|
na další stranu
Slovo úvodem
Milí naši čtenáři,
je mi ctí předložit vám díla tří desítek vynikajících tvůrců... Tak nějak by mohlo začínat slovo vydavatele. Ale ano, některé publikované texty jsou skutečně dobré, za jinými opravdu nestojím. Poznáte sami, které se mi líbí..? A které jsem zařadil z nejrůznějších jiných důvodů..?
Potěšil mě svými verši třeba Jaromír Pírko. Na stará kolena se do sedla tvůrčího šemíka vyšvihl mladý autor historického Divokého vína Michael Lorenc... Dva příklady za všechny.
Příklady autorů zařazených z důvodů jiných neuvádím. A proč je tedy vůbec zařazuji do čísla? Třeba proto, že jejich průvodní dopisy k zaslané tvorbě jsou milé a zdvořilé. Nebo píší bez pravopisných chyb a užívají správně interpunkci. A já pak nemusím pracně jejich tvorbu korigovat...
Za zvláště cennou považuju přítomnost autorů slovenských, jichž je v čísle sedm! Z nich jmenuju George Flachbarta, básníka, jenž publikoval v historickém Divokém víně a vrátil se jak dobrý holub. Tím nechci naznačit, milý Žorži, že jsi vyléčený alkoholik. Žorž Flachbart vám posílá texty až z dalekých Němec, kde žije desítky let.
Ještě dál žije básnířka Natalie, jež se vyvdala do ostrovního království a jmenuje se Williams. Z dalekých zemí se vrátila do rodné země mladičká Ada Petrová a hned začala tvořit. Jejím guru je prapůvodní autor Divokého vína Pavel Verner a zdá se, že tvoří společně. Dokládá to přiložená fotografie.
Z třetihorních autorů Divokého vína se na tomto čísle podílejí ještě Karel Sýs, Jirka Žáček, Jarda Holoubek a Zdeněk Rieger. A samozřejmě já osobně se přidávám předposlední kapitolou ze své letošní knížky Satyr a nymfičky. Před chvilkou jsem kapitolu ještě jednou přečetl a sebekriticky uznávám, že jsem ji neměl napsat a už vůbec ne publikovat. Jejím aktérům se hluboce omlouvám.
Pokud byste snad moji knížku Satyr a nymfičky chtěli zasunout mezi díla, jimiž se honosí vaše knihovny, není nic snazšího, než napsat Nakladatelství Petrklíč na petrklic@petrklic.info, do dvou dnů ji máte doma. Podobně je tomu s knihou Antologie Divoké víno 1964 - 2007, jež je k mání nejen u všech dobrých knihkupců, ale taky ji lze objednat na www.slovart.cz. Nakladatel vám ji zašle, aniž by účtoval balné, poštovné či vodné nebo stočné...
L. H.
Osmá pohádka
Zmatek nad zmatek, svatba nesvatba. Tentokrát ale nikoli Ludvíkova.
Prchajíc po měsíci manželství z Hájku, vytáčela Klára motor svého favorita do vysokých otáček. Na dvojku vyjela pět set metrů dlouhou polní cestou na silnici a na vteřinu přibrzdila, váhajíc přece jen, kam má jet. Pak prudce otočila volant doleva. Přední gumy vozu zaúpěly naposledy odhazujíce za sebou štěrk z cesty vedoucí do domu pod oborou kolodějského zámku, do hřebčína, který Klářin letní manžel postavil na levém břehu říčky Rokytky. Už nikdy se nevrátí, rozhodla se Klára. Splnila si, co chtěla. Vzala si chovatele a porazila tak Kamilu, svoji sokyni v lásce, po deseti letech milování a nenávisti, příchodů a odchodů - vítězkou je ona - Klára, jež si vždy připadala jen jako hračka Kamily a Ludvíka, kterou si půjčovali pro zpestření milostných her.
Klára se nechtěla hned vrátit do domu svých rodičů, rozhodla se pro mezipřistání. Proto otočila na silnici kola svého zelinkavého favoritu vlevo. Pojede na Pohoří za Martinou. (A za jejím starým ale šaramantním manželem Jürgenem Dahlmayerem...?) S Martinou Růžičkovou se Klára seznámila, když jí Ludvík svěřil několik svých koní do tréninku. Spolupráce chovatele s trenérkou po roce skončila fiaskem - při dostihu se Ludvíkův kůň smrtelně zranil, druhý kůň se k chovateli vrátil chromý na všechny čtyři. Ludvík už Martinu nechtěl ani vidět, a tak i Klářin útěk k ní může být součástí její msty nebo snad trestu...
