literární časopis založený v roce 1964

DIVOKÁ VINICE, aktuálně

05.12.2024 - Nemocnice Litoměřice získala babybox nové generace

Přípitek

Tradičně na Mikuláše 5. prosince ve 12 hodin představil Zdeněk Juřica - MONTE... Více »

29.11.2024 - Requiem za Danielu Hodrovou v kostele Nejsvětějšího Srdce Páně

... Více »

28.11.2024 - Píše mi Ondráš, autor knihy Malé dějiny valašskéj dědiny

Milý Lu, posílám Vám pár vět ke knížce Malé dějiny valašskéj dědiny. Jde o několik ... Více »

26.11.2024 - V Nemocnici Litoměřice instaloval Zdeněk Juřica babybox nové generace.

Původní bedýnka zřízená v roce 2010 má mimořádnou vlastnost. Za 14 let do ní nebylo o... Více »

Slovo úvodem

Před padesáti roky zemřel Václav Hrabě. Věnujme mu DV 75!

Moji milí básníci, nepochybuju, že všichni víte, co znamená „déjà vu“. Já ale vím zcela jistě, že nikdo z vás, kteří jste to slovo ve svých verších použili, je neumíte napsat. Kdyby mě francouzštinu neučila paní profesorka Lašťůvková, citlivá žena, přehrávající nám často místo výuky gramatiky chansony Edith Piaf, nevěděl bych to taky. Což neznamená, že mě těší accent aigu (první ve slově) nebo accent grave (druhý ve slově) donekonečna v zaslaných básních doplňovat či opravovat. Prosím tedy – zkopírujete si své oblíbené slovo tak, jak uvedeno v první větě, a užívejte je dle libosti. Neslibuju vám ovšem, že do jednoho čísla pustím více než tři básničky s „déjà vu“.
Výtvarníkem čísla 75 je Cyril Bouda, jehož tvorbu s laskavostí sobě vlastní mi zapůjčil Vilém Stránský, majitel internetové aukční síně www.artbohemia.cz. Všechny obrázky si můžete u Viléma koupit.

Václav Hrabě zemřel časně ráno 5. března 1965 v domě číslo 10 v malostranské Jánské ulici. Slovo úvodem pokračuje mým rozhovorem s Jiřím Růžičkou, básníkovým důvěrným přítelem a spolužákem z Vysoké školy pedagogické.
Hudebního skladatele a klavíristu Jirku Růžičku jsem poznal v Pionýrském domě v pražském Karlíně, kde pracoval jako vedoucí hudebního kroužku. Psal se rok 1964. O dva roky později jsem s ním, s Evou Olmerovou a Jiřím Ostermannem, jehož vylili z Violy, kterou v roce 1963 založil, uspořádali první české divadlo poezie v kostele. Představení jsme pod názvem Obestín s mladickou netrpělivostí odehráli v kostele sv. Kateřiny na rohu Viničné a Kateřinské ulice v dost nestandardní době – v červenci 1966. Surrealistickou báseň Milana Nápravníka recitoval Jirka Ostermann, Eva Olmerová zpívala na kúru skladby Johanna Sebastiana Bacha, které pro ni Jirka Růžička upravil a sám je hrál na varhany. Měchy šlapali střídavě můj kamarád opilec Pepík Svoboda a Josef Rebec, druhý důvěrný přítel Václava Hraběte. Josef je autorem Vaškových fotografií publikovaných v tomto čísle.
O smrti Václava Hraběte kolují různé domněnky, z nichž nejfantastičtější tvrdí, že ji má na svědomí Státní bezpečnost. Jisté je, že se otrávil plynem unikajícím ze sporáku v malé kuchyňce, kde po rozvodu s manželkou Olgou přespával. Ve vedlejší místnosti žili Olga, její nový manžel Miškovský a Vaškův pokrevní dvou a půlletý synek Jan, jenž se – dosud nevím proč – jmenuje Miškovský.
Divoké víno ve svém čísle 4/1965 otisklo Vaškovu fotografii s daty básníkova narození a úmrtí a jeho báseň Blues na smrt Majakovského. V čísle 2/1965 byl na prostřední dvoustraně otištěn rozhovor s americkým básníkem Allenem Ginsbergem, jehož z kubánské Havany poslali šupem prvním letadlem – náhodou směřovalo zrovna do Prahy. Autory rozhovoru byli Hrabě, Machálek a Hess. V den smrti „prvního českého beatnika“ byl americký beatnik dosud v Praze. Následně jej šupem poslali do Moskvy. Oba básníci se pravidelně potkávali ve Viole, jejímž uměleckým vedoucím byl Jirka Ostermann. Vašek Hrabě ve Viole prodával Divoké víno.

