literární časopis založený v roce 1964

Slovo úvodem

Divoké víno číslo 34 vychází 19. března, tedy v den, který je pro mne významný už několikanásobně. Před pár lety se narodily mé dcery Dorotka a Markétka, 19. března 2008 v pět hodin odpoledne zase v Libeňském zámečku křtím svoji letošní knížku Satyr a nymfičky. Kolem Zámečku jsem chodil tři roky do gymnázia a před jedenácti či bůhví kolika roky jsem se v jeho obřadní síni taky naposledy oženil. Pro křest jsem si tedy vybral právě tu svatební síň. Děkuju milé Janě Vaněčkové, tajemnici Městského úřadu v Praze 8, že mi to umožnila.
Nepochybujte, že to bude setkání nonkonformní. Ostatně vám, kteří nepřijdete osobně (zvu vás ale všechny, moji milí), o happeningu Divoké víno přinese obrazovou reportáž.
Knížka Satyr a nymfičky je k dostání ve všech knihkupectvích, ale zcela jistě v těch, které uvádí seznam. Jsou tací knihkupci, kteří ji schovávají jako podpultovku. Když neuspějete, obraťte se mailem přímo na Nakladatelství Petrklíč a na mého milého nakladatele dr. Juraje Himala petrklic@petrklic.info. Knížku vám pošlou, aniž by účtovali poštovné. Zakoupením knížky podpoříte babyboxy, protože Nakladatelství Petrklíč na ně věnuje z každé prodané knížky padesát kaček. Ti z vás, kteří chcete ušetřit korunky, čtěte knížku na pokračování v Divokém víně. A ti, kteří přijdete na Zámeček, ji za vlídný úsměv ode mne a od Juraje Himala získáte taky. Navíc budete nakrmeni a napojeni, jak se při svatbě sluší a patří!
Divoké víno 34 přináší tři desítky autorů. Kromě rodinného stříbra - Karla Sýse, Jirky Žáčka, Pavla Vernera a jiných osvědčených, doporučuju kliknout na Tomáše Mladějovského. Zraje od čísla k číslu.
Výtvarník čísla Aubrey Beardsley je nepřehlédnutelný. Že by některá z mladých básnířek nekliknula na galérii grafik anglického umělce poslední čtvrtiny 19. století, o tom velmi pochybuju! Obrázky mi půjčil doktor Vilém Stránský, který je nabízí ve své internetové aukční síni www.artbohemia.cz.
Půjdete-li kolem nějaké slušné trafiky, kupte si časopis Xantypa. V každém jejím čísle si přečtete moji vzpomínku na některého básníka šedesátých let. Xantypa už připomenula Janu Černou - Honzu Krejcarovou, Václava Hraběte a Ladislava Landu. V příštím čísle bude - Pavel Verner.
Zatoužíte-li po mých vzpomínkách sebraných do knihy Antologie Divokého vína 1964 - 2007, koupíte ji v dobrých knihkupectvích anebo objednáte na www.slovart.cz a přijde vám poštou bez jakýchkoli přirážek za balné a poštovné. Kromě mé nostalgie přináší knížka verše, povídky, fotky a grafiku 212 autorů časopisu.
Nic vtipného mě na závěr slova úvodem nenapadá. A tak se pochlubím čerstvými veršíky karikaturisty Josefa Kučery alias Kobry, i když jsem při jejich čtení zjistil, že si je ani nezasloužím...

Kulhavým veršem
sděluji všem, že
v době, kdy jsme se báli hlesnout,
začal nějaký Hess tisknout
Divoké víno.
Primo
to byly básničky
a za druhé
v době na humor chudé
se vtipné kresbičky
dostali k lidem se smyslem pro legraci
a komunisti byli na to VÍNO krátcí.