Ludvík s Martinou kdysi prožili krátké milostné dobrodružství. Nedávno se trenérka provdala za partnera Nicole Ahrend, majitelky dostihových koní, jež Němka neprozřetelně svěřila Martině do tréninku. Jürgen působil svým vzhledem jako finanční magnát, ovšem po rozchodu s Nicole Ahrend vyšlo najevo, že nemá v kapse ani floka. Martina s Jürgenem zplodili dcerku Vanessu a žili by šťastně nešťastně v Pohoří u Jílového až do smrti. Jenže na Pohoří přijela Klára... Již jednou tu prožila několikatýdenní odloučení od Ludvíka. Martina ji přitahovala jako jezdecký vzor, byla pro ni přitažlivá i dlouhými kudrnami ověnčenou hlavou, vysokou postavou s kulatým zadkem a plochým hrudníkem, pod nímž zasvěcenci tušili malá, ale opravdu hezoulinká prsa. Její poněkud nesouměrná postava přitahovala Klářinu zmatenou hlavinku. A Jürgen byl taky zajímavý - starý sice jako Ludvík, ale nesporně pohledný muž. Na koni sice jezdit neuměl, až dosud jen vodil za Nicole Ahrendovou její dva obrovské vlkodavy po chuchelském závodišti a při kontrolních návštěvách u trenérky Martiny Růžičkové. Nicole Ahrendová byla ošklivá Němka, typická Brunhilda. Osud jí to vynahradil štěstím v dostizích. Za jejího krátkého obchodního působení v porevoluční matičce stověžaté Praze a na závodišti ve Velké Chuchli vyhráli její koně dvakrát Derby. Neuvěřitelné! Zpátky do Německa ji ovšem doprovodili jen její dva vlkodlaci. V Praze nechala balík peněz i vodiče svých psů - šarmantního Jürgena. Zato si v kufru vezla dva vavřínové věnce - za dvě vítězství v Českém derby. A dobré vědomí, že dala vydělat nemalé peníze mnoha lidem - Tomáši Mittelsteinerovi, který pro ni vítězné koně sehnal, Františku Vítkovi, který je trénoval, Vlastimilu Smolíkovi, který je jezdil... a Martině Růžičkové, která trénovala její překážkové koně a odloudila jí vodiče vlkodavů Jürgena.
Klára na svůj první pobyt na Pohoří neměla dobré vzpomínky, ale Martina a Jürgen ji přitahovali tajemnou silou. Když tu pár týdnů pracovala pod Martininým vedením, zažila lecjaké ústrky a ponižování. Martina měla ráda zametený dvůr před stájí, taky ji zřejmě těšil pohled na obdivovatelku Kláru, jak se ohání koštětem.
Jata obchodním duchem a příležitostí, nakoupila jednou Martina návěs plný lahvového piva - Velkopopovického kozla. Získala totiž tutovou informaci, že pivo bude příští pondělí o korunu padesát zdraženo. Basy s pivem zaplnily prázdnou stáj, v níž kdysi dupali dostihoví koně JZD Jílové. Následující týden uplynul a pivo nezdražilo. Uplynul další a zase nic. Pivo nevyčkalo zdražení a začalo se kazit. Po dvou měsících Martina pochopila, že vzniklou ztrátu může snížit jedině prodejem prázdných vratných lahví. Klára dostala za úkol otvírat pivní uzávěry a pivo vylévat do žumpy. Sto lahví, dvě stě lahví, tisíc lahví, deset tisíc lahví... Klára skřípala zuby, utírala slzy a mastičkou si potírala puchýře vzniklé na dlani od otvíráku na pivo. Vzpomínkou na chovatele Ludvíka posilovala svoji duši... Kolem žumpy páchnoucí zkaženým velkopopovickým kozlem se ze sedla favorita Velké na Kláru mile usmívala trenérka Martina...
Klára si koupila jeden z prvních mobilních telefónků, nosila jej v kapsičce s sebou a toužebně čekala na jeho zacinkání. Jenže na Pohoří skoro nebyl signál, žila tedy ve stálé nejistotě. Chovatel nakonec podlehl volání srdce a jednoho pozdního večera pod oknem Klářiny komůrky na Pohoří zaržálo 220 koní jeho sportovní imprezi. S Klárou se zhoupla komůrka, když naskočila do sedla, lehký klus přešel vzápětí do zběsilého cvalu... V župánku přes ramena a se zaťatými zuby vyrazila Klára chladnou nocí zoufalým tryskem na dráhu dostihu, v němž cválali tři koně. V sedlech ji pronásledovaly dvě soupeřky - Kamila a Martina. Když noc vybledla a Klára upadla do neklidného spánku, proplížil se chovatel špinavým domem k zaparkovanému autu a prchal hledaje ztracenou iluzi...
