na další stranu
Jaroslav Holoubek
DESATERO PŘIKÁZÁNÍ
Přikázání první – Už nikdy nenapíšu žádnou báseň
Přikázání druhé - Už nikdy nenapíšu žádnou báseň
Přikázání třetí - Už nikdy nenapíšu žádnou báseň
Přikázání čtvrté - Už nikdy nenapíšu žádnou báseň
Přikázání páté - Už nikdy nenapíšu žádnou báseň
Přikázání šesté - Už nikdy nenapíšu žádnou báseň
Přikázání sedmé – Už nikdy nenapíšu žádnou báseň
Přikázání osmé – Už nikdy nenapíšu žádnou báseň
Přikázání deváté - Už nikdy nenapíšu žádnou báseň
Přikázání desáté - Už nikdy nenapíšu žádnou báseň
A kdyby, tak tahle je ta poslední
ČERT VÍ PROČ
Přestaň už bádat v bibli
a nahlížet za přísliby věčnosti
a za obraz,
na němž se Kristus modlí jen sám k sobě.
Hoď to divadlo za hlavu
a zhasni žárovky,
rozdvojená lampa úsměvu probíjí.
Nikdy nezapomenu
na ty pošklebky z hloubi duše,
plandavý černý oblek,
život jak sestříhaný plot.
Odjakživa si připadáš opuštěný,
čert ví proč.
Za dveřmi přelidnění,
tancuješ na cestě kolem světa,
proplouváš podunajskou monarchií a zíráš
na cirkusový stan na Proseku.
Na schodech do metra
vyřváváš o přeludech a nebetyčné hloubce,
lidé se vyklánějí se z oken, aby spatřili přemožitele smrti.
Jenže v tom je háček,
sotva to skončí, už to začíná.
Zmocňuje se tě úzkost,
když přemýšlíš jak to udělat to jinak,
plánuješ život a zase je z toho carpe diem
uprostřed vybledlých zátiší a rozdrobeného chleba.
Čísla v rovnici se perou o harmonické naplnění účelu,
do předvědomí se vrací
oidipovský komplex.
Učiněný anděl.
Vypitá míza, rosa nepadá,
točí se smetí z ulice.
Čínský drak vykusuje interpunkci snů.
|
