literární časopis založený v roce 1964

DIVOKÁ VINICE, aktuálně

05.12.2024 - Nemocnice Litoměřice získala babybox nové generace

Přípitek

Tradičně na Mikuláše 5. prosince ve 12 hodin představil Zdeněk Juřica - MONTE... Více »

29.11.2024 - Requiem za Danielu Hodrovou v kostele Nejsvětějšího Srdce Páně

... Více »

28.11.2024 - Píše mi Ondráš, autor knihy Malé dějiny valašskéj dědiny

Milý Lu, posílám Vám pár vět ke knížce Malé dějiny valašskéj dědiny. Jde o několik ... Více »

26.11.2024 - V Nemocnici Litoměřice instaloval Zdeněk Juřica babybox nové generace.

Původní bedýnka zřízená v roce 2010 má mimořádnou vlastnost. Za 14 let do ní nebylo o... Více »

Slovo úvodem

Setkání mladíčků a panen s důchodci připomíná tohle číslo Divokého vína. Přiznávám, že věk některých autorů vůbec netuším, o panenství jejich nevím nic jakbysmet. Říkám si kolikrát – kdo má tu sladkou povinnost uvádění do milostného života vůbec na starosti? Ptám se svých kamarádů a nikdo o tom nic neví. Snad prý v šerém dávnověku...
Služebně nejstaršími autory tohoto čísla jsou Eda Světlík a Stanislav Vávra, za jehož prózou naleznou mladí básníci i stať poučnou – promluvu k autorům. Nejmladší autorkou mohla by být Kateřina Dušková soudě z jejího profilu, o nějž jsem ji zvědavě požádal.
Dávno pryč jsou doby, kdy jsem skoro všechny autory a především básnířky Divokého vína osobně znal. Jejich věkový průměr v šedesátých letech mohl být kolem dvou desítek let. V současnosti nebýt dětského věku výše uvedené Kateřiny a asi taky Petry Tesařové, dostali bychom se k číslům o desítky let vyšším.
Po třech letech odmlky vrací se na stránky Divokého vína moje milá básnířka Zora Wildová. Její básničky zdobily papírové výtisky historického DV a poznamenány jistou moudrostí řadí se mezi zlatý poklad poezie i dnes. Z dávných autorů předkládá DV46 samozřejmě Jiřího Žáčka, Karla Sýse a Jardu Holoubka, jehož publikovaná próza svědčí jednak o mimořádné znalosti společenského světa, jakož i o jeho nepominutelném samcovství. Vzpomínám-li proslulých jmen české poezie a literatury vůbec, napadá mě, že jsem v úvodníku minulého čísla nabízel za pakatel rozsáhlou pětisetstránkovou Antologii Divokého vína 1964 – 2007. Dovolím si položit svým čtenářům řečnickou otázku – kolik čtenářů o knihu projevilo zájem? Abych vás, moji milí, nenapínal, zveřejním hned i překvapivou odpověď. Ani jeden. Prostě nikdo.
Výtvarníkem tohoto čísla stal se díky příteli Vilému Stránskému, majiteli internetové aukční símě www.artbohemia.cz, Salvador Dalí. Z jeho obrázků těší mě obzvláště Kentaur. Prodávám některého ze svých plnokrevných koní, klikám na www.artbohemia.cz a objednávám si u Viléma obrázek. Je totiž jisté, že Kentaurovi nebude třeba uklízet a podestýlat box ani jej krmit. V mém domě na Hájku už sídlí tříhlavé stádečko Kentaurů od sochaře Milana Váchy, jakož i od grafičky a výtvarnice Alenky Kučerové, jejíž básničku DV46 taky přináší. Pustím tedy Kentaura od Salvadora Dalí do stáda.

L. H.

Alena Kučerová

Salvador Dalí

Milan Vácha

O klisničkách a hřebcích

(Úryvek z připravované knížky)

Vrchní nadlesní si nasadil klobouk, přehodil přes rameno loveckou brokovnici a vyšel ze staré lesovny Mrákavy.
"Tyrasi!" zavolal pro jistotu na svého krátkosrstého ohaře. Zbytečně, protože pes jej už tou hodinou dávno očekával u dveří domu. Druhý pes vrchního nadlesního Jana Jablonského - německý ovčák Rigo - zůstával při obhlídce lesa doma.
"Jak jsou dva psi spolu, vytvoří smečku a na svého pána zapomenou," říkával nadlesní. Tyras i Rigo poslouchali na slovo, ale zkušený lesník věděl své a rozhodně nechtěl, aby vyplašili jakoukoli zvěř. Srnčí v mrákavském revíru považoval za domácí zvířata a zajíce měl rád jako vlastní kočky. Zásadně je nezabíjel sám, a když už je dostal v neděli na talíři, měl zkažené odpoledne.
"Přijdu v poledne, Maruško," ohlásil své manželce za svobodna Neumannové. Její rodiče ovšem umřeli velmi záhy a o Marii se starali babička a dědeček Keschovi. "Máňo, nezapomeň na zahradu! Nebo ať na tebe Jaroslav večer nečeká!" pohrozil s úsměvem své dceři.