Václav Hrabě čte své básně na pódiu Violy.
Fotky Josef Rebec

Vašek hraje na klarinet na pódiu,
jež se nepodařilo identifikovat.

Současně vydávám na památku Jiřího Ostermanna a dalších protagonistů dvě CD nazvaná Komu patří jazz podle prvního pořadu uvedeného ve Viole 22. července 1963 ve 20 hodin. Amatérskou nahrávku pořadu mi půjčil spoluzakladatel Violy Jiří Vojtíšek, který ji nalezl kdesi na půdě svého domu. Magnetofonovou pásku se podařilo ve velmi slušné kvalitě zachránit. Šimon Blabla, můj věrný grafik z Atelieru Degas, použil při ztvárnění výtvarné podoby CD motivy z plakátu k představení Komu patří jazz, jenž mi věnoval jeho spolutvůrce Jiří Vojtíšek. Recitují Jiří Ostermann, Jiří Martínek, Miriam Kantorková, Drahomíra Fialková a další, hraje jazzové studio Luďka Hulana – Rudolf Rokl, Richard Kubernát, Ivan Dominák… Poslouchaje poprvé ve sluchátkách padesát dva let starý pořad Komu patří jazz, recitoval jsem v duchu s idolem svého mládí Jirkou Ostermannem.

Za tři měsíce po smrti Hraběte umřel jeden z nejvýznamnějších básníků Divokého vína Ladislav Landa. Bylo mu sedmnáct let a čas ještě ukáže, zda jeho básně opravdu překročily hranice české poezie, jak se jeho první vydavatel a šéfredaktor Divokého vína domnívá. Uvedená fakta mají laskavého čtenáře zavést do dění šedesátých let.
V Divokém víně jsem otiskl všechny básně Václava Hraběte, které jsem považoval za dobré. Vložil jsem je také do knihy Antologie Divoké víno 1964 – 2007 vydané Národní knihovnou a Nakladatelstvím Slovart. K padesátému výročí Vaškovy smrti budu publikovat na www.divokevino.cz počínaje tímto číslem vzpomínky jeho přátel – Jiřího Růžičky, Josefa Rebce a dalších. Ke každé části přidám několik Vaškových básní, jak je redigoval jeho přítel a spolužák Jiří Růžička, největší znalec Vaškova díla. Texty se mnohdy odlišují od těch, jež byly do této doby při různých příležitostech publikovány. Doporučuju čtenářům a milovníkům poezie, aby podobu básní publikovanou v tomto a následujících číslech Divokého vína považovali za nejbližší původní tvorbě Václava Hraběte. Postupně budu publikovat i další fotografie pořízené Josefem Rebcem a dalšími fotografy. Dočkáte se i kopií Vaškových rukopisů, jež mi zapůjčil Josef Rebec. Do čísla 75 jsme s Jirkou Růžičkou vybrali rukopis Infekce a básně z doby, kdy Václav Hrabě studoval na Vysoké škole pedagogické.
Do seriálu vložím i svoje vzpomínky na Vaška, přestože mnohé už publikovány byly. Nebudu publikovat Hrabětovy básně, které by mohly jeho fenomén v české poezii pokazit. Ponechávám ovšem verše svědčící o básníkově proletářském původu a s jistotou i o jeho levém smýšlení. Pro dnešek přidávám taky vzpomínku Karla Sýse Venkovan hodnotící význam Hraběte pro vstup čtenářů do krajiny poezie.
V dalších číslech chci vzpomínat na nadaného básníka Ladislava Landu, na svůj mladický recitátorský vzor Jirku Ostermanna a na Allena Ginsberga, s nímž jsem měl to štěstí se v roce 1965 několikrát potkat. Předem ovšem své milé čtenáře zklamu – o žádných intimitách mezi mnou a Jirkou Ostermannem, ani mezi Allenem Ginsbergem a osmnáctiletým Ludvíkem Hessem, se nedočtete.
L. H.

