literární časopis založený v roce 1964

Ladislav Kvasnička

AMULET

Psal se rok tisíc devět set šedesát šest. Seděl jsem na verandě a houpal nohama, což byl jediný pohyb, který jsem v tom velkém vedru mohl udělat, krom odhánění dotěrných much. Z časopisu na mne hleděla usměvavá Valentina Těreškovová, nějaký kritik se pod značkou RK rozčiloval, že skupině Beatles se nové album Revolver moc nepovedlo a na přední straně jsem se dočetl, že zemědělci zvládli žně na výbornou.

Je to přesně dva roky co Unesco vymyslelo fantastický projekt na záchranu chrámového komplexu v Abú Simbel, který měl být při výstavbě Asuánské přehrady navždy zatopen a který bude celý zmapován, označen, rozřezán, převezen a opět složen do své původní podoby. Shodou náhod se přestěhování chrámu účastnila i hrstka československých inženýrů a techniků a já jsem zde přijal místo ošetřujícího lékaře. A protože o úraz při tak velké akci není nikdy nouze, byla u jezera Naser, vybudována polní nemocnice. A abychom neměli dlouhou chvíli, začali jsme s požehnáním Červeného Kříže, prohlížet a léčit místní obyvatelstvo.

Na obzoru se zvedl obláček prachu a pomalu se zvětšoval a blížil. Přestal jsem kývat nohama a soustředil jsem se na vůz, který se blížil po prašné cestě. Rozpoznal jsem Nivu našeho šéfa a tak jsem vstal a šel do lednice pro studené pivo. Přivítal jsem ho slovy no nazdar náčelníku, což k smrti nenáviděl a podal mu orosenou sklenici. Bylo vidět, že má starosti, protože se na mé uvítání ani neohradil. Opřel se o zábradlí, sklenici piva vypil naráz a znalecky pokýval hlavou. Zeptal jsem se co se děje. „Je to složité,“ odpověděl, „harmonogram prací je ve skluzu a chtějí dělat i v noci a pro vás by to znamenalo postavit také noční směny.“ Otázal jsem se, jak je možné zvládnout to v pěti lidech, na což mi odpověděl, že vůbec neví, že snad přijedou nějaké posily. Bylo vidět, že nemá v úmyslu se o tom dál bavit. Prostě to nějak musíme vyřešit a hotovo. „Ale původně jsem tě přišel vytáhnout na výlet,“ zahalekal. Sice se mi moc nechtělo, ale jezero Naser, leží v překrásném údolí plném zeleně a tak jsem souhlasil.

K jezeru to bylo opravdu jen pár kilometrů a tak jsme za chvilku odstavili vůz na svahu a vydali se pěšky kolem vody. I vzduch byl tady snesitelnější a všude panoval klid a pohoda. Na břehu skotačilo několik dětí a opodál rozmlouvala skupinka žen se džbány na hlavách. Mirek vykročil směrem ke skupince a bylo mi jasné, že je konec výletu a nastává osvěta. Já jsem se vracel k vozu pro několika jazyčně tištěné materiály. Sotva jsem otevřel dveře, ve vodě něco šplouchlo a ozval se srdcervoucí křik. Z jezera se ohromnou rychlostí vyhoupl velký krokodýl, chytil za nohu asi tříleté dítě a snažil se jej zatáhnout do vody. To bolestí a strachem oněmělo. Uchopil jsem rýč z vozu a během vteřiny jsem začal mlátit tu bestii přes hlavu a hřbet. Ne, že bych se nebál, ale v té chvíli jsem vůbec nepřemýšlel. Krokodýl to nakonec po krátkém souboji vzdal, nechal dítě dítětem a zmizel v jezeru. Stál jsem tam s rýčem v ruce a srdce mi bušilo jak o závod. Rány na hochově noze byly dost hluboké a hodně krvácely. Roztrhal jsem svou košili na pruhy. Ovázal rány a zaškrtil nohu ve slabině. Mirek se zatím snažil přijet autem co nejblíže, pomohl mi naložit dítě i jeho matku, která stále ještě vyváděla jak pominutá, a vyrazili jsme do nemocnice. Já jsem řídil a Mirek se snažil vysvětlit matce, že je vše v pořádku a že se o dítě postaráme, jak jen to nejlépe budeme umět. Hrozná cesta, těch pár kilometrů mi připadalo jako věčnost, ale ve skutečnosti se dostáváme na sál dříve jak za půl hodiny. Udržet matku venku jde jen s vypětím sil. Naštěstí zranění nebyla tak hrozná, jak zprvu vypadala a ani žádná kost nebyla zlomená. Asi po třech hodinách již klučina ležel na pokoji, sestra u něj čekala, až se probere z narkózy. Přestože ztratil dost krve, měli jsme jistotu, že bude zase skákat přes kaluže, jak se říká u nás doma.