Josef Matyáš, řídicí učitel v malé vesničce Dolánky, se ve stejnou dobu rozloučil se svojí manželkou Annou rozenou Dundrovou ze Zeměch a z Dondoiru, jak jí občas žertem oslovoval, do kufříku vložil nové péro a ohlásil: "Přijdu v poledne, Anno. A ty se uč, Jaroslave, zpěv tě nadosmrti neuživí!" pohrozil svému dospělému synovi, jenž se rovněž připravoval na učitelskou dráhu, leč věnoval se především zpěvu. Docílil jako sbormistr pěveckého sboru Paukert v Libušíně značného věhlasu i čestného uznání. Jeho největším úspěchem nakonec bylo vystoupení v krátkém sólovém partu žalářníka v Daliborovi. Ovšem v pražském Národním divadle.
Mladý Jaroslav Matyáš se už v dětství stal členem chlapeckého sboru v chrámu svatého Víta na Hradčanech. Jeho tehdejším sbormistrem nebyl nikdo jiný než Josef Bohuslav Foerster.
Skřivánci ze svatého Víta byli ubytováni přímo na Pražském hradě a měli vlastní školu.
Ve volných chvílích pak hráli fotbal na Hradčanských nádvořích s tak zvaným hadrákem, obvykle před Matyášovou branou nad hradními zahradami. Hadrák byl míč smotaný z jejich oblečení převázaného špagátky. Snahou jeho zhotovitelů bylo, aby se co nejvíce podobal kouli. Přelétl-li hadrák přes zídku oddělující náměstí od zahrad pod Hradem, museli se Foersterovi skřivánci rozhodnout, zda o něj požádat přísného a rozzlobeného zahradníka nebo se do budoucna obejít bez součástek oděvu.

Ve stejný den i hodinu vyšel z honosné panské vily postavené vpravo od vchodu na šachtu inženýr Alfréd Hess, ředitel dolů Ronna v Hnidousích a Barré ve Vinařicích. Před odchodem si pečlivě zkontroloval vázanku a manželka Libuše rozená Vlková z Pcher-Humen u Kladna, první dcera Vojtěcha Vlka a Boženy rozené Důrasové, mu oprášila neexistující smítko z ramen.
"Jestli dnes vyfárám živ a zdráv, přijdu na oběd," ohlásil žoviální obtloustlý elegán, chodící po černé šachtě zásadně v bílé košili.
"Až se vrátí Ludvík a Melitta ze školy, ať se mi hlásí!" nechal přísný vzkaz svému synovi a dceři. Cestou na šachtu se stavil ve stáji a poplácal oba hnědáky sloužící ve vile jako kočároví koně. Na zahradě se snažil stejným způsobem rozloučit s dvojicí obrovských želv, připomínajících dva malé tanky na trávníku.

Psal se rok 1919, poválečné nadšení nebralo konce. Těžko posoudit, jak nadšený byl ředitel dolů Hess, protože byl Němec maďarského původu, zatímco jeho manželka Libuše pocházela ze staré selské a české rodiny. Vzali se ovšem 25. listopadu v roce 1908 za Rakousko - Uherska, v době, kdy změnu vládnoucího režimu jistě nikdo nečekal. Alfréd Hess se narodil 16. března roku 1883 v uherském Mecsekszabolcs otci Jánosi Hessovi, jindy psanému Jan či Johann, inspektorovi dolů, a matce Alexandrině, též psané Suzi Alexandrině, rozené Jůzové, pocházející z Hané na Moravě. Vojančil a bojoval ještě před první světovou válkou na Balkáně a žil jen díky tabatěrce nošené v náprsní kapse, jež zadržela nepřátelskou kulku. Nastoupil pak někdy kolem roku 1907 v kladenských dolech jako začínající báňský inženýr. Jeho čeština nebyla nikdy zdaleka dokonalá.
Manželka Alfréda Hesse Libuše se narodila 14. února roku 1885 ve statku čp. 8 v obci Pchery – Humny otci Vojtěchu Vlkovi a matce Boženě rozené Důrasové. Libuše svému manželu Alfrédovi dne 8. dubna roku 1909 porodila syna Ludvíka, jenž po dědečkovi Vlkovi nesl druhé jméno Vojtěch a po dědečkovi Jánosovi třetí jméno Jan. Na Ludvíka manželé Hessovi volávali Bobe. O dva roky později se jim narodila dcera Melitta, přezdívaná Ita.