Padesát let po smrti Václava Hraběte si s jeho přítelem Jiřím Růžičkou povídal Ludvík Hess

Jiří Růžička se s Václavem Hrabětem poprvé sešli na schodišti Vysoké školy pedagogické v pražské Lazarské ulici. Jirka byl na hudební katedře a Vašek bydlel na koleji, která byla v přízemí školy. Není zcela jasné, proč Vašek oslovil právě Jirku: „Jdu na zkoušku, celou noc jsem hrál, nemáš náhodou férák?“ Vašek hrál na klarinet a věnoval muzice více času než studiu češtiny a dějepisu, které byly jeho studijními obory. Jirka studoval češtinu a hudební výchovu. Vašek byl o rok starší. Skládal muziku ještě v rodných Lochovicích. Vašek se asi někde dozvěděl, že oba Jirkovi rodiče jsou doktoři, a tak měl pocit, že jejich syn nosí fenmetrazin po kapsách.
„Dělali jsme pak spolu muziku, trochu jsme si hráli, já na klavír, Vašek na klarinet, většinou u nás na fakultě,“ vzpomíná Jirka.
Po prázdninách bydlel Vašek u Pepíka Rebce na Národní třídě v domě číslo 35 ve čtvrtém patře. Rebcův otec byl nakladatel, vlastnívali tiskárnu a jejich veliký byt potom rozdělili na dva. Vašek užíval v bytě takový pokojík pro služku. S Rebcem se seznámili na dixielandových večírcích, kde Vašek hrál a Pepík byl jejich častým návštěvníkem. Jirka byl na návštěvě u svého přítele v jeho komůrce na Národní, když mu Vašek strčil do ruky tři listy popsané básničkami. „Vašek měl krásnej rukopis a pamatuju si, že jedna z básniček byla Infekce, druhá Romance, na tu třetí si teď nevzpomenu. Tak jsem zjistil, že Vašek není jenom muzikant, že píše básně, které se mi velmi líbily. Bylo to buď v roce 1959, nebo spíš 1960. V bytě byl starý gramofon, ještě „78“ a spousta starých jazzových desek. „Tak jsme si koupili lunchmeat a flašku vína a poslouchali jsme desky. Asi jsme pili Modrý Portugal, stál dvanáct korun.“
V 61. roce, kdy byla Vysoká škola pedagogická převedena na Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy, Vašek skončil školu, dodělal ji, jenom neměl státnice. Jirka končil o rok později. Po škole šel Vašek na vojnu a státnice dělal až po návratu. V budově VŠP byl založen Pedagogický institut jako tzv. vyšší škola. „Uklízečka si stěžovala, že je vysokoškolská uklízečka, a teď jí dali na Pedagogický institut.“
„Centrem našeho hudebního života byla Reduta, já jsem tam hrával na klavír s nějakou strašně špatnou dixielandovou kapelou, Vašek hrál na klarinet s Dixie24.“
Jirka s Vaškem měli spoustu společných projektů, chtěli hrát divadlo, vlastní věci, Jirka říká: „Fantazírovali jsme.“
Jirka svého přítele tahal do pionýrského domu v Karlíně, kde tenkrát pracoval jako vedoucí hudebního kroužku. Jirka psal vážnou muziku: „Myslel jsem si, že je vážná, nebyl jsem jazzista.“
Jirka s Vaškem si taky vymýšleli, jaké budou točit filmy. Vašek připravoval několik scénářů. Napsal Margot, zachovalo se pár scén. Jirka dnes vzpomíná: „Dramaturgicky to dobré nebylo, ale texty k písním se mi líbily. Scénář k Margot dal malíř Mikuláš Lubomírský nějakému režisérovi a ten to celé ztratil. Margot zmizela. Pak si vzpomínám na scénář o malíři, který byl v padesátých letech zavřený. Myslím, že Vaškovi vyšla reportáž o Viole ve Tváři, pak něco v Československém vojáku a především v Divokém víně,“ říká Jirka. „Taky jedna básnička v Repertoáru malé scény, Jam session s Gellnerem. Na básničku otiskli negativní kritiku, Vašek z ní měl strašnej mindrák.“
Po Vaškově smrti vyšla vzpomínka s fotkou v Divokém víně a báseň Blues na památku Majakovského, v Literárních novinách otiskli báseň Posílen pivem a četbou klasiků.
Vladimíra Čerepková, Inka Machulková, Pavel Baňka a Václav Hrabě plánovali text-appeal ve Viole. Proběhl v rámci nočních jam-session. Vašek svoje básničky četl sám. Jirka Růžička ten pořad neviděl, učil do roku 1964 ve Šluknově na pedagogické škole pro učitelky mateřských škol, tak se do Violy moc nedostal. „Holky úžasný, vydělával jsem tam fantastický peníze. Přišel jsem si na tři a půl tisíce měsíčně. Učil jsem taky kapelníky harmonii, po nedělích jsem hrával na tanečních zábavách. Peněz bylo spousta.“

