literární časopis založený v roce 1964

Ladislav Kvasnička

TRUHLA

Podzim je nejhorší nebo spíš nejtěžší roční období pro ty, co žijí na horách. Stromy jsou sice krásně barevné jako všude jinde, příroda předává i tady plody pěstitelské práce, ale déšť a vítr všechnu tu podzimní krásu kazí. Pohyb po mokrých a bahnitých cestách je nepříjemný a stačí být venku jen pár minut a člověk je mokrý a promrzlý na kost. A když na pár hodin déšť a vítr ustanou, tak většinou pro všední, každodenní povinnosti nemáte čas, nějakou tu krásu přírody sledovat. Ještě že v chalupě na vás čeká sucho a příjemné teplo. Polena praskají v kamnech, meluzína v komíně sténá a paprsky zapadajícího slunce zbarvují nebe do oranžova.
Miluji západy slunce. Stojím u okna, v dlaních malovaný hrnek s horkou kávou, která mi zahřívá ruce, a vzpomínám na podzim před třiceti lety. Nikdy by mne ani ve snu nenapadlo, že se odstěhuji do hor. Tenkrát jsem byla mladá a myslela jsem, že bez vymožeností velkoměsta v žádném případě nemohu žít. Když jsem poznala muže a poprvé přijela k nim domů, byla jsem jak ve snách. Tekoucí voda, splachovací záchod, vana a ústřední topení byly pro mne samozřejmostí a tady to byl jen nesplnitelný sen. Na nákup tři kilometry, do kina osm a o divadle ani nemluvím. První co mne tenkrát napadlo, že není síla, která by mne tu udržela déle jak hodinu.
Od těch dob se ale opravdu hodně změnilo. Tekoucí teplá voda, vana i splachovací záchod jsou i tady dnes samozřejmostí. Jen to ústřední topení se sem jaksi moc nehodí a tak topíme ve velkých kachlových kamnech, na kterých se v zimě i vaří a peče. Asfaltové stužky cest propojily i osamocené chalupy, jen do supermarketu je to stále pět kilometrů, ale dnes už stejně nikdo nechodí nakupovat pěšky.

Dolila jsem si kávu z konvičky na kamnech, sevřela hrnek opět do dlaní, i když mi již dávno nebyla zima a sledovala, jak rychle slunce mizí za obzorem. Myšlenky mi opět připomněly, jak moc se člověk někdy plete. Jiří žil po smrti otce s matkou a musel se již několik let o vše kolem chalupy starat sám. Zatím co připravoval dřevo na topení, tak jsme si s maminkou dost povídali. V chalupě bylo nádherně teplo, voněla káva a bábovka, a tak se mi docela ani nechtělo domů. První dojem byl sice hrozný, ale něco mne sem přitahovalo takovou silou, že jsem na nedostatky brzo zapomněla. Bylo mi jasné, že Jiří nemůže matku opustit a tak jsem se tomu tématu záměrně vyhýbala. Těšila jsem se jak malé dítě na každou další návštěvu a nevěděla jsem proč.

Slunce již dávno zapadlo, začíná se stmívat a oranžová barva oblohy potemněla. Utišil se vítr i ptáci a já jsem si uvědomila to ticho, přerušované jen tikáním hodin a praskáním polen v kamnech. Vzpomněla jsem si opět na manželovu maminku, jak říkávala, že i ticho tu bývá strašidelné. Člověk tu pak slyší zvuky, které při troše bujnější fantazie mohou vzdáleně připomínat i lidské hlasy a to pak naskakuje husí kůže po těle. Já jsem se tomu vyprávění tenkrát jen usmívala a moc jsem tomu nevěřila, ale bylo mi tu dobře a ráda jsem vyprávění poslouchala. S postupujícím časem se mi tu líbilo čím dál víc a něco opravdu zvláštního mne sem úplně magicky přitahovalo.

