literární časopis založený v roce 1964

Alžběta Bublanová

OKNA

„Mohla bych žít tisíce životů,“ řekla si Lucie a vydechla cigaretový kouř. Opírala se o zábradlí a sledovala z úzkého balkónu večerní Prahu, která se začínala probouzet z tíživého horkého odpoledne a směle se rozdováděla s počátkem večera. Celodenní únava se na chvíli rozplyne v tom veselí z příchodu osvěžujícího momentu. „Slibný večer,“ poznamenala Lucie. „Ale já vím, že jsem schopná žít jen jeden život, jsem neschopna změny,“ zasmála se. Típla cigaretu a vešla dovnitř. Blížila se sedmá hodina. A jí se blížila třicítka. Dnes večer. Odmítla to slavit. Už slavila dost narozenin. A pokaždé to dopadlo stejně. Stejná monotónní kocovina. Víc z života vytřískat nedokázala. I když se snažila. Kolikrát si pustila pěkně našlápnutou hudbu, rozhodnuta, že vše změní, vyrazila ven běhat, aby se nabila endorfiny, spřádala si plány, kam že to bude cestovat, naučí se tančit, změní práci, udělá si kurz španělštiny, přestěhuje se z toho prťavého bytečku. Po sprše si ale lehla k televizi, snědla smažená vajíčka, zapálila si cigaretu a nic z toho, čím před chvílí žila, nikdy nenaplnila. A pak ji přestalo bavit se o to i snažit. Snít těch tisíc životů. Rozhodla se žít ten jeden svůj život, který ji uspokojoval. Tiše a nenápadně si tu žila jako myška, v tom malém brlohu.
Dnes jí bylo třicet a bylo jí fajn. Sedla si do křesla a vzpomněla si na včerejšek. To se jí to obzvlášť povedlo. Znovu si to představila. Jako dnes, tak i včera si prohlížela večerní město. Sledovala lidi, jak jsou šílení z toho, že mohou konečně do hospody, a když z ní vylezou na večeři domů, je stále světlo. Pustila si zprávy a snědla dva rohlíky s plátkovým sýrem a několika kolečky salámu. Poté televizi vypnula a jen při nepatrném světle malé lampičky odpočívala. Nechala do sebe proudit nic, co v tom jejím bytě dýchalo. Vydržela tak půl hodiny, než si vzala knížku a četla si. V jedenáct vstala, sundala si plátěné kalhoty a místo nich si navlékla džíny a navrch tenkou koženou bundu. V koupelně se dívala do zrcadla pět minut. Hleděla na sebe a říkala si, že je to přesně ona, že kouká fakt na sebe. Z těch tisíce životů, které by mohla žít, právě ten jeden je ona. Ať udělá cokoli, je to právě to, co měla udělat. Toto vědomí ji uklidňovalo a pocítila obrovskou sílu. Rázně odešla z bytu a rychlým sebejistým krokem šla jen tak nazdařbůh asi půl hodiny, až došla na okraj malého parku, kde si sedla na lavičku. Z tašky, kterou měla hozenou přes rameno, vytáhla černý šátek a omotala si ho okolo hlavy tak, aby si zakryla své světlé vlasy. Chvíli počkala a pak se rozeběhla, přitom se kolem sebe rozhlížela, zastavila se u rodinného domu, z tašky vytáhla kámen a hodila jej do potemnělého okna v přízemí, kde je pravděpodobně kuchyň, a šance, že by někoho zranila, je minimální. Obytné domy si vybírala málokdy, spíše obcházela obchody či kavárny. Zničená okna u domu, kde někdo bydlel, jí ale přinášel lepší prožitek, jako by její útok byl cílenější, bolestnější. Zranit nechtěla nikoho, tedy fyzicky nikoho nechtěla zranit, ale vědomí, že někomu nějak hnula se životem, ji uspokojovalo. V tom se jí žilo dobře. Měla štěstí a nikdy se do nikoho netrefila, tedy alespoň se nic takového nikdy nedozvěděla. Vždy si říkala, že to by snad bylo v novinách, kdyby nedej bože kámen dolétl třeba do dětské postýlky.
Včerejší uspokojení ji teď, jak na to pomyslela, zahřálo. Seděla stále v křesle a myslela na to, že právě teď, někdy večer, se před třiceti lety narodila. A rok za rokem vydržela být živá, aby teď po těch třiceti letech tu mohla sedět. Sama. Protože ona byla nejraději sama. Byla tedy i ráda s někým, kdo ji měl rád a koho měla ráda ona. Ale to bylo naposledy někdy před rokem. A trvalo to krátce. Chvíli byli u ní, chvíli u něj, ale žádné velké stěhování se nekonalo, a pak už vždy bydleli každý u sebe a přestali se vídat. A ona si našla zálibu v těch nočních výletech, a říkala si, že vždy byla divná, ale když skončil i tento vztah, tak už si řekla, že nebude nic potlačovat, že bude prostě takový ten regulérní blázen, co se už nestrachuje z toho, jestli je