Rukopis Infekce 1. strana.

Rukopis Infekce 2. strana.

Vašek v té době pracoval ve Viole jako jakýsi technik. Přenášel reflektory a dělal pro Ostermannův soubor holku pro všechno. Možná byl zaměstnancem Restaurací a jídelen na Praze 1, jinou práci tenkrát neměl. Nějakou dobu byl vychovatelem v učilišti někde ve Vysočanech, jeho svěřencem byl Daniel Ladman, který se tam připravoval na lakýrnické řemeslo. Daniel byl posledním manželem Jany Černé alias Honzy Krejcarové, dcery Mileny Jesenské. Havarovali spolu v autě a Jana při nehodě zemřela. Stalo se 5. ledna 1981.
Jirka se ptá: „Ty máš s Danielem Ladmanem kontakt?“
„Ne, už je po smrti.“
„Do prdele, já jsem tedy propásl pohřeb Daniela, propásl jsem Čerepkovou, Inku Machulkovou.“
„Tak si teď hlídej mě, až umřu, můžeš jít na pohřeb mně.“
Vašek bydlel s Olgou na Malé Straně nad vinárnou U Mecenáše v mansardě pod střechou, snad ani neměli okna. Olga dělala na OPBH (Obvodní podnik bytového hospodářství) v Praze 1, a tak dostali byt v domě číslo 10 v malostranské Jánské ulici.
„Vchod měli i z Nerudovky, odkud jsme taky do Vaškova bytu chodili. Rozdíl mezi vchodem z Jánské ulice a z Nerudovky je asi dvě patra, z Jánské to bylo samozřejmě výš. Do domu v Nerudovce se vcházelo kousek nad schodištěm z Jánského vršku. Miškovský, druhý manžel Olgy, tam bydlí dodnes, mají tam snad deset místností, protože Miškovský byl šéfem na OPBH. Z titulu své funkce z toho původně malého bytu udělal komplex o desítce pokojů. (Ve Střešovicích za totáče vybudoval Miškovský dvě vily, v jedné bydlí Vaškův syn Jan a v druhé syn Miškovského a Olgy.) Olga je narozená asi v roce 1942 nebo 1943. Je to ta bláznivá holka z prvních Vaškových básní.“
Jirka s Vaškem byli společně na prázdninách. Vašek s Olgou a Jirka se svou první ženou.
„Olgu poznal Vašek asi v Redutě nebo v nějakém jazzovým lokálu. Olga byla krásná holka. Měla mnoho milenců, mnoho přátel. Byla to krásná holka… Dlouhovlasá blondýna, mužský ji vyhledávali. Vašek si Olgu bral, když byl na vojně, přivedl ji do jiného stavu. Svatba byla na Staroměstské radnici a jsou z ní úžasné fotky, já jsem na ní bohužel nebyl, učil jsem ve Šluknově. Olga čekala nynějšího Jana Miškovského, ale je to pokrevní Vaškův syn. Vypadá jako Vašek. Toho nezapře, jeho dvojník. Jan Miškovský se jmenuje podle druhého manžela Olgy.“

Svatba Olgy a Václava, v šátku ženichova maminka Magdalena.