Podívala jsem se z okna. Venku již byla úplná tma a jen tu a tam na protější stráni poblikávala světla domků a na nebi se objevily první hvězdy. Káva byla už dávno studená a i oheň v kamnech dohoříval. Otevřela jsem dvířka, přiložila několik polen a chvilku pozorovala, jak plameny syčí a kroutí se, kolem praskajícího dřeva.
Nemohu si již přesně vzpomenout, jak to bylo, ale při jedné z návštěv jsem si všimla, nebo spíš jsem zjistila, že to co mne přitahuje je zvláštní dřevěná truhlička s pyramidou na horní straně. Dlouze jsem se na ni zadívala a úplně jsem přeslechla maminku, která se mne ptala, jestli se mi truhla líbí. Ano a moc odpověděla jsem chvatně na druhý dotaz a dál jsem od ní nemohla odtrhnout oči. Truhlička byla dřevěná ručně malovaná, v rozích silné tmavé kování. Na přední straně krom motivů květin dva čápi stojící proti sobě. Nad nimi nápis v rámečku nebo spíš nějaké písmo, které jsem nedokázala rozpoznat. Na horním víku stojí pyramida asi třicet krát třicet centimetrů. Cítila jsem, jak mi buší srdce a krev tepe do spánků. Truhla jako by ke mně promlouvala, pojď a dotkni se mne. Pomalu, ale opravdu pomalu jsem k ní přistoupila a jemně položila ruku na vrchol pyramidy. Téměř jako bych se jí bála dotknout. V tom jsem ucítila, jak do mne vstupuje teplo a rozlévá se po celém těle a nepopsatelný pocit pohody a klidu mne prostoupil na několik vteřin. Zvedla jsem oči a uviděla usměvavou či spíše rozzářenou tvář maminky. „No konečně,“ řekla tiše a já jsem vůbec nechápala, co tím myslí. Ještě dlouhou dobu jsem tiskla ruku na víko a vychutnávala ten báječný a jedinečný pocit.

Hodiny odbily sedm, postavila jsem na plotnu konvičku s vodou na bylinkový čaj, přiložila opět několik polen a zadívala se z okna. Hvězdy zmizely za clonou temných mraků a vítr již opět ševelil ve větvích stromů za chalupou. Tmu venku protnula záře světlometů a ozval se hukot motoru. Auto se ještě dvakrát ukázalo na obzoru a nenávratně zmizelo na cestě do vsi. Venku zbyla jen tma, vítr a nejistota bezměsíčné noci. Zalila jsem čaj, postavila konvičku a myšlenkami jsem byla zas v době před mnoha lety.

„Jak jste to myslela s tím konečně,“ zeptala jsem se.
„Víš, ta truhlička je hrozně moc stará,“ odpověděla Jirkova maminka, „a jednou za čas si sama najde někoho, koho k sobě přitahuje a promlouvá s ním nebo mu pomáhá. I já jsem ji získala tak, že mne začala před mnoha lety přitahovat a moje babička to poznala a předala mi ji. To bylo v roce, kdy jsem slavila své dvacáté narozeniny. Od té doby ji vidělo a dotklo se jí mnoho lidí, ale nikomu z nich se nestalo to co tobě. “Nejprve jsem nevěděla, co si o tom všem mám myslet, ale stále víc jsem tomu věřila při vzpomínce na první dotek. Položila jsem znovu pozvolna dlaň na truhlu a nádherný uklidňující pocit prostoupil opět mé tělo. Hlavou mi probleskla myšlenka, jestli to maminka myslí upřímně s tím věnováním a sama jsem se zalekla bleskové odpovědi odněkud z kouta mé mysli. Maminka si toho všimla. „Tak už ti odpovídá viď,“ řekla a šibalsky se na mne pousmála. Pomyslela jsem na Jiřího a odněkud zevnitř mi přišlo ujištění, že je již na cestě a brzo jej uvidím. Nevěřila jsem svým smyslům. „To přeci není možné, to je jen v pohádkách,“ řekla jsem dost nahlas. Maminka zvážněla a řekla mi, že bohužel ne, ale že sama poznám, že vědět něco dopředu není vždy to nejlepší, co může člověka potkat. A myslela tím smrtelný úraz Jiřího otce, který pracoval na pile. Maminka věděla již několik dní dopředu, co se stane a nedovedla svého muže přesvědčit, aby ten den zůstal doma.

Přelila jsem bylinky přes sítko a omamná vůně se rozprostřela po celé místnosti. Podívala jsem se na hodiny, přiložila dřevo do kamen a usadila se pohodlně do křesla. Ještě je čas pomyslela jsem si a přivřela oči. Hlavou mi protékal proud myšlenek jako divoká voda po letních bouřkách. Jen zachytit tu správnou myšlenku. Jak to tenkrát vlastně bylo.
Jiří na tajemnou moc truhly vůbec nevěřil, ale nevadilo mu, když jsem si s maminkou povídala. Často jsme sedávaly u truhly a maminka mne zasvěcovala do toho, jak se mám ptát, jak používat energii na vlastní dobíjení a jak získávat informace o věcech příštích. Někdy stačilo jen položit ruku a tok myšlenek sám našel tu správnou cestu. Maminka byla ráda, že jsem to právě já, komu může předat své dlouholeté zkušenosti a rady. Zajímavé bylo, že vždy i když jsme nebyli ohlášeni, maminka věděla, že přijdeme a pokaždé jsme měli již přichystané jídlo nebo kávu a čaj. Také chléb i jiné pečivo uložené do truhly zůstávalo dlouho měkké a velmi chutné. Tak jsem se postupně naučila vše, co maminka znala a chtěla předat dál. A stalo se jednou kolem velikonoc, že maminka musela na banální operaci se žlučníkem, který ji už několik let pobolíval. Asi kolem desáté hodiny večer jsem dostala zimnici a hrozný pocit, že se něco děje. Ihned jsem běžela k truhle, ale nemusela jsem se ji ani dotknout. Věděla jsem, že je mamince zle. Druhý den přišel telegram. Maminka zemřela po operaci na selhání srdce v jedenáct hodin večer.

