Michaela Vraná

Narozena 6. září roku 1990. Letos jsem odstátnicovala na bohemistice na FF UK. Ještě nic jsem nepublikovala. Ráda píšu poezii, k próze se teprve odhodlávám.

1. LETNÍ

V zápasu těl jsme stranoslepí,
ale mně nevadí, když mi jednu vlepíš.
Naopak. Jen do mě!
A myslím to tak, jak to čteš,
jak mě do sebe rveš,
jak víc a víc řveš:
Miláčku,
mám tě na háčku...
Měsíc už všechny hvězdy vpil,
tak dík, žes mě zas tak zlil.
V parku's mě pak nechal napospas,
tak hlavně žes mě nepropás,
ty vole.

2. MILENKA

Ruku v ruce, prolnuti,
spojení přeruší polknutí
našich dětí,
co nebudou
jen mojí hladovou zásluhou.
Zatímco ležím obnažená,
doma tě čeká tvoje žena.
Natřel jsi oblohu načerno,
v srdci's mi rozlil inferno.
Odcházíš.

3. STOPAŘKA Z METRA

Jsem stopařkou z metra,
která když tahá si Černýho Petra,
vesele se u toho směje.

Tak už rozdej ty karty!
Celej náš život je jedna velká párty,
ze který kdo uteče, nevyhraje.

4. VÝLET OPILÉHO BROUČKA DO NEMOCNICE

Ráno se při pohledu na sebe do zrcadla lekla.
Kurva! To ten včerejší Le Clan.
A začala přemýšlet, komu zas co řekla,
koho urazila, koho podrazila
a na co narazila, že má monokla.

Tu noc pila tak hodně,
že stála jednou nohou v hrobě.
Levou nohou v hrobě trčela,
pravou ruku do anděla strčila.
Od saniťáků dostala pár facek
a vyslechla si, že je fracek.

Naštěstí to přežila.
Tři dny na to už byla zase opilá.

5. HYMNA

V kopcích sněhu hledám něhu
a má duše se páře po další čáře.
Co večer dýchám, druhej den kýchám
a vzdychám,
protože noční snění se mění
v dojezdovej nářek.

6. POTÁPĚČI S MEČI

Jsme potápěči s meči, kteří ničeho se nebojí.
Leč to se tak někdy v hlavě urojí,
protože není čas ztrácet část
sebe, tebe, ani nás.

Když úředník z ministerstva jitra řekne: Dobré ráno!
a my povíme si slibné ANO,
není čas ztrácet část
sebe, tebe, ani nás.

Tak stali se z nás manželé,
co znají se tři neděle.
Protože není čas ztrácet část
sebe, tebe, ani nás.

Jo, to jsou ty zážitky z paranormálních pasivit.
Já tě neznat, je mi líp.
Ale není čas ztrácet část
sebe, tebe, natož nás.

7. SBĚRATELKA TROFEJÍ

Jsi trofejí sběratelka,
jsi moje učitelka,
co mě učí, mučí a kárá,
když na káry bary vymetám
a vymítám z barů
zmalované Mata Hari z Varů,
kterým ve varu z pika
nevadí, že jimi sem a tam smýkám.

Ale před tebou smekám,
cos stihla ve dvaceti,
kolik jsi spolykala dětí
bez dávivýho efektu
a že bez afektu
máš furt na paměti,
kdo jsou tvoje trofeje hravé,
na které se práší
v poličce v tvé hlavě,
kde už pár let straší.

8. PĚKNĚ SESTUPNĚ

Jsi hráč, co stojí patou v patu,
na šachovnici pod sekyrou katů
podle hmatu sáhneš
po dlažebních kostkách
a dál je vrhneš
do vírů netopýrů
v kostkovaných botkách.

Ještě jednou házíš
a lížeš si dvakrát.
Ještě jednou sázíš
a můžeš si...