Vašek byl na vojně od roku 1961, Jirka si není jist, zda rok nebo dva. „Já jsem zdrhnul, mám modrou knížku,“ vysvětluje. „Ve škole jsem chodil na bojiště Motolská, kvůli špatnému hurá, jsem musel třikrát běžet do kopce, ale samotnému boji jsem se nakonec vyhnul.“
„Já jsem svůj zapůjčený vojenský vysokoškolský mundúr svázal do rance, zatížil kamenem a hodil jsem ho z Libeňského mostu do Vltavy,“ říká Hess. „Pak jsem ho musel Vojenské katedře uhradit.“
„Plynovou masku sis nechal?“ ptá se Jirka.
Vašek začínal svoji vojenskou službu v západních Čechách v Horšovském Týně a dokončil ji v Litoměřicích. Uměl dobře anglicky a na vojně poslouchali západní rozhlasové stanice. „V Litoměřicích měli dobré roudnické Svatovavřinecké, já česká vína nepiju, ale tohle mám rád dodnes,“ objasňuje Jirka. „Popíjeli jsme ho s Vaškem, když měl v Litoměřicích vycházku.“
Když byl Vašek na vojně, skoro s Jirkou ztratili kontakt.
Vašek dával Jirkovi číst všechny svoje básničky. „Všechny se mi líbily, některé znám nazpaměť. Něco četla jako první taky Olga. Vašek psal původně všechny básničky rukou, psací stroj neměl, pak je krasopisně přepisoval. Psal plnicím perem.“
Originály rukopisů dal Jirka Růžička synovi Vaška Hraběte Janu Miškovskému. Dostal je po smrti Vaška od Olgy a přepisovali je s Janou Práškovou, spolužačkou Olgy Hrabětové. Některé básně přepsal sám Vašek na stroji, který mu půjčila Jirkova žákyně. Jirka na stroji nepsal, jenom básně korigoval.
„Olze se říkalo Hraběnko. Myslel jsem si, že se její kamarádce přezdívalo Prášková, protože sháněla fenmetrazin, že je to přezdívka vzhledem k její funkci, ale bylo to její skutečné jméno – Jana Prášková. Studovaly s Olgou v Praze stavební průmyslovku.“

Vladimíra Čerepková
při text-appealu ve Viole.
Foto Josef Rebec

Foto Oldřich Škácha - Viola, vpravo vpředu Olga Hrabětová, u stejného stolu Vlastimil Brodský.