Vítr zesílil a na střechu dopadly dešťové kapky. Dopila jsem bylinkový čaj, trochu poklidila a umyla nádobí a v tom mi bylo jasné, že je ten správný čas. Podívala jsem se z okna, vítr už mraky trochu rozehnal a opět se nesměle ukázaly hvězdičky. Postavila jsem konev na kávu na kamna a vtom se trochu nadzvedlo víko truhly a několikrát klaplo. „Vím,“ odpověděla jsem nahlas a vyndala z truhly makové a tvarohové buchty. Manžel přiveze dnes mladé s vnučkou, takovým osmiletým čertíčkem, na kterého se opravdu moc těším.

Ještě než jsem zalila kávu, v dálce se ozval motor našeho auta a světlomety ozářily na několik vteřin příjezdovou cestu. Rozlétly se dveře a s úsměvem od ucha k uchu v nich stála dcera s vnučkou. „Nazdar babí,“ zašveholil čertík a vrhl se na buchty. „Mami, jak ty to děláš, že víš přesně, kdy přijedeme,“ řekla dcera, „to nikdy nepochopím.“ Do dveří vstoupil muž, usmál se na mne a pokýval hlavou. Přesně jako moje maminka.

Po kávě a buchtách jsme probírali co je v městě nového, kdo umřel, kdo se oženil nebo rozvedl a Barunka si hrála na lavici. Nikdo jí nevěnoval přílišnou pozornost, protože tady se jí nemůže přece nic stát. Náhle všichni ztichli a beze slov sledovali vnučku. Otočila jsem se. Barunka stála u truhly, měla na ní položenou ruku a s vytřeštěnýma očima zírala skrz nás do nekonečna.
„No konečně,“ prohodila jsem a všichni se na mne nechápavě dívali.

VÁNOČNÍ PŘÍBĚH

Byl prosinec, mrzlo a foukal ledový vítr. Doma vládl předvánoční shon. Úklid, pečení cukroví a vánoček, prostě pro chlapy spousta zbytečností, které nedokážou ocenit. Poslala jsem Jirku pro kapra a jmelí, což byl jediný úkol, který jsem mu mohla svěřit. Vrátil se promrzlý a skleslý. „Janí, já bych zašel s klukama na skleničku grogu a za hoďku se vrátím. Podívala jsem se na něj, a než jsem stačila odpovědět, dodal: „Vždyť jsou ty vánoce.“
„Stejně tu jenom překážíš,“ ozvala se dcera Markéta. „My to s mamkou zvládneme,“ řekla a mrkla na mě.
„Tak jdi, ale vrať se opravdu brzo, stromek musíš nasadit do stojanu ještě dneska.“
„Tak jo,“ bylo slyšet už jen z předsíně a ve vteřině bouchly dveře. Mráz nemráz, vítr nevítr, prostě jít na nákup mu byla zima, ale do hospody, to je úplně něco jiného. Vlastně jsem se spíš usmívala, než zlobila. Jirka opravdu moc nepije a do hospody chodí opravdu jen zřídka. A konečně, vždyť jsou ty vánoce.

Byla už tma, když se Jirka vrátil domů. Pozdravil a bez jediného slova, šel do sklepa nasadit stromek. Během chvilky byl se stromkem zpátky a začal jej zdobit. Původně jsem to chtěla udělat sama, a proto mne to docela překvapilo. Asi za hodinu jsem zaslechla z pokoje vysavač.
„Co se děje Jirko,“ zeptala jsem se, protože lux a Jirka, to nikdy nešlo dohromady.
„Opadalo, trochu jehličí a trochu zlata z řetězů, tak jsem chtěl, aby tu byl pořádek, když jsou ty vánoce,“ odpověděl muž a tak nějak divně se tvářil. I dcera se na mne podívala a zakroutila hlavou. „Nestalo se mu něco?“ hodila hlavou směrem po otci. „Asi stáří, co?“
To už jsem nevydržela a obě jsme se začaly smát.

