literární časopis založený v roce 1964

Alžběta Bublanová

ROMANTICKÁ CHVILKA

„Nestěžuji si, že jsem tlustá,“ prohlásila Tereza suše a možná až příliš tvrdě na to, že před chvílí vzdychala rozkoší.
Jiří se líně převalil na bok a z kapsy svých kalhot, které ležely na zemi, vytáhl krabičku cigaret. „Smí se tu kouřit?“ Zeptal, když si strčil jednu cigaretu do pusy.
„Vše se tu smí,“ odpověděla mu Tereza a natáhla paže za hlavu tak, že se jí velká prsa zvedla do výše a už nevypadala tak macatě. „Možná bych mohla shodit,“ přemýšlela nahlas, „ale co bych z toho měla. Sex si užiji i tak, že?“ Podívala se na Jirku, který si lačně zapálil, otočil hlavu a jen ledabyle kývl. „Máš recht.“
„Kdysi jsem bývala štíhlá,“ Tereza si přejela dlaněmi přes boky. “No vážně, pokazilo se to až těsně před dvacítkou, nevím ani proč. Ale už to tak zůstalo. Mě to ale netrápí,” podívala se na Jirku. „Nejsem z těch holek, co romanticky sní, například je mi jasný, že až dokouříš tu cigaretu, zvedneš se a půjdeš. Nedělám si iluze, že mezi námi vznikla láska,“ zasmála se. „Plácám nesmysly, ale připadáš mi jako vhodný adept k tomu, aby člověk jen tak pouštěl ven vše, co ho napadne.“
Jirka potáhl z cigarety. „Jen pouštěj,“ nečekaně ji pohladil po tváři a vzal jí do dvou prstů pramínek vlasů. „Romantika,“ řekl pomalu. „Na to taky seru.“
Tereza se zvedla, prsa jí spadla dolů a malinko obtloustlé břicho se jí zhouplo, podívala se do zrcadla vedle skříně a rukou si prohmátla vlasy a lehce je načechrala. „Půjdu do sprchy,“ oznámila.

Stála v koupelně a prohlížela si své tělo. Zatáhla břicho a prsa nadzvedla v dlaních. Ještě před pěti lety to vypadalo jinak, pomyslela si. Ale je jí to přeci fuk, řekla si. Ani před tím to přeci nebyla žádná sláva. Hubená byla, ale ne tak sexy, tak krásně, tak hebce a přitažlivě, jako jsou jiné holky. Vlastně byla ze začátku ráda, že přibrala, připadala si více žensky. A pak přibrala ještě a už to nikdy neshodila. Slyšela kroky. Šel do kuchyně. A taky slyšela krátce pustit vodu ve dřezu a otevření odpadkového koše. Nejspíš vyhodil nedopalek, usoudila. Možná se teď obuje a půjde. Takoví chlapi se jí líbí nejvíc. Mlčenliví a přímočaří. Chlap podle ní nemá být ukecaný. Nemá nic slibovat a nic plánovat. Nejlíp když prostě půjde tak, jak přišel. Na vztahy ona moc není, a když se ještě někdy potkají, bránit se nebude, ale nechce žádná telefonní čísla napsaná na nočním stolku s díky za krásnou noc.
Když se vrátila z koupelny, ležel opět v posteli. Sušila si ručníkem vlasy. Stála před ním nahá.
„Nikam nespěcháš?“
„Je neděle,“ odpověděl prostě.
„Kde vlastně děláš?“
Jirka si dal ruce za hlavu a protáhl se. „Kurýra.“
„To máš fajn, já jsem na poště za přepážkou. A přitom nemám ráda lidi.“
„Neřekl bych.“
„Co?“
„Že nemáš ráda lidi.“
„Nemám. V baru je to něco jinýho,“ lehla si vedle něj.
Znovu se protáhl. „Jsem dost rozlámanej.“
„Kocovina,“ řekla mu věcně.
„Kocovina,“ zopakoval po ní.
„Chceš kafe?“ Zeptala se spíše ze zdvořilosti.
„To si dám,“ usmál se, otočil se na ni a dal jí pusu. „Za kafe,“ řekl stroze.
Odešla do kuchyně. Trochu jí to urazilo. Ale zároveň rozdráždilo. To, že jí dal pusu za kafe. Jako by jeho pusa byla bůhvíco. Ale na druhou stranu ráda přijme tuhle roli. Muž, co má navrch, a ona se před ním musí sklonit.
Uvařila kafe i sobě.
„Sladíš?“ Křikla do ložnice.
„Ne, ani mlíko.“
Přinesla hrnky do ložnice. „Mistře,“ podala mu jeden.
Líně se pro něj natáhl. „Děkuju,“ řekl kňouravě, opatrně usrkl a zapálil si další cigaretu. Podala mu malou mističku na popel.
Tereza popošla k oknu a podívala se ven. Bylo krásně. Typické jarní počasí. Ulice se naplnily páry, které si prostě vyšly v jarní neděli na rande. Nikdy neměla ráda romantiku. Vždy jí přitahovali muži neromantičtí, burani, co by na schůzku kytku nikdy nepřinesli. Takoví ti rozklepaní, nervózní, učesaní, zamilovaní snaživci s pugétem růží ji odpuzovali. A hlavně ji vzrušoval pocit, že ji prostě ten chlap jen využije. Zneužije. Bez veškerých sladkých keců. Ale když pak odešli a nikdy se neozvali, trápilo ji to. Vlastně by byla mnohem raději, kdyby to byla spíše hra na drsňáka a oběť, ale ve skutečnosti by ji miloval.

