|
na další stranu
Marek Řezanka
O ŽIVOT
Oplocena jsou poskvrněná místa:
Chorobná plytkost zasahuje dřeň.
Odstranit svíčky se již četa chystá.
Na zdi pak bude nápis: Zapomeň.
Odešel člověk – zůstala však tíha,
tíha, jež nyní drtí mnohé z nás.
Přesto se najde někdo, kdo se zdvihá,
a tento někdo zvedá i svůj hlas.
Krev zatím smyli – zpráva jaksi vázne:
V tichosti mizí další z jasných stop,
jak moc nás dusí klima nehorázné,
jak moc jsme skleslí, naštvaní a trop.
Vosk drhli silou, aby nepřekážel.
Květiny v koši vysílají vzkaz:
Pes v lomu vyje. Chopí se ho paže?
Pes v lomu vyje – než mu srazí vaz.
Co víme o něm? Mlčení se táhne
jak fronta bědných frustrovaných těl.
Kdo tůní čirou zve to, co je bahnem,
je buď sám lotr – nebo naletěl.
Chodník je zlitý – na tváři má akné.
Na tváři, kterou křiví zpupný škleb.
Vždyť ani náznak křivdy neprosákne,
aby vztek lidí nešel na pohřeb.
Prázdno je, úzko, pod patami smůla,
kterou pak lepí na prostředky čel.
Tíseň se opět v šedavé tmě hnula,
aniž kdo věnec v dešti obrečel.
Zas nový zákaz porozen je v kázni,
aby nám paměť ohraničil plot.
Věřím, že ptačí trylek nad ním zazní,
který nám sdělí, že jde o život.
ZIMNÍ VZKAZ
Větve jsou vyzáblé – listí z nich opadává,
v žlutavé rohoži se třpytí plno slz.
Skleničku na trable si dala zplihlá tráva,
již soumrak položí, jenž pronikává skrz.
Svíčka je zamlklá – jen plamen tělo tráví,
až zvolna rozteče jak s pozdním březnem sníh.
Lampa se nakrkla, že stojí bez opravy.
Je podzim. Podvečer – v říjnu již z posledních.
Nad hroby visí vzdech, jenž cosi říct se snaží.
Jen chlad pak vězí v zdech. Zavane od nádraží.
Já místo listí vidím padat mnoho z nás.
Dušičky jiné jsou – však nevím, zda kdo vnímá,
že s drobnou finesou se vkrádá tvrdá zima,
která prý zjistí, lidi, kdo zná její vzkaz…
S POSELSTVÍM OD MNICHOVA
Žijeme v iluzi, že zítra bude lépe,
že se snad rozjasní, když mraky přibydou.
Trneme při chůzi – a srdce sotva tepe,
sevřeno do básní jak lidské libido.
Systém tu stejný je, že o nás bez nás vládne.
Vždy někdo zavelí – a jiní zahynou.
Válka je bestie, požírá nenápadné.
Když skončí, kartely si vsadí na jinou.
Kdo plní úkoly – a jak mu kážou, koná,
svou lidskost udrolí, je-li již nezákonná.
Svou vůli odevzdá, poslušně, jak se chová.
Pak jinde rozhodnou, co že i s ním se stane.
Hrají hru podvodnou – pravdy jsou potrestané.
Tma pluje po hvězdách s poselstvím od Mnichova.
KNĚZ A LID
Kněz v chrámu kázal, jak lid těžce hřeší
a že mu v žilách proudí Antikrist.
Lid zatím bál se zůstat bez přístřeší,
lidé si hlavně velmi přáli jíst.
Kněz měl vždy víno i pečené voly.
Lid neměl dřevo, zato však znal hlad.
Kněz se bál, ať moc maso nepřesolí,
Lid se však musil mrazu obávat.
Řeč kněze byla vskutku okázalá.
Mluvil jak kniha, co vše musí lid.
Zamlčel ovšem, co mu vláda vzala,
k šetření má se ihned uchýlit.
Kázal, jak lásku doprovází něha,
a jak je třeba držet pospolu.
Na spasitele lid ať nespoléhá,
hřímal kněz, jenž vstal právě od stolu.
„Příliš jste všichni zvykli na pohodlí.