Večer u televize za mnou přišel. „Máš chvilku čas,“ zeptal se a nervózně přecházel po pokoji.
„Co se děje, Jirko,“ zeptala jsem se, „máš nějaký problém?“
„Ne, jen bych se tě chtěl zeptat na tvou rodinu. Vím, že jsi byla u tety a pak v děcáku, ale vůbec o své rodině nemluvíš.
„Není o čem,“ však to víš. „Hned po narození maminka zemřela a dali mne ústavu pro kojence. Když jsem byla větší, zažádala si o mne teta. Asi do páté třídy jsem bydlela u ní. Když teta se strejdou zemřeli při autonehodě, musela jsem znovu do dětského domova. No a pak už to znáš.“
Muž seděl vedle mě a držel mne za ruku.
„Proč se vyptáváš, tak pojednou,“ zeptala jsem se.
„To já jen tak, že jsou ty Vánoce, „jo a jaké je vlastně tvoje rodné jméno,“ vyzvídal dál muž.
„No přece Tůmová.“
„Ne to je po tetě, já myslím pravé rodné jméno. Jako když ses narodila. Chápeš.“
„Jo, chápu, Málková.“ Bylo mi nepříjemné o tom mluvit, zrovna před Vánoci.
Jiří pokýval hlavou, řekl, promiň a políbil mě. V mžiku někam zmizel a já zůstala sama se vzpomínkou na své nelehké mládí.

I druhý den musel Jiří do restaurace, vrátil se opět až za tmy, ale cítila jsem, že vůbec nepil.
Bylo mi to divné, ale nechtěla jsem se vyptávat. Jestli má nějaký problém, přijde vždycky sám.
Další den, můj muž zmizel na celé odpoledne. Když se vrátil, zalezl v pracovně k počítači, a na večeři přišel až na třetí varování.
„Co se děje tati,“ zeptala se dcera.
„Co by se dělo,“ odpověděl muž a bylo vidět, že mu vadí, když se ptáme.
„Já jen, že jsi nějakej divnej. Takhle se nikdy nechováš.“
„Co furt máte? Jsem úplně v pohodě,“ odpověděl popuzeně Jiří.
Dcera chtěla ještě něco pronést, ale položila jsem jí ruku na rameno. Podívala se na mě a já zavrtěla hlavou, aby už nic neříkala.

Konečně tu byl Štědrý den. Muž si oblékl košili a kravatu a brumlal koledy. Usmíval se a byl úplně jiný. Dcera si poťukala na čelo, aby táta neviděl a udělala prazvláštní grimasu. Musela jsem se také usmívat. Kolem páté se u nás podává večeře. Muž šel připravit stůl, což nikdy před tím neudělal.
Když jsem přinesla na stůl rybí polévku, všimla jsem si, že je prostřeno o jednoho navíc.
„Vždyť jsme jen tři, proč jsou tu čtyři příbory?“ zeptala jsem se.
„ No, to je takový zvyk, kdyby přišel nějaký pocestný. Chlapi to říkali.“
Dcera se na mě podívala a pronesla něco o senilitě. Ještě jsme nestačili ani zasednout ke stolu a ozval se zvonek. „Proboha, kdo nás zrovna teď otravuje,“ řekla jsem nevlídně.
Muž se zvedl a řekl, že to zařídí. Zmizel v předsíni a bylo slyšet, že s někým potichu mluví.
V tom se otevřely dveře a vstoupil muž a za ním neznámý člověk. Podívala jsem se na Jiřího asi dost zle. Než jsem se stačila zeptat, o co jde, začal mluvit můj muž.
„Janí, dovol, abych ti představil Tomáše Málka. Je to tvůj ztracený bratr. Teprve nedávno, když potřeboval kopii rodného listu, zjistil, že má sestru. Bohužel znal jen tvoje rodné příjmení. Trvalo mu skoro rok, než tě našel. No a my jsme se náhodou setkali v restauraci, když se vyptával na jméno Jana Málková.
Stále jsem uprostřed pokoje a pro slzy jsem neviděla ani nemohla mluvit. Bratr ke mně přistoupil a podával mi ruku. Já jsem ho objala a tiskla tak dlouho, že nemohl chudák vůbec dýchat. Vyprávěl pak, jak bylo těžké, zjistit, co se se mnou stalo. Jak chodil od úřadu k úřadu a hledal a hledal. Nezapomněl, na to jak se setkal s Jirkou, a jak dohodli tajný plán. Vyprávěli jsme si pak dlouho do noci.

Byly to moje nejkrásnější Vánoce. Dodnes se s rodinou bratra navštěvujeme. Je úžasné mít po letech zase rodinu.