L. H.

grafiky
Aubrey Beardsley

Křest knihy Satyr a nymfičky

Nejznámější pražští satyrové a mnohé nymfy podpořili křest mé letošní knížky Satyr a nymfičky. Přišli mí věrní básníci a satyrové Jiří Žáček, Karel Sýs, Jarda Holoubek i Pavel Verner, za mládence - satyry jim sekundoval třeba Štěpán Kučera doprovázený nymfou Terezou Šimůnkovou. Nechyběl ani druh mých mladických let Méla Machálek, spolutvůrce historického Divokého vína.
Babyboxy byly taky u křtu mé letošní knížky Satyr a nymfičky. Ptáte se proč..? Nakladatelství Petrklíč a jeho majitel Juraj Himal totiž z každé prodané knížky věnují 50 Kč na podporu babyboxů. Umožnili to šlechetní mecenáši babyboxů, kterým v knížce patří po stránce - švýcarská farmaceutická firma Roche a její český ředitel Tomáš Votruba, Petr Bečička, majitel brněnské společnosti 100 MEGA distribution, Martin Benda zastupující Českou investiční a správcovskou, Karel Kvasnička za firmu Písek Beton a přispěl i Petr Pícha, primář a spolumajitel pražského GynCentra, na němž je umístěn první babybox.
Knížku jsem věnoval k 35. narozeninám Lucii, mamince našeho čtyřletého Matýska, a jeho sestrám Dorotce k 39. narozeninám a Markétce k 38. narozeninám. Pokřtil ji můj vnuk Samuel, Matýskovi se nechtělo.

Fotil Zdeněk Smíšek mým nikonem. Děkuju, Zdeňku.

Další fotografie z křtu

Dočkáte se svatby. I rozvodu

Kapitola z knížky Satyr a nymfičky, kterou právě vydalo Nakladatelství Petrklíč.