Uskrovněte se – teď je těžký čas“,
burácel kněz – prý za všechny se modlí.
Lid to však všechno viděl bez příkras.
S nevolí slyšel o obětování,
zatímco kněz měl zjevně plný břich.
Do nebe budou jenom ctnostní zváni?
Pak by sám kněz byl jeden z posledních.
„Střezte se toho, kdo se s Bohem míjí.
Kacířská slova vedou do pekel.
Nenakažte se hříšnou rebelií.“
Výhružně zlobně knězův projev zněl.
„Střezte se ďábla, jeho pokušení.
Bude vás lákat. Vyžeňte ho. Hned.
Nahlaste všechny, kteří si ho cení“,
Křičel kněz, jenž již myslil na oběd.
Lid měl již dost těch neskutečných frází.
Vrhl se na něj: „Jaký ty jsi kněz?“
„Vždyť vůbec nevíš, co vše nám teď schází.
Proč máme umřít? No tak odpověz.“
„Platíme více, příjmy jsou však nižší.
Výdaje rostou nad rozumnou mez.
Tohle dál nejde. Sám jsi ďáblem, slyšíš?
Vysoko stojíš. Sem k nám dolů slez.“
Knězi je úzko – citelně se potí.
Z tolika lidí najednou jde strach.
Kněz řekl svoje – lidé jsou však proti:
„Ne my. Ty, knězi, žiješ v temnotách.“
Lid se již nebál zatracení duší.
Ze zkázy těla zachvátil ho děs.
Kněz drze káže, co že vše se sluší.
Lid právě poznal, že to nelze snést…
CO DĚLÁ KOZEL?
Vlk hlídá ovce, liška kurník střeží.
Vůl oplodnit má krávu místo býka.
Vůz táhne želva – vskutku bez otěží,
porcovat maso zbylo na králíka.
Kukačky péče o hnízdo se týká.
Lev spolu s tygrem všechny kozy dojí
a je to zajíc, kdo vyzývá k boji,
zatímco osel dělá pokladníka.
Léčit má ovád – a komáři hojí.
Co dělá kozel? Přece zahradníka.
Tchoř má dbát o to, aby byt byl svěží.
Chov tučných kaprů na starost má štika.
Lenochod závod míru zrovna běží.
Na práci v šatně statný mol si zvyká,
straka má skvělé místo klenotníka.
Rak podílí se čile na vývoji,
slepice v čele vědců hrdě stojí.
Papoušek plní roli zpovědníka.
Vosy zas pevně péče o sad pojí.
Co dělá kozel? Přece zahradníka.
Žralok dbát vzorně měl by o pobřeží.
Komu že se to „ctihodnosti“ říká?
Chameleonům. Kdopak dřevo těží?
Kůrovci. Krysu vzali za skladníka.
Červotoč přijal místo knihovníka.
Kuchaře chcete? Mouchy se již rojí.
„Odborníci“ jsou tady vlastně dvojí:
Jeden vše zkazí – druhý blahem hýká,
neb ve své funkci sám se uspokojí:
Co dělá kozel? Přece zahradníka.
Takový zlořád dlouho neobstojí.
Upadne, zetlí, rozpadne se v hnoji.
Ponořen do tmy takový svět pyká.
Ego pár tupců funus mnohým strojí.
Co dělá kozel? Přece zahradníka.
CO DĚLÁ KACÍŘ?
Kdo jsou ti zbožní – a kdo neznabozi?
Některé pojmy mají křehké meze.
Ve válkách pro zisk padli lidé mnozí.
Systém své psíky chová na řetěze.
Myšlení je prý rakovina, léze.
Kdo myslí jinak, pevnou půdu ztrácí.
Co vše se vydá za dezinformaci?:
Cokoli: Pravda. Jakákoli teze,
kterou chce mocný držet v izolaci.
Co dělá kacíř? Neposlouchá kněze.
Mozek je vypnut. Za dne. Bez narkózy.
Do ohrádky si správná ovce vleze:
Nemá strach tehdy, kdy jí zkáza hrozí,
bečí, když vlk ji nemá za vítěze.
Těch, co vlk chválí, hrobník těla veze.
Poslušná ovce čeká adoraci,
poslušná ovce slušně vykrvácí:
Hlavní však je, že chcípne bez hereze.
