředně stáli před dokončením lékařského studia (čs. strana předpokládala, že po válce bude doma zapotřebí především lékařů). Na Oxfordské universitě tak dostudovalo 6O mediků. Jako absolventi university obdrželi československé diplomy (vydané v souladu s dekretem presidenta Beneše z roku 1942, podle dekretu mohla československé lékařské diplomy vydat československým absolventům lékařských fakult Oxfordská universita). První diplomy novým lékařům universita předala při promoci dne 27. února 1943; šestnáct studentů bylo z Karlovy university, šest studentů z Masarykovy university a jeden student z University Komenského. Promoce se účastnil rektor Vice Chancellor Oxfordské university Sir David Ross, promotor James Andrew Gunn - řádný profesor terapeutiky, a děkn Sir Farquhar Buzzar - řádný profesor interního lékařství. Osobně byl přítomen též president dr. Edvard Beneš.
Události 28. října, 15. listopadu a 17. listopadu 1939 v Praze, zejména zavraždění devíti studentů a vysokoškolských pedagogů, svět šokovaly. O ,,noci teroru“ v Praze přinesly obsáhlé články americký New York Times a New York Herald Tribune. ,,Až tato zpráva bude světu známa, pak jí budou ochromeni všichni kulturní lidí...“ komentoval zavření českých vysokých škol francouzský tisk. Solidaritu se studenty v Protektorátu Böhmen und Mähren vyjadřovali lidé v celém tehdejším demokratickém světě.
V roce 1940 obnovili českoslovenští studenti – vojáci v Anglii Ústřední svaz československého studentstva, který nacisté rozpustili. V létě roku 1942 byl na zasedání International Students Assembly (ISA) ve Washingtonu za účasti 50 národů prohlášen 17. listopad Mezinárodním studentským dnem.
,,Mezinárodní shromáždění studentů vybralo tento den, aby uctilo památku studentů a profesorů, umučených a zavražděných před třemi lety v Československu...“ (x) prohlásil tehdy ve svém poselství k tomuto dni americký president Roosevelt.
(x: citováno z publikace Persekuce českého studentstva za okupace, r. 1946 Praha)
Praha 3. října 2008
|
