literární časopis založený v roce 1964

Jaroslav Holoubek

JAK JSEM SE NEOŽENIL S CIZINKOU

Moc nescházelo a mohl jsem doopravdy několikrát založit smíšené manželství. Pokaždé však osud včas rozhodl jinak. Nebýt toulavé duše, vzal jsem si dozajista některou z dívek obsluhujících tkalcovský stav v Havlíčkově Brodě a před spaním bych jí šeptal něco o Nietzschem nebo Hegelovi.
Jenomže někde tam v palici, nebo v rozkroku, ale spíš v tom srdci se objevilo zvláštní nadání a píle pro poznávání cizích zemí, žen nevyjímaje.
Tak třeba ta Ruska z Petrohradu, to se říkalo ještě z Leningradu, byť zlaté věže Admirality svítily dál než kremelská hvězda, tak jsem jí asi učaroval, že mě málem rozvedla. Nebyla to žádná kyprá Jelena Michajlovna, ale štíhlounká Věra Solovjeva, s níž jsem tancoval na nějakém candrbále právě poblíž Petropavlovského paláce.
Seděli jsme tam spolu s několika českými a slovenskými básníky a malíři Josefem Peterkou, Jiřím Žáčkem, Karlem Sýsem, Josefem Velčovským a Rudolfem Čižmárikem a nikomu nebylo po těch kilometrech našlapaných po severské dlažbě moc do tance. Spíš to vypadalo na vodku nebo na víno.
Ta žena mě okouzlila na první pohled, jakési vzrušení mnou projelo ještě dřív, než jsme spolu začali tancovat. Samozřejmě, že když jsme se pak nocí procházeli až k Něvě, myslel jsem spíš na to, jaká bude milenka, než na dějinné zvraty, ale musím vám říct, že to kolem mě třískalo.
Docela zřetelně jsem slyšel štěkavé povely služebnictvu při příjezdu cara Petra Velikého, jež se mísily s opravdovým štěkotem smečky psů, vyhánějící z břehu řeky zádumčivé opilce. Škoda, že jsem se tenkrát nezastavil, párkrát se mi zazdálo, že mě chce dohonit Dostojevskij, aby vnesl světlo do první rozmíšky, jež nastala po pěti hodinách známosti mezi mnou a Věrou. Týkala se jednoho druhu rakoviny, na niž zemřel nejdřív můj a pak i její otec. Hodgkinův lymfogranulom... Takovéhle zjištění bývá nebezpečné, člověku dojde, že na tom není blbě jen on sám a že někteří jsou na tom ještě hůř.
Na druhý den foukal silný mrazivý vítr, když jsem se vydal, nemaje kopějek nazbyt, do ulice Metallistů. Těšil jsem se, že si zopakuji některé noční pasáže v příjemnějším prostředí.
Zazvonil jsem u jednopatrového narůžovělého domu a přišla mi otevřít velice elegantní dáma, evidentně Věřina matka. Celá v černém mi pokynula s úklonou jako by říkala - Vaše Prevoschoditělstvo, račte dál. Prošli jsme krátkou chodbou rovnou do velkého pokoje, v jehož rohu stálo piáno a patrně mladší Věřina sestra v šatech s námořnickým límcem na něm hrála Čajkovského.
Připadal jsem si, jako když přicházím žádat o ruku jednu z dcer a není-li otce v rodině, přivede mi ji strýc. Strýc se však nekonal, stěny pokoje se naklonily, naráz jsem viděl až do Finského zálivu, vítr zvedal vlny a jívy a břízy se shýbaly k zemi, naříkala meluzína zlá.
Napadlo, že jsem přišel o chvilku dřív a Věra si teprve v koupelně přidělává sametku kolem krku, nebo nedej bože čistí zuby. Byl jsem unesen majestátním přijetím, protože předtím jsem v gubernii zažil několikrát šok. Musím připomenout, že v českých zemích zuřila v té době totalita a normalizace a kruté přizpůsobování se jejich podmínkám. Tedy sovětským.
Načež vstoupila, nemohu říct vešla, nýbrž skutečně vstoupila Věra. Ty tři schůdky z koupelny byly jako dlouhé schodiště s rudým kobercem, po němž sestupovala pozdravována davy mužiků a zlatovlasých bábušek.
Obřad, který následoval, byl mnohem víc, než zásnubní hostina. Vše bylo nečekané a krásné a směřovalo k tomu, že bych ještě téhož večera měl zapříst debatu stran rodinného rozpočtu, studií mladší sestry a vůbec stát se hlavou rodiny. Naopak jsem ve vzduchu cítil zhmotnělé představy Rusek o tom, že jedna z nich, anebo nejraději každá z nich, se mnou zplodí několik synů a dcer.
Vypil jsem několik džberů čaje ze samovaru a pár stakančiků vodky, když jsem pocítil schopnost levitace. Lehce jsem se odrážel od podlahy při tanci s Věřinou matkou, vytrhával se z jejího objetí a narážel hlavou do vysokého stropu. Za dlouhými závěsy se míhala světla černých limuzín, auta se stavěla na zadní kola a reflektory bičovaly oblohu, k níž jsem vzlétal s Věrou jako svatební pár od Chagalla.
Zatočili jsme se nad Vitebskem a pak ještě nad Varšavou a už jsme klesali, abychom neminuli Vysočinu. Mával jsem křídlama jako bělostný letoun nad lesem, v němž ukryta je chaloupka s mou maminkou a Františkem. František by zvolal, no to by nám ještě scházelo, Ruska do baráku, ale on by to nikdy neřekl, jenom by ji pozval dál a do noci by naslouchal vyprávění o lidech, proti kterým děda Antonín střílel v Haliči. Pak by nám odestlali v zadní světnici a ještě dlouho do noci by si povídali tom, co jsem jim řekl. Možná, že by se František jen tak mimochodem zeptal maminky: "Máňo, on už ten Jára není ženatej?"