Konečně jsem byl na svém pokoji a potmě spěchal rovnou pod sprchu. Dlouho jsem jen tak stál pod proudem tekoucí vody, jako bych chtěl, aby voda ze mě smyla i děsivé vzpomínky na dnešní den, ale stejně jsem věděl, že to není možné. Osušil jsem se, otevřel pivo z lednice a pozoroval potemnělý obzor. Slunce již dávno zapadlo a tmavě oranžová barva pomalu přecházela v temnotu noci.

V ložnici běžela klimatizace a tak tu bylo o pár stupňů lépe. Svlékl jsem se, rozhrnul moskytiéru a vklouzl na lůžko. V tom jsem se něčeho dotknul a tak jsem vyskočil a rozsvítil. K velkému překvapení v mé posteli ležela úplně nahá matka toho klučiny. Až nyní jsem si všimnul, že vůbec není ošklivá. Vystouplé bradavky na nádherných prsou mě upozornily, že je jí zima. Přehodil jsem přes ni přikrývku a snažil z ní vypáčit, co tu dělá.

Trochu anglicky a trochu rukama se mi snažila vysvětlit, že ví, že jsem jí zachránil dítě a že je mi vděčná. A to, že leží právě v mé posteli, je způsob, jak mi vyjádřit poděkování. I když se mi moc líbila a tím myslím opravdu moc, tak jsem se ovládl a řekl jí, že může klidně odejít domů. Začala mne prosit, že nemůže jít domů dříve než ráno, že by to znamenalo, že není pro mne dost dobrá a ve vesnici by sklidila hanbu a posměch. Pochopil jsem a vysvětlil jí, že nám náboženství zakazuje spát s jinou ženou, když už jednu mám a ukázal jí prstýnek. Musel jsem jí ujistit, že se mi opravdu moc líbí, ale že to prostě nejde. Vymyslel jsem to tak, že u mne zůstane, ale já budu spát jinde. Poděkovala, že jsem ji nevyhnal a popotáhla přikrývku. Vypnul jsem klimatizaci a ustlal si v pokoji. Do rána jsem stejně nemohl usnout a několikrát jsem si i vynadal, jaký jsem trouba. Tak nádhernou ženskou v posteli a já se zachovám jak zbabělec.

Asi jsem k ránu přeci jen usnul, protože když jsem vstával, tak Saimé, jak se moje noční návštěva jmenovala, byla již pryč. Udělal jsem si kávu a v tom přišel Mirek. Úsměv od ucha k uchu: „ Tak jsem slyšel, že jsi měl v noci návštěvu, co?“ Vytřeštil jsem na něj oči. „Ale nic nebylo,“ odvětil jsem. „To povídej holubům, díval ses už dneska do zrcadla.“ Došel jsem do koupelny a padla na mne hrůza. Nevyspalý, opuchlý a ještě nevím, jak se to mohlo stát, dvě modré vlnovky na čele a bílé proužky pod očima. Dalo mi dost práce to odstranit a stejně to bylo trochu vidět. Po celou tu dobu se můj šéf potutelně usmíval. V nemocnici mě všichni uctivě zdravili a Mirek z toho měl neskutečnou radost. I sestřičky to už věděly a já byl na infarkt.

Za několik dní, když už si mne přestali všichni dobírat a vše se vrátilo do normálních kolejí, jsem po práci přišel domů a tam na mne čekala Saimé. Tentokrát ne nahá a ne v posteli, ale stejně jí to moc slušelo. Černé vlnité vlasy spletené do copu s velkou sponou, bílé zlatem prošívané šaty až na zem, které určitě ne náhodou zvýrazňovaly její nádhernou a dokonalou postavu. „Ještě jednou jsem přišla poděkovat, syna mi již dali domů a je opravdu v pořádku. Kdybyste tu noc, co jsem tu byla, neposlechl svého boha, tak jsme byli vyrovnáni. Takhle vám stále něco dlužím,“ řekla a pověsila mi na krk takový zvláštní náhrdelník. „Bude vás chránit, a pokud budete mít problémy, stačí jej vzít do dlaní a pomyslet na mne.“ Usmála se, ještě jednou poděkovala za syna a byla pryč.