Vraťme se ale k zelinkavému favoritu řízenému poněkud váhavě rukama novomanželky Kláry směrem k Pohoří. Každé otočení kol ji vedlo k dalšímu životnímu dobrodružství. Připomeňme si taky, že pisatelovo pero je od tohoto okamžiku vedeno jistou dávkou fabulace.
Klára před zaparkováním otočila favorit maskou do silnice, aby byl připraven v případě nevlídného přijetí k rychlému odjezdu bez zbytečného popojíždění a couvání. Zbytečně, byla přijata šlechetně a s otevřenou náručí. Martina dokázala ocenit nejen Klářino pracovní nasazení, prchající novomanželka totiž dokázala vložit srdce i svoji sílu do práce, když chtěla. Martina jako zkušená trenérka dostihových koní a jejich exteriérů ocenila i Klářinu sportovní postavu, malá kulatá prsa, ploché břicho a pevný zadek. A Jürgen měl taky oči... Klára byla na Pohoří blahosklonně přijata. Směla užívat někdy i koupelnu trenérčiny rodiny, usedat někdy ke společné večeři a po ní popít s manžely Martinou a Jürgenem sklenku rýnského. Pro povzbuzení fantazie... Důvěrná přítomnost Kláry Martinu vzrušovala a představa vidět druhý den ráno nymfičku a uprchlou novomanželku svého bývalého milence ze sedla trénovaného koně, jak zametá koštětem dvůr, byla taky lákavá. Martina zariskovala a nechala Kláru přiblížit důvěrně blízko, nejblíž, jak bylo možné...
Po letech Martina poslala Ludvíkovi seriál sms. Krátké textové zprávy naznačují drama, které se odehrálo v domě na Pohoří poblíž Jílového...
Nikdy bych nevěřila tomu, že Tě ještě někdy sama oslovím, ale zato, co děláš pro ty malý človíčky, ti musím poděkovat. M.
4. března 2006
Já ti nevím, mě ten román připadá dost hloupej. když vidím, jak to poznamenalo moji dceru, že nechce s tátou ani mluvit, tak mě mrzí, že jsem jim ty monokly neudělala větší... Jediné, s čím bys mohl D. pomoc, je škvára! Tu nemá, ale vielleicht nächste Woche... Jeho dluhy splácím do roku 2011, tudíž do důchodu. Pomalu začínám být ráda, že Tvoje nebožka má mýho nebožtíka. Ať si taky užije, když mi navařila. A já myslela, že je chytrá a on charakter. To jsem naivní. M.
5. března 2006
Vanessce je 6, chodí do 1. třídy a moc dobře se učí. Je moje všechno, jenom kvůli ní a díky ní jsem to všechno vydržela. Tátu si nevezme ani k telefonu a to jsem se snažila ji ode všeho uchránit. Beru silná antidepresiva, takže jsem v pohodě. Vanessce dělám MaTu, jsme spíš jako sestry. Dluhy splácím, protože jsem blbá. Všechno byla psaný na mě kvůli účetnictví. Platím exekutorům, kteří obtěžují moji mamču. D. tam byl trvale hlášen! Teď už budou konečně chodit do Navrátilky, ať si Klárka užije. Má, co chtěla. M.
6. března 2006
Vzhledem k tomu, že jsem konzerva (a to i vzhledem), jsem stále na Pohoří. Mám tu pár koníků. Asi třicet. A dva poníky. Vandík jezdí jako drak. Její tatínek nejenže v Navrátilce žije, on se tam i množí, takže už zase bude tatínek - příživníček. Tatínek Kláry žije, ale trápí ho srdíčko. To víš, Klárka dá zabrat, to znáš sám.
6. března 2006
Ta Tvoje bývalá opora a moje téměř sestřička získala v Navrátilce byt o dvě patra výš, než mají rodiče, a pana D. tam přihlásila trvale, když jsem ho já ošklivá vyhodila. Též trvale. Mám dvě právničky, jedna vymáhá dluhy za moji mamču, druhá za mě a navíc čelí neustálým žalobám, protože Vanesska nechce s tátou komunikovat, což je moje chyba! Ona už německy nerozumí a její taťka česky neumí. To chápu, je tu jen 20 let... M.