Dívala se z okna, zatímco cizí chlap v její posteli kouřil cigaretu a pil černé neoslazené kafe. A ona nebyla schopná o něm zjistit více než to, že dělá kurýra. Ví o něm jen to, že je hubený, možná až rachitický blonďáček s propadlým hrudníkem, mlčenlivý, určitě chytrý, ale dost líný, a možná dost podrazák, co třeba má někde nějakou stálou známost a je mu to jedno. Otočila se k němu.
„Kafe dobrý?“
„Pojď ještě za mnou,“ vyzval ji a odložil si hrnek dolů na koberec, protože vedle postele nebyl žádný noční stolek. Usmál se. Usmál se úplně stejně jako včera večer, jen málo, spíše to byl takový úšklebek, který říkal, že ji prostě chce mít v posteli, bez zbytečných řečí. Lehla si vedle něj a políbila ho. Chutnal po kávě. Chytil jí za zadek. Pevně jí sevřel obě půlky. Silně. „Líbí se mi ta tvoje tlustá, špekatá zadnice,“ zašeptal a olízl jí tvář, pak jí políbil ucho a zakousl se jí do krku. Hltavě a násilnicky. Pustil jí zadek a levou rukou jí rozevřel stehna a nasoukal se mezi ně a okamžitě do ní pronikl.

