|
na další stranu
Marek Řezanka
BŘEZNOVÝ SMUTEK
Patnáctý březen studený byl, chmurný:
Záblo a z nebe plakal hořce sníh.
Za nehty zima, v srdcích popel z urny,
zlé byly zprávy, zvlášť ty z posledních.
Od rána tehdy na ulicích hřměly
obludné stvůry, kterým žehnal chlad.
Od rána den byl velmi potemnělý,
jakoby z března stal se listopad.
Zanikal stát – a valila se stoka,
mor barvy hnědé zaplavoval svět.
Z médií zmizla děva jednooká,
jen slepá děvka směla vyprávět.
Zabrání země, okupační biče:
K. H. Frank, Neurath: Teror, smrt a děs.
Kde rašil pupen naděje, byl zničen,
kde kdo měl pocit, že to nelze snést.
Ze smluv byl odpad, k němuž krysa čichá:
Sedm let trýzní sužovaná zem.
Zrůdná žeň potom přišla za Heydricha:
To národ český stanul nad srázem.
Saň máchla křídly – saň nikterak bájná,
saň, jejíž domov Britové zvou „Hell“.
Dozrála setba zášti od Henleina,
veškeré sny drak spálil na uhel.
Poroba, útlak, k tomu převýchova,
popravy, krutost, jež neznala mez.
Vše bylo temné – nedalo se schovat,
v kdejaké duši rozmohla se rez.
Nezapomeňme na to, co se dálo,
a jakou barvou že zněl k masám ryk.
Vraťme se k tomu, čeho není málo:
Co chránil Beneš – před ním Masaryk…
NEZAPOMEŇME
Nezapomeňme slzy dětských očí,
na utrpení mladé čerstvé vdovy.
Kam jednou válka svojí nohou vkročí,
tam humanita první vyhladoví.
Nezapomeňme na domovy v sutích,
na lidi, kteří přišli o vše cenné.
Na ty, kdo z křesel jiné padnout nutí,
na velké sny – tak krutě utracené.
Na hřmění bomb, jež prosby nezastaví,
na schvalování, co se schválit nedá.
Nezapomeňme hlavně na bezpráví:
na krev, v níž ležel vedle vnuka děda.
Nezapomeňme na cynické lhaní,
jak bez váhání jedni druhé ničí.
Na příběh hrůzy, který nepřehání,
na chladný kámen, jenž je všech, a ničí.
Na živoření těch, kteří se plouží,
jen pouhé stíny osob, jež dřív žily.
Na kusy těl, co válely se v louži,
aby snad jisté plány nekřížily.
Na to, kým jsme – a kým bychom být měli,
jaká je vlastně naše integrita.
Snad nikdo z nás být nechce osamělý.
Nezapomeňme – všechno se nám sčítá…
VČERA A DNES
Ráno se vzbudil do jiného světa.
Včera byl vážen a měl postavení.
Zděšeně zírá, jak je po tom veta
a jak jsou všichni něčím omámeni.
Usínal s tím, že vybudoval mnohé
a že má cenu všechno to, co dělá.
Náhle mu doma dveře dají sbohem.
Najednou ani floka nevydělá.
Včera byl ceněn: Hrdina své doby.
Ten, jehož slova jsou prý důležitá.
Dnes není nikdo, kdo ho nehanobí.
Dnes není domu, kde ho někdo vítá.
Včera ho ještě provázela sláva.
Dnes od něj všichni pryč své ruce dají.
Včera byl vítěz, který neprohrává.
Dnes je z něj nula v celém širém kraji.
Včera byl lvem, kterého zdobí hříva.
Dnes je z něj veš, jíž každý rád se zbaví.
Co hřálo včera, dnes ho nezahřívá:
Bojí se tam, kde kráčel bez obavy.
Včera byl vzdělán, dnes je za hlupáka.
Dřív budil závist – teď jen lítost vzbouzí.
Byl jako klenot, který leskem láká:
Přes noc je štvancem, odsouzeným k nouzi.
Láme si hlavu, co je na něm jiné,
a byť se snaží, tak nic nenachází.
Kdo se mu klaněl, teď mu nepromine
ohnutá záda, ani trapné vzkazy.
Včera měl jméno. Dnes je bezejmenný.
Co se dřív dělo – to se děje znova.
Nevěřil zkrátka, že se dočká změny,
kdy nemá nic – a ani kde se schovat…
APRÍLOVÝ SVĚT
Chci svět, kde zbraně nepovládnou,
v němž nevítězí hrubá síla,
v němž nacismus moc nemá žádnou
a v němž se na smrt neposílá.
Chci svět, do nějž se moudrost vryla.
Svět, v němž kvete pluralita
a jenž jiný názor vítá.
Ve kterém nejsou práva shnilá.
Víte, co je absurdita?
Tento svět je jen na Apríla.
