literární časopis založený v roce 1964

Helena Andresová

Spleteni

Když byli rodiče doma, anebo když přijela babička a zatopilo se v kuchyni v bílých kachlových kamnech, pletly se svetry. Nastal čas jejich zkoušení. Musela jsem se otočit zády k mamince, pak taky rozpažit, zase připažit, to kvůli průramkům. Tohle slovo jsem musela zopakovat po mamince, aby mi r nehrčelo. Taky jsem při tom zkoušení musela držet rovně hlavu a nehrbit se. Babička mluvila nespisovně. Ale to jsem nepostřehla, jen to říkali rodiče. Já mluvila správně, po svém. Babička byla silná, měla velké břicho, prý aby bylo kam posadit při nošení vnoučata, a měla v mládí krásné vlasy. Cop až na paty, přes den omotaný jako koruna kolen hlavy. Když si vlasy ostříhala, její maminka plakala. Myslím, že plakala tak, jak když něco končí, vlasy rostly babičce od narození. Zkoušela jsem pochopit, jak to vypadá, když něco končí, a tak jsem malovala v pokojíku na stěnu za postelí tužkou čáry, stále a stále slaběji, až nebyly skoro vidět. Ale babička byla vidět stále.
Jeden z těch svetrů byl kousavý. Modrobílý melírovaný. Maminka použila ovčí vlnu. Vpředu byl na rozepínání, avšak zapínal se na veliké perleťové knoflíky, které měly tvar oveček. Ovečky jsem znala, ale o perleti mi řekli až potom, že patří vodě, tak jako ovečka louce. Ale ta pohádka, kterou jsem si pak vymyslela, byla o perleti. To byl jeden pastýř. Měl moc oveček. Jednou je nechal projít po mostku domů a počítal je, až usnul. Ovečky došly v pořádku domů bez něj. Od toho dne pastýře nikdo neviděl.