Když bylo po všem, zapálil si třetí cigaretu a dopil kafe. Neříkal nic. Přitiskla se k němu a položila si mu hlavu na hruď. Líbil se jí čím dál víc a pociťovala lítost nad tím, že pravděpodobně, až dokouří, odejde. Bez čísla a bez naděje, že někdy zase přijde. A možná tento by se jí fakt líbil. Jako napořád. Jiří. Kurýr. 32 let. Nic víc o něm nevěděla.
„A jak dlouho jsi ten kurýr?“
Podrbal se na hlavě. „No, já to mám spíše jako vedlejšák. Je to složitý,“ řekl unaveně, jako by se mu nechtělo nic vysvětlovat a potáhl si z cigarety, „Chtěl bych cestovat. Tedy já cestuji. Tak různě. Na léto jedu pryč. Ale mezitím musím něco dělat. Nějak vydělávat,“ řekl to pyšně. I když se snažil to podat co nejvíce civilně, stejně se nevyhnul tomu, že ta jeho zpupná radost, že se prostě rozhodl nepracovat někde v kanceláři osm hodin denně celý život, visela ve vzduchu, a při tom, když to říkal, se mu rozechvěle rozevíraly nosní dírky a třásl se mu hlas.
„To máš dobrý,“ reagovala stručně Tereza a Jiří byl rád, že se neptala, co tam dělá, čím se tam živí, a kdeže to všude byl a ještě bude. I když by se rád pochlubil, cítil, že bude lepší, když zůstane ve své ulitě, ulitě chlapíka, co včera večer v baru potkal holku, se kterou se vyspal.
Tereza ho pohladila po hrudi. „Já necestuju,“ jemně mu přejela prsty po levé bradavce, „teda občas jedu do někam do jinýho města. Ale nikam za hranice. Jen tak, prostě se sbalím na víkend. Nechci nic poznávat a už vůbec ne lidi, ale prostě mě to baví, jakože jdu na snídani do kavárny v centru městečka, kde jsem ještě před tím nebyla, a už nikdy nebudu,“ zasmála se, „nevím, proč to dělám, ale…ne, to je hloupost,“ rozmyslela si to a přitiskla dlaň více na jeho hruď.
„Jen to řekni,“ povzbudil jí, i když použil dost lhostejný tón, který by se hodil spíše k tomu, aby jí řekl, že ho to stejně vůbec nezajímá.
„Prostě tam jedu jako ne já, ale vždy si vyberu, co budu zač. Třeba na všechno kašlu a vůbec se nemaluji, jen se tam přejídám a chodím v otřesných šatech, anebo naopak se snažím bejt krásná, jestli to tedy vůbec umím.“

Jiří se nadechl a nazvedl jí hlavu, aby mohl vstát z postele. Mlčky si oblékl kalhoty a námořnické triko. „Ještě se mi tu někde válí mikina. Nejspíše jsme ji v zápalu vášně odhodili někam na střechu,“ řekl odlehčeně, ale pak stručně dodal: „měl bych už jít.“
Kývla. „Podle mě bude v kuchyni.“ Zůstala v posteli. „Tak čau,“ snažila se říct neutrálně a ležela dál. Přeci nevstane a nebude stát v předsíni a čekat. Na co? Na pusu? Na „tak díky a měj se“, na telefonní číslo, na příslib, že se ještě uvidí, na vyznání lásky, na uznání „bylo to fakt super“? Zůstala v posteli a nechala se unášet vlnou sebelítosti nad sebou, jak je hloupá, že to s těmi chlapy neumí, že z ní nikdy nebude femme fatale a že si sama sobě namlouvá, jak jí to nevadí, jak se jí ty hnusné špeky na ní líbí, a ten nezajímavý, totálně tuctový obličej s odstátýma velkýma ušima nevidí, nevidí to, že Jirka s ní šel jen proto, že je to prostě „fajn holka, co nedělá drahoty“, a ne proto, že je krásná, přitažlivá, sexy. Není krásná, přitažlivá, není sexy. Brečela. Brečela tu potichu, zatímco její poslední milenec hledal svou mikinu, aby po noci sexu s tuctovou holkou mohl jít domů. Brečela ve svých pětadvaceti letech, protože si uvědomila, že celá tahle hra na drsnou holku, co jí nevadí, že je tlustá, je faleš.