Jenomže na tom večírku jsem si umiňoval, že návštěva mi slouží pouze jako sociodemokratický vzorek k poznání velké země a předivo citů že ztratím hned na chodníku. Ale ne, Věra začala psát jako zběsilá, uváděla náš kratičký vztah do dějinných souvislostí a podporovala citáty z románů a básní, takže dopis na první pohled dělal dojem seriózní vědecké korespondence.
Až jednou, už po půl roce intenzivního korespondenčního sexu, se jeden z dopisů náhodou připletl do rukou mé ženušce. Nikdy jsem se na to neptal, ale myslím, že na něj tenkrát odepsala ona. Víckrát jsem už z města bílých nocí psaní nespatřil.
To jindy jsem si začal zase s Francouzkou. Ze zcela náhodného flirtu, neškodného, odehrávajícího se na břehu řeky Leyry, kterážto se vlévá pod Bordeaux do Garonny, se záhy vyvinula posedlost. Nevysoká, černá a krásná France Deschampová se starala o skupinu studentů z Německa, Anglie, Jugoslávie a Československa, kteří planýrovali břehy řeky a čistili od všelijakého neřádu. A planýrovali jsme nejen břehy řeky, ale i klíny krásných Evropanek. Ó Francie, sjezdil jsem obrovský kus světa, ale jako doma jsem se cítil jen v Německu, Anglii a ve Francii.
Elegantní France jezdila malým citroenkem, kterému se říká kačenka. Nakládali jsme ho až po střechu nejnemožnějšími krámy od koňaku až po cihly. Skučel, ale sloužil. Když pršelo, spali jsme v něm. S France. Občas se k nám přišel schovat ještě vzrostlý kokršpaněl. Zapomněl jsem ho jednou v Bordeaux v antikvariátu a běžel pak za autem bez úhony asi patnáct kilometrů.
Francouzský pobyt strašně rychle utekl a zůstaly sliby, tedy France slíbila, že příští prázdniny přijede do Čech. Nějak jsme se nedomluvili na přesném termínu, nebo jsem na ten slib zapomněl, zkrátka příští léto jsem strávil ve Spaldingu u Peterborough v Anglii, zaláskován až po uši do brýlaté a něžné studentky z Cambridge.
A jak jsem tak v noci jezdil na koni s Aurélií, vůbec mi nepřišlo na mysl, že milovaná France mezitím nažhavila svého citroenka a vyjela do Prahy a posléze na Vysočinu. Nemohla pochopit, když jí moje maminka za pomoci několika učitelů a kněze pravila, že Jára odjel na Albion a neříkal, že by se tak brzy vrátil.
France neznalá jiného jazyka než svého a venkované, školení spíš v němčině, si sice padli do oka, jenže Francouzka chtěla víc. Vzpomněla si na to, že s námi v Transaque byl ještě nějaký Honza Knaute z Pardubic, a rozjela se za ním. Muselo to tam jít rychle, protože když jsem přijel na podzim z Anglie a začal se po Pardubicích pídit, kde že ti dva jsou, bylo pozdě. Už milovala jeho.
France ještě chvíli dělala v Praze v Denisově francouzském institutu ve Štěpánské ulici učitelku v mateřské školce, ale zakrátko si odvezla Honzu do Roubaix. U nás mezitím padla klec a bylo po ježdění.
Ještě si na mě pak troufla jedna Mongolka z Dárchánu a mířila na mě lukem. Určitě by mi pustila šíp do srdce, kdybych se protivil její myšlence, že si ji s sebou odvezu v kámennyj dom. Mně zase nebylo proti mysli postavit si na Vinohradech jurtu, dojit kobyly a mezitím chodit na přednášky pana profesora Černého o Maupassantovi.
Naštěstí se mi podařilo prchnout před ní i před policií do malého letadla letícího do Čojbalsánu, kde jsem se ztratil v malé skupině českých horolezců. S nimi jsem se také zúčastnil velkolepé spartakiády v Ulánbátaru, kde kameraman výpravy pravil, že natočí pro televizi pár rozhovorů s významnými sportovci Čingischánova kraje.
Nevěřil jsem svým očím, když se za pár minut před objektivem kamery procházela moje Orche i s lukem a všichni se jí klaněli a zapisovali si, co řekla a fotografovali ji a ona se jim vytrhla a i s tím lukem běžela ke mně, šikmooká, zjitřená jako kobyla. Tentokrát na mě nemířila šípem, ale rovnou celým tělem k údivu všech významných i normálních smrtelníků.
Zase mi v hlavě sepnulo, říkal jsem si, Radek Pletka si přivezl černošku, já budu mít šikmoočku, není nad trochu exotiky v srdci Evropy.
Nakonec odněkud z davu vyběhl mladík, něco mezi skinem a mnichem, s čírem na pravé straně lebky, udělal před Orche několik bleskurychlých pohybů rukama jako by tasil meč a pět lidí propích, vzal jí luk a odvedl ji k terénnímu gazíku, v němž už sedělo dalších pět mistryň sportu s luky na kolenou. Auto se rozjelo, všechny holky nám mávaly a za chvíli jsem už nevěděl, která je která.
Tak a vidíte to, nikdy jsem se se žádnou cizinkou neoženil a asi se mi to už nepovede. I když, kdoví, co se může stát.

(Z knihy povídek Žárlivá postel, která vyjde v říjnu 2008 v Knižním klubu)