na další stranu
DIVOKÁ VINICE, aktuálně
05.12.2024 - Nemocnice Litoměřice získala babybox nové generace
Přípitek Tradičně na Mikuláše 5. prosince ve 12 hodin představil Zdeněk Juřica - MONTE... Více »
29.11.2024 - Requiem za Danielu Hodrovou v kostele Nejsvětějšího Srdce Páně
... Více »
28.11.2024 - Píše mi Ondráš, autor knihy Malé dějiny valašskéj dědiny
Milý Lu,
posílám Vám pár vět ke knížce Malé dějiny valašskéj dědiny. Jde o několik ... Více »
26.11.2024 - V Nemocnici Litoměřice instaloval Zdeněk Juřica babybox nové generace.
Původní bedýnka zřízená v roce 2010 má mimořádnou vlastnost. Za 14 let do ní nebylo o... Více »
Slovo úvodem
V právě uplynulém roce si své kulaté narozeniny užil Jirka Žáček, letos půjdou významná jubilea jedno za druhým. Uvedu Jiřího Růžičku, hudebního skladatele, pianistu a varhaníka, jenž se zásadním způsobem zasloužil o můj trvající soudní spor s Janem Miškovským, synem Václava Hraběte. Jiří Růžička se dožívá 23. ledna 75 let a jeho zásluhy spočívají v podnětu, abych k loňskému 50. výročí úmrtí Václava Hraběte vydal v Divokém víně pět desítek jeho básní v podobě, kterou považuje za původní. V mnohém se totiž liší od současně publikovaných textů. Přidal mi k tomu námět na rozhovory a vzpomínky desítky Vaškových vrstevníků, kteří se shodují v kritickém postoji k Olze Miškovské, mamince Jana, osvojeného a přejmenovaného podle jejího druhého manžela Karla Miškovského. Toho nekritizuje nikdo…
Krásná a poslední milenka Vaška Hraběte Sidonie Jiravová oslaví 30. ledna 2016 sedmdesátku. Václav ji oslovoval „Žáková“ a ona sama si v dobách jejich známosti říkala Zdeňka. Nemyslím si, že by Sidonka měla nějaký vliv na českou poezii, kromě toho, že zpříjemnila Vaškovi poslední rok života.
Životní jubileum by 4. února oslavila Vladimíra Čerepková, leč už neoslaví.
Velké výročí prožije 7. února mladý básník Divokého vína, spisovatel a novinář Dušan Spáčil. Do rozjetého www.divokevino.cz nastoupil v roce 2008 poté, co mě s Du (tak mu říkám) seznámil Karel Sýs. Vymyslel rubriku Divoká vinice a zásadním způsobem do ní přispívá. Du napsal tři sbírky básní a desítku dokumentárních knih. Aby se odlišil od svého velmi známého tatínka, přidal si křestní jméno Matěj a nechal se dokonce v Československé církvi husitské (což je taky moje církev) před několika roky druhým jménem pokřtít. Dušan Spáčil proslul jako Ahasver české žurnalistiky. Začínal ve Večerní Praze, prožil významné období v pokrokovém Světě v obrazech, já jsem se s ním seznámil v době, kdy byl zástupcem šéfredaktora Story (jímž nebyl nikdo menší a lehčí než Halina Pawlowská), nyní píše do řady českých časopisů od Literárek a ekonomického deníku E15, až třeba do Blesk Magazínu. Du žije od roku 1977 v manželství s Mirkou Spáčilovou, novinářkou rozhodující, který film je dobrý a který nestojí za nic, a mají spolu dceru Terezu, novinářku píšící nyní především do Reflexu. Tereza se rozhodla, že z Du učiní dědečka, což se už projevilo na jeho básních. Jeho věk k tomu Du opravňuje – bude mu ve výše uvedený den „60“. Du je mi blízký i datem narození, jsem od něho jen tři dny. A pár let.
  
Co to je proti „70“ Jaroslava Holoubka, básníka provázejícího Divoké víno takřka od počátku. Čeká jej 24. února.
Požádal jsem šedesátníka Dušana Spáčila, aby napsal něco o sedmdesátníkovi Jardovi Holoubkovi.
Jak se loví Amazonky – aneb Holoubek má 70?!
Nebudu o sobě tvrdit, že jsem vždycky chtěl být básníkem. Ale musím se přiznat, že jsem měl období, kdy jsem si říkal, že bych se v příštím životě chtěl narodit jako básník Jaroslav Holoubek. Bylo to na festivalu u rybníka Svět v Třeboni, který se konal pod hlavičkou časopisu Svět v obrazech. Tam jsem v té době pracoval. Festivalek ale spolupořádali i někteří mladofronťáci. Mimo jiné i Jarda Holoubek, který ovšem v té době také do Světa v obrazech psával pěkné fejetony.
Festival nebyl žádnou politickou akcí ani kulturní snobárnou. Byla to - věřte nebo nevěřte - čirá radost a zábava. Sešlo se na něm pár set čtenářů a čtenářek Světa v obrazech vesměs čundrácko cestovatelského ražení, akce zahrnovala třeba kostýmový průvod, zábavné soutěže a jiné akce. (Inženýr Pavel Pavel tu třeba stavěl obří kopii sochy z Velikonočního ostrova). V podstatě to ale byl prostě velký potlach, kde si člověk mohl pokecat či jinak se pobavit se spoustou příjemných lidí.
Jako nejbarvitější z přítomných osobností mi tehdy přišel „pan Básník“ Jaroslav Holoubek. Vzpomínám, že účastníci festivalu se tehdy rozdělili do několika tématických „vesniček“ - a přítomní redaktoři byli pověřeni být jejich „starosty“. Třeba já jsem byl ty dva dny „starostou“ vesničky „Tichomořské.“
Jarda Holoubek se ovšem ujal šéfování „Pravěké vesničky“ - a zpětně musí uznat, že se svou atletickou postavou v kazajce z kůže mezi námi redaktorskými nedochůdčaty působil jako Rhódský kolos vedle rybářských bárek. A k tomu večer dokázal ve výčepu na pláži po pátém či šestém pivu recitovat své verše tak, že celá hospoda zmlkla a dokonce i skeptické paní výčepní začaly přetékat půllitry. Asi v půl druhé v noci se pak Jarda vzdal intelektuální diskuse, vztyčil se a jako Bivoj si hodil přes rameno ječící amazonku ze „své vesnice“. A vydal se na kutě. Přiznám se, že jsem mu v té chvíli krutě zazáviděl – ne tu dívenku, ale celou tu kombinaci duchaplnosti a živočišnosti, síly a jemnosti, kterými tento básník tehdy oplýval – a která mu doufám vydrží i teď, po neuvěřitelné sedmdesátce.
Věnujte, moji milí, pozornost rozhovoru Jirky Žáčka s Karlem Sýsem, anotaci knížky Básně všeho druhu, jakož i samotným Karlovým básničkám. A knížku si kupte, píše se v ní i o mně a o Divokém víně.
Divoké víno číslo 81 vyzdobila Olga Vychodilová, jejíž obrázky mi zapůjčil Vilém Stránský. Pocházejí z jeho internetové aukční síně www.artbohemia.cz a jsou všechny k mání. Děkuju, Viléme!
Ludvík Hess
|