Brečela a nevšimla si hned, že se Jiří do pokoje vrátil.
„Kam jsem dal tu mikinu?“ Zeptal se a v tom momentě si všiml, že brečí. Chvíli zůstal nehnutě, ale pak se rozhodl předstírat, že si jejího pláče nevšiml. „Možná jsem ji pohodil někam sem na zem,“ pokračoval a sehnul se a podíval se pod postel. Nechtělo se mu narovnat, protože ona mlčela a nesnažila se nějak svůj pláč zamaskovat. Dokonce měl pocit, že své vzlyky zesílila, aby neměl pochyb o tom, že se tu opravdu po noci strávené s ním rozbrečela. A pak to pustila naplno, řvala jak pominutá a on, i když by nejraději prostě šel domů, by vypadal jako velký zbabělec, kdyby to udělal. Narovnal se a podíval se na ni. „Děje se něco?“
„Nic,“ zavzlykala a své slzy nechala dál téct, ani si je nesnažila utřít. Ležela tam na posteli a celé její tělo se otřásalo pod přívalem toho pláče, obličej měla rudý a rty naběhlé a on opravdu neměl chuť utěšovat cizí holku, protože s utěšováním měl potíže i ve vážném vztahu.
Sedl si k ní na postel a zvedl k ní ruku, aby ji pohladil, ale najednou nevěděl, kde ji má pohladit a tak se jí jen dotkl ramene. „Něco se asi děje.“
„Nic“, zopakovala, „to bude dobrý.“ Kdyby ji vzal do náruče, řekla by mu všechno. Že v pubertě snila o tom, že bude v dospělosti krásnou, že všem vytře zrak, že si myslela, že ona je to pověstné ošklivé káčátko, které se změní v labuť. Že vůbec není tak drsná, jak se dělá, a že taky ona touží po lásce, a že nechce, aby si o ní myslel, že je nějaká holka jen na to jedno, že má taky své city, ale nic z toho mu neřekla, protože se jí lehce dotýkal ramene, jen tak ze slušnosti, ale nebyl v tom žádný pevný stisk, takže musela zatnout zuby, otřít si slzy a říct naposledy: „Opravdu nic, to bude dobrý,“ usmála se. „Jdi,“ řekla pak, ale on se nepohnul, tak zařvala: „Jdi už do prdele.“
Naštvalo ho to. Sice mohl být rád, že z celé té situace tak lehce vyvázl, ale popadl ho vztek, že si ta holka dělá, co chce, že nejdříve použije tu nejzoufalejší ženskou zbraň, ten debilní pláč, kterým ženy muže vydírají odpradávna, a teď si ho pošle někam.
„Ty jdi někam, krávo,“ vrátil jí to. Už neměl podobu toho mlčenlivého tajemného hezkého chlapce. Zbrunátněl. Už na tom, že se mu tak lehce odevzdala, nebylo nic smyslného a kouzelného. Bylo to jen sprosté. Proměnil se do ubohého prasáckého chlapa, co ji prostě „ojel“. Co jí určitě nikdy nezavolá a jestli ji někdy potká, bude říkat svým kámošům „tamtu holku, tamtu tuctovku jsem jednou ojel, ale nestála za nic. Je tlustá a ubohá.“
„Jsem tlustá a ubohá,“ křikla mu do tváře.
„Seš,“ řekl vztekle, „seš taky úplně blbá,“
„Ty jsi blbej,“ plivla na něj. Plivla mu přímo mezi oči. Udělala to tak rychle, že ani sama nevěděla, že to udělá.
Vrazil jí facku. Silou. Musela bolet, protože Tereza sykla bolestí, ale nevzdala to a znovu plivla.
„Co děláš, krávo?“ Zařval, ale další facku jí nedal. Ale ona plivla ještě jednou. Tak jí tu facku dal. Z jedné strany a pak z druhé. A ona na něj zase plivla. A smála se. „Vypadni,“ ubožáku poplivanej,“ řekla hrdě.
Urazilo ho to. Vzal ji za obě ruce a vytáhl z postele. Přidržoval ji, aby stála a vrazil jí pěstí do obličeje. Roztrhl jí obočí. Pořád měla drzý výraz, a tak jí vrazil ještě jednou. „Jsi tlustá,“ zařval na ni a kopl jí do břicha. „Tlustá kráva,“ dodal a odhodil ji na zem.
Vztekle se na ní podíval a pak rychle odešel do předsíně. Jeho mikina visela z botníku dolů. Popadl ji a vyšel ven.