Skicu básně Madrigal, která zůstala nedokončená, psal určitě Vašek na vypůjčeném psacím stoji, ale většina básní je psaná rukou. Podle typů písma by bylo možné zjistit, který stroj používal sám.
„Ty strojopisy jsem ti po Vaškově smrti všechny dal a ty jsi pak básně tiskl v Divokém víně.“ Jsou asi čtyři druhy strojopisů, na ty, které psali Jirka s Janou Práškovou, připisoval dolů, z kterého roku pocházejí.
„Dávali jsme tenkrát kopíráků, kolik se dalo propsat,“ vysvětluje Jirka. „Snažil jsem se kopie rozdávat, aby se rozšířily, ale ty jsi byl jediný, kdo je publikoval v Divokém víně.“
„Zkusme se vrátit k Vaškovu politickému názoru, v básničkách psal o dělnících, objevil se i Fidel Castro, datum Velké říjnové revoluce, dostali jste se k tomu ve svých rozhovorech?“
„Dostali jsme se k tomu, pocházeli jsme z naprosto odlišných tříd. Vašek z proletářské rodiny, já z rodiny dvou lékařů. Režim se zhoršoval a časem každý pochopil, jak vypadá nahý, bez oblečení. Lidi z proletářských kruhů věřili, že pohádky, které komunisti vypráví, budou realizovaný. U těchto lidí ta víra možná trvala o něco déle. Ale všichni časem prohlédli.“
„Je možný, že byl Vašek Hrabě v zájmu státní policie?“
„Ne!“ říká Jirka rozhodně. „Stýkal se s Dientsbierem a s Havlem v časopise Tvář, ale tehdy to nebyla politika. Mohl sehnat místo v Památníku písemnictví, ale bylo to podmíněno vstupem do strany, ale to neudělal. Jak jsem ho znal osobně, byl to čestný člověk.
„Vašek měl v bytě v Jánské 10 místnost, která byla zároveň kuchyní, mělo to asi jedenáct čtverečních metrů, byl tam sporák, vedle něj postel a naproti regál s knihami. Jeden regál byl širší a ten Vašek používal jako psací stůl. Z malého okna kuchyně směrem do Jánské ulice bylo vidět na Petřín. Vedle kuchyně v sousední místnosti žili po rozvodu Miškovský s Olgou, jenže kuchyň byla ve společném užívání, chodili si tam vařit. Jejich pokoj měl dvě okna do Jánské ulice, taky s výhledem na Petřín.“
Jirka kreslí na kousek papíru, jak byl rozložený nábytek ve Vaškově kuchyni. „Přespával jsem tam s Vaškem často v jedné posteli, ne že bychom byli nějak eroticky činní.“
(Popisuju informaci Čerepkové, že byla u Hraběte v noci, kdy umřel. Shodujeme se, že se jedná o Vladimířinu fabulaci.)
„Vašek se svým přítelem Sodíkem stáli na Jánském vršku do půl třetí do rána ten den, co Vašek ráno umřel. Někdy kolem šesté hodiny byl mrtev. Oni volali policii a mezitím vařili malému klukovi snídani. Když policie přišla a Václava vynesli, chtěli brát otisky prstů. Olga s Miškovským říkali, že na sporáku zrovna vařili snídani. Prostě se to nikdy nevysvětlilo. Pravda je, že Vašek sporákem topil, v místnosti neměl kamna, takže topil tak, že otevřel troubu u sporáku a zapálil ji. Když ho našli tehdy ráno, tak byly zapnuté hořáky a jeden nehořel. Že by mu byla taková zima, že by zapaloval tři hořáky, to se mi nechce věřit. Štěstí, že to nevybuchlo.“
„Vladimíra Čerepková vypráví, že si Vašek ohříval na sporáku mlíko, které přeteklo a uhasilo plamen,“ připomíná Hess.
„Olga by Vaškovi neublížila, to by musel jenom Miškovský. Prášková měla vysvětlení, že to mlíko ohřívali pro malýho kluka, že na to zapomněli, že jim to překypělo. Já si nedovedu představit, že kdybych přišel ožralej domů, po půl třetí, že bych si šel vařit mlíko.“
„Vašek pil mlíko?“
„Ne, nepil. To se spíš snídalo pivo, pokud bylo člověku velmi zle, když na něj bylo, nebo voda. Já jsem tam ten den ráno přišel, ve dveřích stála Olga a povídá: „Vašek je mrtvej, právě ho odnesli.“ Tak to se mnou úplně seklo… Olga to volala všem. Přišli jsme tam pak ještě jednou s Práškovou a se Sodíkem. Vím, že Sodík bydlel na Břevnově, ale znám jen jeho přezdívku. Vaškovy básničky jsme přepisovali v jeho bytě. Sodíka jsem od té doby nesehnal, sháněl ho i Poštulka, nikdo neví, jak se jmenoval. Za Vaškem jsem chodil velmi často, byli jsme přátelé, vídali jsme se každý den. Já jsem dělal v karlínském Pionýráku od roku 1964. Chodil jsem za Vaškem a poslouchali jsme u něj muziku. Byl tam gramofon, poslouchali jsme u něj v kuchyni. To už byla LP. Třeba Bachovu mši H moll, renesanční muziku, jazz. Byli jsme členy klubu Time for jazz. Vašek poslouchal hudbu, i když psal, to já jako muzikant nemůžu. Když něco psal, pořád mu tam hrála muzika. Vážná nebo jazz. Hodně poslouchal taky Jiřího Suchého. Seděli jsme vedle sebe na posteli, jako v kině, před sebou jsme měli pití… Většinou víno, na pivo jsme chodili do hospody - k Bonapartovi, U Krále Brabantského, U Dvou slunců, co bylo v okolí. Jinak jsme chodili k panu Jeřábkovi do Spálené ulice, jak teď stojí Tesco, tam byla báječná vinárna. Tatarský biftek stál dvanáct nebo třináct korun. Byla to malá vinárnička, úžasně útulná. Později jsme chodili do Violy.“
„Kde jsi bydlel, Jirko?“
„Já jsem nebydlel, žil jsem v Pionýrském domě, spal jsem zabalený v závěsech černého divadla na psacím stole nebo pod pianem, já jsem vůbec nebydlel.“
„No počkej, pod tvým pianem jsem přeci bydlel já. S Naďou.“
„Tak to jsme se střídali. Vy jste s Naďou asi spali v baletním sále, tam bylo taky piano.“
V Pionýrském domě Jirka pracoval od zimy 1964. „Ředitelem byl Ota Maget, byl úžasně velkorysý a pomáhal, já jsem nebyl vůbec nic, nebyl jsem v partaji. Regulérně jsem nikdy nebydlel. V pionýráku jsem bydlel do doby, než jsme dělali s Jirkou Ostermannem Obestín, to bylo v roce 1966. Mluvil jsem tehdy se zástupcem ředitele Zatloukalem, který vystupoval jako umělec, napsal jsem mu písně na jeho texty. Řekl mi: Jiří, všechno jsme ti dovolili, ale jestli chceš dělat tohle s Ostermannem, tak musíš dát výpověď. Řekl jsem, tak dobře, já dám výpověď. Obestín jsem chtěl dělat.
„Kdy jsi začal regulérně bydlet?“
„Já jsem nikdy nebydlel,“ odpoví Jirka udiven.
„Od té doby, co skončil Obestín, jsem nedostal místo. Obestín se nedohrál, HSTD (Hlavní správa tiskového dozoru) to přece zavřela.“
S Jirkou se trochu rozcházíme, kolik posluchačů chodilo do kostela sv. Kateřiny na Obestín. Jirka je toho názoru, že jich bylo hodně, já si myslím, že moc ne.
Říkám: „Těch představení bylo podle mě deset.“ Jirka oponuje: „Mělo jich být deset.“
„Kde jsi bydlel, když tě vyrazili z pionýráku?“
„Po kamarádech a na nádraží. Nejvíc na Masaryčce.“
„Já jsem se pokoušel s Naďou přespávat v tom kostele sv. Kateřiny. Taky jsem spal u Jirky Ostermanna, ale nic jsem s ním neměl. Všechna čest, Jirka se nikdy nepokusil se mnou něco mít,“ vzpomíná Hess.