9. HEROIN

Jsi hlubina, co hloubí
temná zákoutí v podloubí
a pokoutně kuje plány na další život,
co přijde už zítra.
Jsi chytrá a přesto
jsi mělká jak mělčina,
co rozmělňuje mě
a ve vteřině mění
moje snění.
Piki piki pykáš pikem,
pláčeš nad rozlitým mlíkem
každý ráno a jsi in.
Jsi má heroin.

10. HÁDANKA

Jsem malá vlna,
co mění se v tsunami,
dávám se dětem na hraní.
Když pod peřinou
za houštinou
co hledáš, najdeš,
na chvíli pojdeš.

Kdo jsem?

11. MRZÍ MĚ VĚC JEDINÁ

Mrzí mě věc jediná:
Až mi spadneš do klína,
Bude pozdě hledat rozjezd.

Už pár let jsem na dojezdu,
Marně hledám svoji hvězdu.
Schovala se do podjezdu,
kterým jsem už podjela,
který jsem už projela.

Už nebudu jediná.

12. SVATOKRÁDEŽ

Já usínám a upínám se k hnutí poslední naděje,
že kradmo ukradla jsem si zloděje,
jenž večer co večer do tmy mizí
a cizinky mu nejsou cizí.
Když zrána přijde rána, co mě položí,
to tvá půlnoční razie naráží na nárožích
na rohy postele,
co se nikdy nestele.
Svým návratem pak zvrátíš mé zvrácené pochyby
a tvoje pohyby sní veškeré sny,
co se hodiny hravě
honily v hlavě mé hlavně.
A já zas usínám a upínám se k hnutí poslední naděje,
že kradmo ukradla jsem si zloděje.

13. VRÁNA K VRÁNĚ SEDÁ

Jdem ve vleku,
jsme v převleku,
ubylo něžných doteků.

Já doteču,
já uteču
a až se vysvleču,
čum a muč,
muč a čum.

Komunikační šum
je silnější než my,
protože lžeš mi,
protože lžu já tobě,
věrni jsme jen sami sobě.

Ty baron Prášil,
prášků král,
já piková královna,
pikol admirál.

14. JSEM SPROSTÁ, JÁ VÍM

Vlakem na nehty ti na zrcadlo píšu vzkaz o dvou slovech, jednom smyslu,
odcházím bez rozmyslu,
svůj život stavím na nesmyslu.

Vím jen, že tu dusím
svou duši až po uši
a že prostě musím.

Neumím být poražená,
neumím být obnažená,
neumím být tvoje žena.

Utrať mě jako poslední drobáky,
co poztrácíš po cestě za prací
nebo za legrací s holkama z Prahy,
co neví, kde maj svoje prahy,
co neví, co je jim drahý,
a že, moji milí, drazí,
před sebou jsme vždycky nazí.

15. UNEŠENÁ ŽENA

Večer co večer se bavím do rána.
Přesto noc co noc usínám sama.
Asi zavřená je brána,
asi marná jsem vrána.
Lži mi, nežli mi rozepneš knoflíčky šatů a šaty knoflíčků.
Lži mi, nežli skončíš v propasti ďolíčků mého těla.
A ač bych chtěla,
já uletěla vstříc,
a to hlavně bych chladnokrevně chtěla říct,
já se vznesla
a svoji lehkost neunesla.

16. BLOUDE, B(L)UĎ

Jsi bludný Holanďan,
co motá se v kruhu.
Jsi uvolněná
a přesto se táhneš na popruhu.
Potřebuješ vzpruhu,
a tak ji hledáš.
Denně přísaháš si,
že mi příště nedáš.
Vstupuješ do životů
a převracíš je naruby,
zbloudilce ženeš do záhuby.
K ránu se, komu chceš, dáváš
a za největšího opilce s radostí se vdáváš.
Ve víru čarodějnic chceš víc a víc,
čáry, máry, končíš pod kočáry
a nakonec nemáš nic.

Křič svůj chtíč do stěny,
beztak jsi nechtěný,
beztak jsi bezcenný.