Vychována je k vlastní likvidaci.
Co dělá kacíř? Neposlouchá kněze.
Co zbývá z hodnot? Kupa prázdné pózy.
K jaké se máme klonit hypotéze?
Vedou nás hluší, slepí, jednonozí.
Kdo nemá názor, v pohodlí se veze.
Potrhlí blázni mluví o syntéze.
Vybočit z řady zve se provokací,
přesto se stále ještě najdou tací,
co mají odpor ve své anamnéze.
Sluhové mluví o kolaboraci.
Co dělá kacíř? Neposlouchá kněze.
Pravda je často zvaná deviací.
Otrok je ten, kdo diktát nerozvrací.
Milovat bližní navrací nás něze.
Ohnutý hřbet je hrůznou dekorací.
Co dělá kacíř? Neposlouchá kněze.
NEZAPRODEJTE DUŠI
Pokud na trůnu něčí loutka sedí,
nevládne vůbec, jak mnohý z vás tuší.
Je třeba hledat na to odpovědi:
Kdo tedy vládne? Nastražte své uši.
Lid? Ten to není. Toho loutky zkruší.
Jsou to snad církev, šlechta, armáda?
Možná vás cizí velmoc napadá.
Nebo snad chcete k dotazu být hluší?
Pak je to pro ty vládce paráda.
Nezaprodejte Ďáblu svoji duši.
Kdo na váš zájem z těch, co vládnou hledí?
Ten, kdo i možnost vyjít s málem zruší?
Ten, kdo vás nechá zmrznout, když jste bledí?
Ten, který do vás bez přestání buší,
máte-li názor na zcizenou nůši?
Ten, který na vás břímě nakládá?
Ten, kdo vám bičem míří na záda?
Ten, kvůli němuž kde kdo ústa suší?
Ten, kdo si se svou bandou nakrádá?
Nezaprodejte Ďáblu svoji duši.
Nemáte pocit, že žijete v šedi,
a že váš hlas je slabší nežli muší?
Nemáte pocit, že vás jazyk svědí,
jak se vám říká, co se patří, sluší,
a když se dodá, co vám nepřísluší?
Kdykoli loutka řekne: „Zásada“?
Že vás pak sžírá strašná nálada?
Snad tento pocit faleš nepřehluší.
Poznáte, kdo si na vás zakládá:
Nezaprodejte Ďáblu svoji duši.
Konečně vám vše dobře zapadá?
Asi vám je již zřejmá záhada.
Ta, která vláda hody nepřeruší.
A kdo vás k špatné volbě nabádá:
Nezaprodejte Ďáblu svoji duši.
KRÁLŮV ROZKAZ
Král kázal lidu, ať se zbaví dříví.
Před zimou každý uplést musí svetry.
Kdo by chtěl topit – zjev je odpudivý.
Vydány byly přesné parametry.
Proč tolik stromů pod sekyrou klesá?
Král potkal starce – ptal se, co si cení:
„Nejvíc si cením“, stařec hlesl, „lesa.“
Královna s králem byli rozlíceni.
„Kdejaký mamlas dřeva si víc váží“,
panovník soptil – „nežli svého krále.
Já dřevo spálím“ – křičel, jak byl v ráži.
„Bez lesů to tu bude dokonalé.“
Vyhlásil válku jakýmkoli stromům:
Padají lípy, duby, smrky, vrby.
Ač kdekdo tuší, že král nemá rozum,
ze strachu každý svoje záda hrbí.
Kdo by jen cekl k tomu, jak se kácí,
stal by se štvancem, kterého psi ženou.
Zesměšněn byl by – hned by ztratil práci:
Budoucnost měl by značně rozklíženou.
Zmizely lesy – ptáček nezazpívá.
Voda se valí – zaplavuje pole.
Zůstal jen úhor, kde byla zem živá,
svahy se drolí – neskutečně holé.
Lidé se bouří – hněv se ještě vznítí,
jakmile voda stavení jim bere.
Do ulic vyšli, že to není k žití,
zvlášť, je-li jídlo jenom pro některé.
Král je již svržen – kdekdo stromy sází,
na svazích les se opět zazelená.
Lidé tak zase mohou dýchat v mlází:
Vládnou si sami – v tom je hlavní změna.
|