Matyášové jako učitelé byli velcí vlastenci. U Jablonských v lesovně byla situace opačná než u Hessových ve vile na Ronně. Vrchní nadlesní Jan Jablonský byl vychován v českém duchu, ale dědeček jeho manželky Marie měl v rodném listu napsáno Franz Kesch. Narodil se 1. října roku 1783, tři roky po smrti Marie Terezie. Stal se knížecím schwarzenbergským nadlesním a s manželkou vychovávali vnučku Marii, jež ovšem kromě francouzštiny a němčiny vládla dokonalou češtinou a o dědouškovi psala jako o Františkovi. Franz Kesch zemřel 12. srpna 1869, tedy v požehnaném věku 86 let.
Při jaké asi příležitosti dostal v roce 1810 - před dvěma sty let - od svého otce hrací obraz představující krajinu s kostelem a věžními hodinami v popředí? Pod kostelem je kovárna a kovář v ní pracující odbijí každou čtvrthodinu na kovadlině, jak plyne čas. Vedle kovárny stojí větrný mlýn, jehož kolo se také každou čtvrthodinu roztočí. Zcela v pravém dolním rohu olejové malby nad podpisem malíře stojí kamenný kříž a na jeho podstavci je letopočet 1743 značící zřejmě rok vzniku hracího obrazu s hodinami. Marie Terezie právě vládla třetím rokem.

Máňa, dcera vrchního nadlesního Jablonského, se pečlivě starala o zahradu kolem lesovny. Jaroslav, syn řídicího učitele, složil učitelské zkoušky. Rodiče jim požehnali a svatba slavná se konala v Mrákavech u Kamenných Žehrovic. Z lože manželského se 3. února roku 1921 v Libušíně poblíž Kladna narodila jejich jediná dcera, jež po otci pojmenována byla Jaroslava.
Jaroslava, Jarka nebo Jaruška se při své odbojové činnosti během fašistické okupace seznámila s Ludvíkem, synem důlního ředitele inženýra Alfréda Hesse. Ludvík sympatizoval s kladenským odbojem, možná se mu jen zalíbila Jaruška. Ač sám z poloviny Němec, skončil v rukách kladenského SS a v dubna 1943 se octl za mocnými drátěnými ploty v koncentračním táboře Flossenbürg.
Počátkem května 1945 fašisti vyvedli své vězně z tábora a na útěku před postupující americkou armádou hnali je neznámo kam. Američtí vojáci zubožený pochod smrti dostihli a vězně osvobodili. Fašisty pokosili dávkami ze svých kulometů a samopalů nepřestávajíce přitom žvýkat a žmoulat mezi rty doutníky. Aspoň tak na Američany vděčně vzpomínal jimi osvobozený Ludvík.
Zázrakem se mu podařilo vrátit se přes válkou zpustošené Německo do rodné vily Ronna, jež ovšem tou dobou již byla obklíčena českými vlastenci, chystajícími se lynčovat jeho otce Alfréda Hesse kvůli jeho rakouskouherskému původu. Na Kladně se pochopitelně v květnu 1945 s Němci nemazlili. Tak například velitele SS Haralda Wiesmanna přivázali na hlavní třídě řečené Korso do otevřené výlohy u Bati a každý kolemjdoucí mu mohl plivnout do tváře, kopnout jej do holeně nebo mu ubalit facku, pakliže si chtěl ušpinit ruku.
Není bez zajímavosti, že Harald Wiesmann se narodil v dubnu roku 1909 jako jím vězněný mladý inženýr Ludvík Hess. Narození jeho syna v únoru 1947 přežil o dva měsíce, protože podle rozsudku Mimořádného lidového soudu v Praze IV. byl 24. dubna 1947 oběšen v pankrácké věznici.
Hessovu rodinu internovanou ve vile Ronna zachránila statečná Jaruška Matyášová známá mezi kladenskými komunisty jako členka protifašistického odboje.
Netrvalo dlouho a Ludvík si vzal Jarušku. Svatba se konala v pražském kostele Svatého Mikuláše na Starém Městě pražském. Svatebčany vezly kočáry tažené koňmi v nablýskaných postrojích a v kostele zazpíval sólo nevěstin otec Jaroslav Matyáš, ředitel škol na Kladně. Mezi svatebčany však nebylo vidět ženichovu matku Libuši!
Jak se patří a sluší, narodilo se novomanželům děťátko! Mladé mamince doslova k narozeninám, snad jen s hodinovým zpožděním. V kladenské porodnici 4. února roku 1947 se po zadku prodral na svět dost velký kluk. Říkejme mu Jaroslav, i když zasvěcenci vědí, že je to až jeho druhé jméno po dědečkovi Matyášovi. Pod tímhle jménem malý Jarda či Jaroušek už v několika předchozích autorových knížkách vystupoval.
Zima byla toho roku na sníh obzvláště štědrá, a tak dědeček Jaroslav Matyáš musel vynaložit hodně sil při odhazování závějí, aby se sanitka s vnukem dostala až k domu číslo 11 v kladenské Davidově ulici.

Ludvík Hess