literární časopis založený v roce 1964

Martin Kubeček

Slepí pianisté hrají pozpátku

POULIČNÍ ROZHLAS, POLEDNÍ vysílání ve 12:14
"Nejvyšší Rada pro oblast LXW VII. v dnešních poledních hodinách schválila zavedení karanténních opatření a stanného práva k zajištění bezpečnosti v případě masových nepokojů a zastavení šířící se nemoci do nejbližšího okolí. Všichni civilní obyvatelé nakažené oblasti jsou tímto obeznámeni se zákazem vycházení, který platí vždy od 15:00 do 10:30 dne následujícího. Každý, kdo bude zadržen vojenskou policií ve snaze opustit své obydlí, bude uvězněn a v případě kladení odporu zastřelen….CHRRRRRR."
ODPOLEDNÍ vysílání ve 12:50, 13:14, 13:50, ……"BLABLABLA…….CHRRRRR".
Negr v nonstop herně porcuje dvěma noži starou prostitutku kvůli dvěma stovkám. Vyhazovači jej povzbuzují potleskem a za zvláště dobré údery mu lepí na čelo balíčky s marihuanou. Náboženské karikatury se na to usmívají z výše svých salátových obloh politých jedovatým dresinkem němoty.
Široká ulice je naplněna dovádějícími hipíky, přímo pod okny místního starobince upalují zaživa několik příslušnic gestapa. Obří mobilní ventilátory křižují oblohu a pohlcují omamné výpary vycházejí z probodané dělohy jedné z popravených dříve, než se nákaza rozšíří dál. Indiáni s bělochy divoce poskakují uprostřed černého kouře a přihazují na oheň své šaty a nepotřebné části vlastního těla. Jejich smysly jsou každým nádechem zušlechťovány nezničitelnou silou nákazy, rostou, energizují, zúrodňují poslední plané oblasti v emocích svých Vstřebávačů. Jeden druhému samým štěstím onanují do tváře autentické busty.

Opilá žena sedí v baru na vysoké stoličce stříbrnými podpatky zaklesnuta do její ocelové kostry. Dovnitř vniká podbízivé aroma čerstvých květin. Žena popíjí zvláštně nazelenalý drink, na jehož hladině pluje úzké kolečko citrónu a úplně na dně se o sebe třou téměř rozpuštěné náhodně nasekané hranoly ledu, který se skrz úzké sklo leskne jako zamlžené unavené oči malých bílých vietnamských oslů vyválených v hromadě toho nejčistšího východního hašiše.
Místnost se čím dál více zaplňuje sladkou vůní připomínající vůni potu lesbických milenců prýštící z jejich zemětřesoucích se žláz naládovaných hormony během mučivě potlačovaného orgasmu. S pískotem uniká dovnitř jejich prstů, nehtů, bleskově zamořuje poslední zbytek jejich vlastního soukromého světa.
Stádo bílých prasat se nečekaně vyžene z veliké plechovky od kávy v přihrádce s tvrdým alkoholem, v prudkém trysku rozrážejí vzduch, vůni lesbického potu, shazují na zem dámské paruky, okrasné bronzové talíře na zdech, i opilou ženu na vysoké stoličce, které leknutím zaskočí kousek ledu z jejího nápoje.

Na špičce penisu mi visí přichňapnutá kapka moče, je kyselá. Kyselá moč, kyselé deště, kyselé víno, kyselé zelí, miliardy kyselých úsměvů, jejichž tíhou kapka odumřela a na jejím místě na hladké růžové pokožce zůstal jen vlhký otisk. Starý rozladěný klavír na vrcholku Gibraltarské skály, hladové opice zalézají hluboko do jeho střev, z nichž vytrhávají žhavé struny, kterými jedna druhou důlkují přes své rozšklebené masopustní ksichty.

Ranní salvy koňské poluce střílejí do oken aliančních pohraničních kasáren. Demolují, ničí, lepí, přinejmenším je tím každý překvapen jen dokud není přímým zásahem horké živelnosti dopálen nadpozemsky překrásný generálmajor, ve volném čase antický otrok, jenž okamžitým protiútokem přetrhává veškeré diplomatické svazky dvou skvělých teritoriálně naprosto samostatných velmocí.

"Paní Inko, mohl bych do své kabinky?"
"Proto jste snad zde, ne? Ručník a časopisy jsou v přihrádce pod zrcadlem."
"Vy mi ale nerozumíte!"
"Nerozumím?"
"Ne, nerozumíte!"
PAUZA. Dlouhý rozostřený švunk na její odhalená rudým korzetem vyšponovaná ňadra.
"Tak mohu jít do kabinky?"
"No jistě, jen chvíli počkejte, až se uvolní, je tam nějaké dáma."
"Nic nechápete."
"Musíte chvilku vydržet."
PAUZA. Tma, z ní se ozývá zvuk mazlivého hrdelního chrčení.
"Mám na tu zasranou kabinu nárok! Mám na ni nárok! Nárok, nárok, nárok, nárok." Rozčilením na svět snáší deset egyptských ran.

Jednou jsem seděl zase v nějakém bistru, hodně pozdě večer, jako pokaždé skoro bez peněz, chtěl jsem rychle dopít své pivo a vypadnout. Všude spousta křiku, napětí, nebezpečí. Vždycky rád předstírám, že jsem si na něj již dávno navykl. Zrovna když jsem se začal skutečně naplno vžívat do své role, přišel k mému stolu nějaký chlap a požádal mě o cigaretu, nabídnul jsem mu jednu z posledních bondek spolu s krabičkou zápalek. Když potom jednu rozkřesával, vydávalo to zvláštní zvuk.
"Díky, brácho, máš to u mě. A nemáš i nějaký hulení? Bože, já bych hulil." Jenom jsem zavrtěl smutně hlavou. "Brácho, máš to u mě." Ta slova zněla jako jazz, pomalý lechtivý jazz, který si někdo pustil v jukeboxu pro lepší pocit z nevolnosti.