9. března 2006
Může ji vídat denně, kdykoli bude chtít, sama jsem vyrůstala bez táty, ale on jí volal jednou za 14 dní, protože neměl kredit. Vanesska mu může kdykoli zavolat, ale nechce. Jejich výlety měly stále stejnou režii. Jürgen seděl v bytě u počítače a Vandík se dívala na telku. To je na dlouhé vyprávění. Chtěla jsem rodinu zachránit, jsem nepřítel rozvodu, ale dnes bychom bydlely v azylovém domě. D. je gambler, zapletl se do nigerijských dopisů a obchodu s perlami, takže Vanessku ano, ale jen u nás doma, protože nevím, čeho je ještě schopen nebo kdy mu někdo ustřelí hlavu. A Klára, ta se nestyděla s D. spát, když já jsem tu padala na hubu. Ano, odplata zato, že jsem jí v životě pomáhala. S takovými lidmi se o Vanessku dělit NEBUDU! M.
9. března 2006
Asi jsem to špatně napsala. Já jsem vůbec nechtěla přerušit jejich vztah. Naopak, snažila jsem se všechno udržet i poté, co jsem ho požádala, ať u mě už nebydlí. Nikdy jsem nechtěla jejich vztah rozvrátit! Posílala jsem mu peníze na telefon, aby mohl Vanessce kdykoli zavolat, vozila jsem mu ji do Prahy, jediné, o co jsem ho prosila, bylo to, aby ji nevodil do Navrátilky. Je to na dlouhé vyprávění, ale neodsuzuj mě, já jsem si opravdu prošla peklem.
A když se mi něco stane, půjde Vandík k sestře, je to všechno domluvené a mám vysokou životní pojistku. D. má v Německu čtyři děti a ani neví, kde bydlí. Ani jedno se po něm neshání. M.
13. března 2006
Pan D. mě víc než štve. Asi něco u něj doma neklape, stále mě nahání, ale když má přijet za Vanesskou na vánoční besídku, tak nakonec nedorazí. To víš, když na něj dva dny čeká, tak to pak s ním nechce být vůbec. A to jako máma dost špatně nesu.
26. prosince 2006
Klára s Jürgenem zplodili v rodičovském domě v Navrátilově ulici potomstvo. Klářiným rodičům Ludvík nezávidí. Nejprve si vzala za muže o třicet let staršího chovatele koní, pak se stal otcem jejího dítěte o třicet let starší učitel němčiny. Že nyní Jürgen učí němčinu vyprávěl Ludvíkovi Tomáš, společný známý obou Klářiných partnerů. Ostatně právě Tomáš byl u všeho od začátku. Nicole Ahrendové nejenže sehnal dva koně, kteří krátce po sobě pro svoji majitelku vyhráli derby, ale doporučil jí taky trenérku Martinu, která Nicole odloudila Jürgena. K Ludvíkovi Tomáš kdysi dovedl Jürgena a domluvil obchodní transakci - Ludvík prodal Jürgenovi barokní kočárové saně a veterána - svůj první automobil Aero 662 z roku 1932.
Osud Martiny se dramaticky změnil - k happyendu... V roce 2007 se šťastně provdala za známého českého herce Rudolfa Jelínka - o třicet let staršího než ona sama. Rudolf Jelínek chodíval k chovateli Ludvíkovi jezdit na koni. Jak jinak, za mlada hrál v první české kovbojce Muži v sedle, Ludvíkově dětském filmu. O pár let později si jako nasazený policejní agent v Majoru Zemanovi zajezdil na koni dokonce na Kubě.
Hned po svatbě Martina po letech Ludvíkovi zavolala. Někdo prý ji po telefonu vydírá a vyhrožuje. "Nemohl bys mi pomoc?" s důvěrou se obrátila na dávného svého milence, ale taky herce dramatu s hlavní postavou - Klárou. "Pomůžu ti, Martino," slíbil Ludvík své dávné milence a herečce dramatu, nesoucího jméno Klára. Martina se několik dní před telefonickým rozhovorem provdala za Rudolfa Jelínka, ale Ludvík jí negratuloval, jak by se slušelo a patřilo. Nekoupil si prostě Blesk a zůstal bez informací... Slíbil si, že odpustí-li mu Martina nezdvořilost a zavolá mu ještě někdy, hned první větou jí pogratuluje k sňatku.
A tak jako vždy všechno i postavy v tomto příběhu do sebe zapadají jako dva akátové listy, jako dva díly zipsu...
Ludvík Hess
|