Náhrdelník nebo vlastně amulet byl vyroben z dřevěných korálků, navlečených na tenké kůži a z kostí nějakých malých zvířat. Korálky byly červené a zlaté a na kostičkách byly navázány proužky nějaké kůže. Na malé destičce bylo několik drobných ornamentů nebo znaků, které jsem nedovedl rozluštit. Byl sice zvláštní, ale nepřipadal mi nikterak tajemný. Nevím, zda to bylo tím amuletem nebo ne, ale dost dlouho jsem musel na Saimé myslet. Byla opravdu velmi krásná. Tak jsem tam tak stál, přemýšlel a najednou byla tma. Šel jsem do ložnice, odhrnul moskytiéru a lehl si na lůžko. Byl jsem tam sám, tak neskutečně sám.

Bylo opět léto, ale o nějaký ten rok později. Se svými přáteli z osady na Kocábě jsme oslavovali mou padesátku. Někdo vyprávěl vtipy, jiný zase nějaký ten příběh ze svého života a to vše jsme prokládali pivem, grilovaným masem, buřty, chlebíčky a různorodým alkoholem. Nakonec manželka chtěla, abych i já vyprávěl svůj příběh, o kterém si stejně myslela, že dopadl jinak, než vyprávím. A tak i já jsem přispěl svoji troškou do mlýna. Pak jsem dal kolovat talisman, který vzbudil opravdový obdiv. Nemohli však pochopit, že jsem ho dosud ještě nepoužil. „Myslím si, že ten správný okamžik teprve přijde,“ řekl jsem a tím byla diskuse ukončena. Asi ve dvě po půlnoci jsme byli již dost znaveni a někdo pronesl, že amulet třeba ani nefunguje a že je to jen obyčejný suvenýr z Afriky. Bylo už pozdě a sousedi začali vyhledávat cestičky do svých chat a stejně nemělo smysl jim něco vysvětlovat.

Usadil jsem se na verandě s tím, že ještě nepůjdu spát. Po několika letech vyprávěný příběh ve mně vzbudil vzpomínky na Saimé. Držel jsem v ruce talisman a pozoroval hvězdy nad Štěchovicemi. Netrvalo dlouho a usnul jsem. Zdálo se mi, že Saimé přišla, rozpuštěné vlasy jí vlály ve větru, usmála se a potichu zašeptala, že opravdu ještě nepřišla ta pravá chvíle. Nezmohl jsem se na odpověď, jen jsem natáhl ruku a díval se do jejích krásných jiskřivých očí. Je dobře, že jsi nezapomněl mé jméno a neztratil amulet, řekla a pomalu se rozplynula. Probudil jsem se zimou. Nad obzorem začalo svítat a první sluneční paprsky ozářily kopce nad údolím Kocáby. Musel jsem opět myslet na Saimé. Co když právě to, že mám amulet, je příčinou toho, že se mi vyhnuly všechny možné maléry a nemoci? Z rozjímání mne vyrušilo vrznutí dveří, ve kterých stála má žena s kávou. Dobré jitro, staroušku, pronesla, čímž mi chtěla připomenout, že je mi padesát pryč. Podíval jsem se na ni a odpověděl dobré jitro. Vytřeštila oči, upustila tácek s kávou a začala ječet. Ze dveří vyběhla mladší dcera. Podívala se na mne opovržlivě a se slovy taky bys mohl mít už rozum, zase zmizela. Žena za chvilku přinesla lopatku a smetáček a začala mi vyčítat, že jsem ji vyděsil k smrti a že v tomto věku bych vážně takové blbosti už nemusel dělat. Vůbec jsem nechápal, co tím myslí. Půjdu se umýt, utrousil jsem a vešel do koupelny. Teď zamrazilo i mě. Na čele jsem měl dvě modré vlnovky a pod očima bílé proužky.