nebo není normální. Pustila si opět zprávy a říkala si, že bude úplně ignorovat své narozeniny, i když ji píchl ten osten pochyb, jestli by neměla zavolat několika známým a prostě se jít někam opít a prožít to sladké mládí, které už možná zítra nebude, do dna. Ale zůstávala dále v křesle a říkala si, že by možná i dnes vyrazila na svoje noční pochůzky, ačkoli neměla ve zvyku takhle řádit dva dny po sobě. Když skončily zprávy, netrpělivě se šla podívat opět na balkón, aby viděla všechny ty lidi, co chodí sem a tam, jako by někdo z nich mohl vzhlédnout vzhůru a říct jí něco, cokoli, co by pohnulo jejím životem, i když přeci nic takového už nechtěla. Už nechtěla, aby někdo hýbal jejím životem.
Vrátila se do pokoje a schoulila se do křesla. Usne a bude, říkala si. Uslyšela zvonek. Vyděsilo ji to. Dlouho se k ní nikdo nestavoval a na tento zvuk si odvykla. Šla potichu ke dveřím a kukátkem se podívala ven. Její dva kolegové. Rozesmátí a plní života. Až ji ten jejich elán znechutil. Co chtějí? Jakože má dnes narozeniny, tak se rozhodli sem přijít a co? Bude se pít a říkat vtipné laciné žerty, a kdo se nezasměje, je suchar a bere se moc vážně? Vrátila se potichu do křesla. Slyšela, že něco říkají. Smějí se. A pak už neslyšela nic. Za chvíli jí zazvonil mobil. Nezvedala to. Pak jí přišla SMS: „Cau, Luco, my moc dobre vime, kolik ti dnes je, a chceme to s tebou oslavit. Asi uz někde paris, my jsme na tvou pocest už zacali a jsme blizko tvyho domovu, tak se kdyz tak ozvi, cus tvi braskove z prace.“ Odhodila mobil na koberec. Měla pocit, že právě ten její život, jak žije, ten její jediný život, žádnou SMS dostat neměl, a jako by se teď její život začal tříštit ještě na jiný život. Vstala a popocházela po pokoji. Možná by měla někam jít. Tak moc jí to vše přijde marné a únavné, a zbytečné. Trucovitě se opět zabořila do křesla. Bylo krátce po osmé hodině. Tma může být až za hodinu, možná ještě později. Dnes vyrazí. Na svoje noční toulky, které jí udávají tón jejího života, jejího dechu, její jedinečnosti. Seděla v křesle, za chvíli se zešeřelo a ona se pomalu ztrácela ve tmě, dokud si nedošla na záchod, nepřevlékla se a opět nevyšla z bytu.
Někde v zákoutí si natáhla na hlavu šátek a vyrazila. Její cíl bylo bistro, kam občas chodívali na chlebíček nebo smaženku, když se courali městem. Tedy ještě v době, když s ním byla. A chodila tam i s tím předešlým. Přišlo jí to fajn pro páry, co si chtějí udržet mládí, a netouží stárnout v nafintěných pizzeriích. Bistro zavíralo v deset večer. Nyní tam byla tma a Lucie z toho cítila jakýsi podvod, to bistro, které přes den tak krásně vonělo, bylo najednou tmavé, malé a nicneříkající. Natáhla se a hodila kámen. Krásný zvuk. Poté se obrátila a v klidu odešla. Narazila na ulici plnou nočního života. Z otevřených barů se ozýval klasický hukot hospodského pohybu. Cítila ve vzduchu vůni letního popíjení. Vlezla do jednoho baru a objednala si bílé víno. Koneckonců je jí dnes třicet a bylo by přeci divné, kdyby si nedala ani kapku alkoholu, říkala si. Dala si pak ještě jednu skleničku. Rozhlédla se kolem. Viděla to, co viděla už mnohokrát, skupinky dospívajících, co slaví, že studují, že vystudovali, nebo že budou studovat, zamilované páry, rozcházející se páry, stabilní páry, turisty, dychtivé turisty, unavené turisty, zvědavé turisty. A sebe. Pche, ušklíbla se. Můj život není jako ten váš, můj je prostě jedinečný v tom, že já si to uvědomuji, řekla si. Dopila víno a odešla na ulici.
Dívala se do okna baru, kde před chvíli seděla. Z nedalekého koše vytáhla prázdnou láhev od piva a švihla s ní směrem k baru. Doletěla jen na chodník. Byla to jen náhoda, že netrefila okenní skla? Ptala se sama sebe. Mohla někoho zranit. Byla na rušné ulici a udělala něco, co už nebyla žádná tichá zvláštnůstka. Jsem psychopat, říkala si po cestě domů. Tam si vlezla do postele a zavřela oči. Spánek nepřicházel. Dnes je mi třicet a jsem magor, řekla si. Možná mohla někoho zabít… mohla, mohla. Co kdyby příště zkusila trefit okno, kde se svítí? Představovala si, jak kámen štrejchne o něčí spánek, teče krev, je slyšet řev. Musí to vyzkoušet. Jen jednou.