Chci svět, jenž nemá páteř vadnou,
kde vražda není bohumilá,
v němž faleš není za příkladnou
a lež se stále neomílá.
Chci svět, v němž vzniknou krásná díla,
ne ten, v němž je lidskost bita.
Svět, kde naděje nám svítá,
v němž nemá slovo kamarila.
Proč se mnou vztek tolik zmítá?
Tento svět je jen na Apríla.
Chci svět, jenž fráze neovládnou,
kde nejsou Charybda či Scylla.
V němž láska není mimořádnou
a v kterém z černé není bílá.
V němž občan není za debila,
fakta nejsou v bájích skryta,
lidskost není kýčem smyta.
V němž ctěn je Ježíš – a ne Pilát.
Kde kdo z vás teď možná škytá:
Tento svět je jen na Apríla.
Dnes zde není prosperita.
Už chci svět, jenž volbu skýtá.
Bez otročení tvář je milá.
Existuje? Realita?:
Není – je pouze na Apríla.
ČRTÁM SI…
Črtám si, maluji, třeba na kamení:
Člověk se uvolní – oprostí se chvíli
od vší té úzkosti, jíž jsme zavaleni,
od vší té bezmoci, která v nás jen sílí.
Svěřím se do bloku, jak a co mne svírá,
a s prvním valérem tenze v těle slábne.
Co jinde gumují, dávám na papír a
přemýšlím potichu, co proč není vábné.
Vlastně se soustředím na to jen, co vzniká.
A to mě oprostí od děr, z kterých táhne.
Snažím se vyjádřit v tazích několika,
že když jde ke dnu loď, vždy i se svým ráhnem.
Unikám do světa, ve kterém se tvoří,
v němž není prostoru padnout či se vzdávat,
kde nejsou cenzoři ani agresoři,
v němž není prázdnoty s puncem drahých kravat.
Unikám do světa, kde se nezabíjí,
a v kterém mučení získají svá práva.
Unikám do světa za svou fantazií,
do světa, kde se sen realitou stává.
Črtám si o to víc, čím víc zdí nás dělí,
aby v pár minutách nebylo jich více.
Črtám si svobodu, lehce uzardělý,
kterou vždy objevím v nové čisté skice…
NEREZIGNOVAT
Do Getseman šli po večeři tiše:
„Rozprchnete se, zmizíte jak mlha,
zůstanu sám zde – ve hvězdách se píše,
zapřeš mě dřív, než kohout zakokrhá.“
Hleděli tehdy divně na Ježíše,
Petr se bránil: „Budu s tebou stále.“
„Zapřeš mě třikrát, byť to nechceš slyšet.“
Bylo to celé zvláštní – nenadálé.
Jidáš ho zradil – okatě ho líbá,
Ježíš byl zatčen, vojáky je vlečen.
„Proč máte hole? V čem tkví moje chyba?
Proč na má slova tasíte hned meče?“
Jak již to bývá, všichni rozprchli se,
včetně těch, kdo se nejvíc holedbali,
že budou radši sami zítra viset,
než zradit proto, že se tuze báli.
Jak již to bývá, tak je osamělý
ten, kdo se zvůli nejpříměji vzepře.
Ti, kdo šli s ním, ho ještě pohaněli,
podřízli by ho jako řezník vepře.
Ze strachu vzniká hysterická vřava.
Kde kdo si chrání kůži svého hrdla.
Že prý je blázen ten, kdo neudává,
tvář dříve milým děsem rázem ztvrdla.
Poznáte bídu, když jde do tuhého,
samotu, bezmoc, křivdu, která sžírá.
Zůstaly trny, kde květ voněl něhou,
kde dřív stál palác, zeje černá díra.
Hlásit se k němu značí vlastní zkázu.
Přátele nutí, aby se ho zřekli.
Málo z těch, kdo jsou na okraji srázu,
bez obav dál jdou – třeba do předpeklí.
Z pravdy se stane děvka nežádoucí,
v špinavých šatech, která páchne pouze.
Kde kdo chce krev – pak stranou jde vždy soucit,
kde vládne strach, tam urodí se nouze.
Ti, kteří prchli, po čase se vrátí.
Z kříže jsou třísky s rezavými hřeby.
I z dříve ctěných budou desperáti.
Nerezignovat – to je zapotřebí…
ZA BŘEČŤANEM TMA
Šeříky hroby hladí hebkou dlaní.
Jména jsou někdy zcela vybledlá.
Rosa si zrána stéblo vyhlédla,
které se desce mramorové klaní.
Májový deštík šeptá v taktu snění,
že je zde opět stopa blátivá.
Vichr zas prázdným slovem klátívá,
možná, že doufal, že se něco změní.
Po mrazech slunce do skuliny praží,
vypálí cejchy knihám bez tiráží,
knihám, jimž mění obsah za obal.
Vyprahlý čeká, že ho voda svlaží,
zatím je vidět plamen ve vitráži
kostela, v němž se svatý žalob bál…
|