Deset let uteklo jako děťátku hovínko. Přirovnání jsem si půjčil od Karla Sýse, děkuju, Karle. Ano, deset let to trvalo, než došlo k zasnoubení a vzápětí k svatbě. Teď mám na mysli svůj deset let trvající vztah popisovaný v předchozích dvou jednáních - vztah s nymfičkami Kamilou a Klárou.
Nutno přiznat, že jsem se koncem druhé pětiletky éry Kamily a Kláry stačil dokonce nad plán ještě jednou oženit. Vzala si mě inženýrka zemědělství Michaela K.
Aby byla zachována historická návaznost, musím ságu o Kamile a Kláře přerušit vyprávěním o Michaele. A proč jí říkat Michaelo, vždycky ji všichni oslovovali Míšo a já taky. Míšu jsem poznal v pionýrském domě v Karlíně, nově pojmenovaném Dům dětí a mládeže. Pozorní čtenáři pohádek svatebních si jistě pamatují, že ve starobylých vchodových dveřích karlínského pionýrského domu jsem poznal i svoji první manželku Naďu. Náhoda minimálně signifikantní, skoro osudová. Mám se snad Karlínu do budoucna vyhýbat či právě naopak zamířit ještě jednou do bývalé radnice za kostelem Cyrila a Metoděje..!? V té budově jsem prožil část dětství - nejprve v dramatickém kroužku vedeném Miriam Volkovou, pak v tanečním kroužku, jenž jsme s přítelem Mélou Machálkem vedli během studií na gymnáziu... V budově jsem našel útočiště pro redakci Divokého vína v roce 1965.
Děkuju, milý Oto, tehdejší řediteli, tys nás do "baráku" pustil. Mám tě rád, přestože jsi jezdil šukat inženýrku Míšu, moji pozdější manželku, do její podkrovní komůrky v jezdeckém středisku Zmrzlík. A nakonec jsi byl i jejím svědkem při naší svatbě! Zase do sebe zapadají! Přece dva díly zipsu... Míša tě jako milence chválila a vzpomínala na tebe v dobrém, Oto. Že jsi byl na ni hodný... Což se nedá říct o tvém nástupci Honzovi. Byl na naší svatbě jako druhý svědek. Byli jsme povedená svatební čtveřice!
Otu za jeho ředitelování v šedesátých letech vyrazili. Po sametovce v pionýrském domě opět jako ředitel nastoupil. Když odcházel v roce 1996 do důchodu, vybral za svého nástupce Honzu a ten mě angažoval jako agenturu PR. Medializoval jsem jej pilně, obíhal všechna jeho zařízení s foťákem v ruce, vnucoval pionýrské akce spřáteleným deníkům a časopisům. Při focení v jezdeckém středisku Zmrzlík se poprvé v hledáčku mého nikonu objevila blonďaté hlava inženýrky Míši.
Pak jednou vycházela z karlínského "baráku" po poradě u ředitele. V bílé blůzičce... Oba koňaři, měli jsme k sobě blízko. Na Hájku v té době pusto a prázdno, Kamila i Klára svými pevnými zadky vysedaly v sedlech jiných koní. Jak vysedala Míša jsem nevěděl, jenom tušil. O Míšu se v té době staral jakýsi údržbář jezdeckého střediska Zmrzlík, ale jak jsem později z Míšina vyprávění pochopil, údržbář ač duše citově hluboká, uspokojoval ji v reálu jenom mělce. Míša mi dala příležitost a já se snažil, opravdu jsem byl nejlepší. Chodidla, palečky, kotníky, kolínka... Míšin zadek nebyl tak tuhý při vysedání, ale v sedle byla jako doma. Její blonďatá hlava byla pro mne - přivyklého hlavám tmavovlasým - příjemným vlajícím překvapením. Míša ve svém služebním žigulíku snadno překonávala čtyřicet kilometrů mezi Zmrzlíkem a Hájkem. Byl podzim, zima, chladna z rána. Po deseti nocích promilovaných v domě na Hájku se Míša vyjádřila...
Pozvali nás na návštěvu moji přátelé, oba lékaři, žijící příkladným rodinným a milostným životem. Po večeři sedl můj přítel k domácím varhanům a podoben bohu vložil svoji duši do kláves. Míša zjihla. Cestou domů už nevydržela a špitla: "Chci si tě vzít!" Šťastný a zmatený zmohl jsem se ne jediné slovo: "Kdy?" "Za týden mám narozeniny, chci tě jako dárek k narozeninám!" rozhodla Míša.
Míšou stanovený termín byl v době vánoční, všechny obřadní síně byly obsazeny. Moje šikovná dcera Markéta domluvila termín na blízké radnici v Průhonicích. V den svých narozenin mě Míša pojala za chotě.
Ve svatební síni jsme k obřadu nastoupili v počtu čtyř - nevěsta Míša, já ženich, bývalý ředitel pionýrského domu a bývalý Míšin milenec Ota a současný ředitel a vzápětí Míšin nepřítel Honza. Na poslední chvíli přiběhla ještě má dcera Markétka, jež měla produkci sňatku na starosti. Zapomněla nám totiž před odjezdem do svatební síně strčit do kapsy občanku.
Po svatebním obřadu se v domě na Hájku sešli četní svatebčané, poznal jsem i Míšiny rodiče. Poněkud mě překvapilo, že můj nový tchán nevlastní sako. Modrý svetr mu ale slušel a protože se stále cítím nonkonformním mladíkem, nic nebránilo k navázání příbuzenských vztahů.
Svatební noc! "To všechno je teď tvoje," pronesla oddaným hlasem Míša ležící v svatební rozlehlé posteli. Měla na mysli svůj zadek, stehna, prsa a všechno svoje maso. A já věřím, že mě v tu chvíli Míša opravdu milovala. "Zamilovala jsem si tenhle dům," odtušila vzápětí. Tedy dům nebo mě..?
Druhý den jsme objímajíce se seděli v bytě Míšiných rodičů a užívali si darů Vánoc. V tu chvíli mi v kapse zazvonil telefon. A na jeho displeji jsem četl jméno Klára!
Současně se svatbou zahájila Míša velké stěhování koní. Několik svých oblíbenců z jezdeckého střediska Zmrzlík převezla do hřebčína v Hájku, několik mých odchovanců jim muselo uvolnit boxy a byli přemístěni na Zmrzlík. Některé z koní od pionýrského domu koupila Míšina babička, osmdesátiletá stařenka, jež měla koně ráda či co já vím, asi aby nebyly majetkové převody koní tak okaté. Míša měla vlastní avii zařízenou na transporty koní, neb duší byla i koňská handlířka. Avii sama, a nutno přiznat bravurně, řídila. Přivezla i skokové překážky a několik pionýrek, jež pak na Hájku provozovaly trénink koní.
Ředitel pionýrského domu Honza vypověděl Míše válku. Prý její dosavadní angažmá na Zmrzlíku mělo nějaké chybičky v účetnictví. Pravý důvod byl asi jinde, na jeho ředitelování se chystala jakási pohroma, a tak chtěl takticko-strategicky pozornost nadřízených úředníků odvrátit ke koňským handlům na Zmrzlíku. Dramatická situace, leč oba ji přežili.
Jestli byl Bedřich zimní král, Míša byla zimní manželkou. Krátce po svatbě jsem po návratu do svého domu v Hájku nenašel ani svoji ženu Míšu, ani koně její babičky, dokonce skokové překážky zmizely... Míša neunesla tíhu svého stavu - byl jí příliš těžký. Rozvedli jsme se pak nato tata. Příležitost pro telefonující Kláru? Nebo Kamilu..?

Ludvík Hess