„Byl jsem na pohřbu Vaška v Lochovicích, bylo tam spousta lidí, hrál jsem v kostele na varhany. Přijel Mikuláš Lubomírský, držel nás při náladě, lidi kolem Violy, Vašek měl kamarády ve spoustě kruhů. Bylo tam aspoň sto lidí. Olga určitě na pohřbu nebyla. Vaškova matka chtěla mít kontakt se svým vnukem, ale oni jí to naprosto nedovolovali. Jirka Ostermann na pohřbu nebyl. Jeli jsme vlakem tam a vlakem zpátky. Vašek byl doma v rakvi, paní Hrabětová mi moc děkovala, mně to bylo trapný. Olga mu jednou sebrala matrace z postele, takže tam byla jenom drátěnka, tak jsem Vaškovi donesl matrace. Vaškova matka říkala, že jí klepal v noci na okno, když umřel. Vaškův otec byl strašně starej a hrozně ho to sebralo. Vašek měl starší sestru, jmenovala se Jarmila Kolátorová. Tu rakev nemohli dostat z jeho pokoje, to si pamatuju docela dobře. Matka říkala - nechce ven.
V kostele jsem hrál nějakého Bacha a pak se rakev vezla na hřbitov. Chorálovou předehru Wer nur den lieben Gott läßt walten a závěrečný sbor z Matoušova evangelia. S Danielem Ladmanem jsme sháněli Stivína, chtěli jsme, aby mu přijel zahrát, nějak se nám nepodařilo ty muzikanty sehnat, tak jsem hrál na varhany sám. Čerepková hodila Vaškovi do hrobu na rakev svoji báseň…“

Hrob v Lochovicích.

Kostel, kde se konala mše.

Pohřeb 10. března 1965.

Tři kamarádi - vlevo Pepe Rebec, vpravo Jiří Růžička, na fotografii Vašek Hrabě.