na další stranu
Michal Bystrov
(interpunkce není redakcí redigována)
ZIMA ZA PRŮHLEDNÝMI ZÁCLONAMI
2010-2013
Přeji vám, abyste byl živ až do smrti.
(Jonathan Swift)
MÉNĚ NEŽ JEDNO
procento naděje
to není život
anebo ještě je?
ČEKAT
a házet si
korunou
naděje
umírá
nejdříve
smrt otce
příprava
na tu mou
už vím
jak odejdu:
s údivem
ROZHOVORY OČÍ, ROZHOVORY DLANÍ
rozhovory před a hned po milování
rozhovory tváří, v nichž se zrcadlíme
rozhovory v bdělém stavu i když spíme
rozhovory z nudy nebo z donucení
rozhovory s někým, kdo tu dávno není
rozhovory přehlušené vlnobitím
rozhovory s někým, kdo by tu měl býti
rozhovory, jimž se pokoušíme vyhnout
rozhovory, které jen tak tak se stihnou
rozhovory o tom, kdo z nás to má těžší
rozhovory, v nichž se pranic nevyřeší
rozhovory, co se mění v monology
rozhovory návykové jako drogy
rozhovory večer, rozhovory ráno
rozhovory, v nichž je všechno předem dáno
rozhovory, které obsahují výtku
rozhovory v parku se psem na vodítku
rozhovory cestou na vysokou horu
rozhovory vpašované do hovoru
rozhovory mocných, rozhovory chorých
odposlouchávané tajné rozhovory
rozhovory, které ve mně zhoubně bují
rozhovory, z nichž si houby pamatuji
rozhovory s šéfy (aspoň si to myslí)
rozhovory s křečky, krysami a sysly
rozhovory s béčkem, jedničkou a nulou
rozhovory, při kterých mi zatrnulo
rozhovory s bloudy, kterým nerozumím
rozhovory s úplnými oposumy
rozhovory plné skrytých nebezpečí
rozhovory v mé, a přece cizí řeči
rozhovory ve dvou při hořící svíčce
rozhovory starých lidí na lavičce
rozhovory hráčů mezi partiemi
rozhovory, v nichž je člověk zvláštně němý
rozhovory k pláči, rozhovory k smíchu
rozhovory, které doznívají v tichu
lehce surreálné rozhovory s dětmi
rozhovory, jež se ozývají ze tmy
rozhovory ve snu s právě zesnulými
rozhovory s námi, rozhovory s nimi
rozhovory, které nikdo nepřeruší
rozhovory se ztracenou blízkou duší
rozhovory k pivu, rozhovory k vínu
rozhovory, v nichž se mluví na rovinu
rozhovory, které vždycky vedu s chutí
rozhovory s tátou těsně před usnutím
MŮJ TÁTA ŘÍKAL: NECH TU IRONII
některý věci maj bejt veliký
tak mlčím. bolest, co se nepromíjí
snad ani bohu, mačká knoflíky
a slabá ruka vystřeluje vzhůru
ze svrasklejch rtů se dere tenkej sten
achátek oka zírá do azuru
v tom předem mrtvým městě za městem
můj táta říkal: nech tu ironii
jenže mý srdce nevydrží dost
běloba zdí se do kůže mi vpíjí
už není čas. už ani na lítost
hladím dlaň dlaní. blíž se nedostanu
čekám, co přijde, s oknem dokořán
a tělo sebou hází podle plánu
přestože není žádnej vyšší plán
PO KAŽDÉM Z NÁS TU
zbude pár světel
bludičky ve tmě
na Štědrý večer
zoufale tiché
doutnání duší
škrtněte sirkou
něco zbýt musí
Z ROZMARU JITRA
vznikl na stěně
přírodní obraz
světlo v bílém rámu
kdosi ho věší
vždy než ráno vstanu
nad moje lůžko
pak ho zase sejme
tak počínaje
sněhem za okny
vstupuje zázrak
do mé reality
bez newsroomů
a sociálních sítí
nebytí, v němž je
vše tak samozřejmé
leccos mi chybí
krátký rozhovor
společná cesta
věta k zamyšlení
proč se tím ale
trápit? není – není
mám koneckonců
rodinu a děti
a když jsem sám
a celé město mlčí
v té vlčí smečce
popůlnočních hodin
cítím, jak nápad
z představy se rodí
a vím, že žiju
rád a bez prokletí
ZAVŘENÝMA OČIMA
podívám se do tmy
co mě jemně objímá
tma je hodná. není zlá
kočka, která ze sna
všechny čtyři oblízla
náhle hluk mě probudí
útok reflektorů
neuniknu nikudy
na obraze odrazu
za hranicí stínu
světlo padá ze srázu
rachocení utichá
v dálce parta skinů
kope Roma do břicha
vršovické svítání
město tichých duchů
s vinohradem na stráni
CHOZENÍ NA HŘBITOV
každý den v sobě samém
když k tobě nejde smrt
tak musíš jít ty za ní
a je ti dvacet let
a je ti třiatřicet
chození do sebe
vstříc svému umírání
HLASY ZVENČÍ
zvuky hádky
oheň v koši
na odpadky
každá čtvrť má
svoji řeč
noc je velkej
vypravěč
hlasy zvenčí
zvuky hádky
svítí bordel
u základky
město jako
dar i cejch
noc je dobrejch
i těch zlejch
|
