Mirek Pijáček

KRÁSNÁ PANÍ GÁBI A PRASATA (BRATŘÍČEK) – PRVNÍ ČÁST

Paní Gábi byla nádherná žena s krásným poprsím, útlým pasem a hřívou zlatých vlasů. Nikdo o ní nic bližšího nevěděl, třebaže se vyprávělo ledasco, třebaže byla místní rodačka, pocházející z druhdy vážené rodiny místního zvěrolékaře a brněnské Němky.
Její tatínek byl pokřtěný Žid, kterému otec zahynul, sotva se narodil. A když mu také maminka zemřela na záškrt, ujal se osiřelého caparta místní zvěrolékař Filgas a sirotek se přestěhoval z domku v Židovské uličce do měšťanského domu na náměstí, přímo naproti kostela. Malý Jozéfek byl roztomilé děcko, a tak postarší Filgasovi, nemajíce vlastních dětí, chlapce adoptovali. Ve škole si získal srdce pana řídícího neobyčejnou pílí a fenomenální pamětí. To, co si ostatní děti obtížně zapamatovaly, Jozéfek snadno zvládal a nakonec se ve škole nudil, ba dokonce vyžadoval po panu řídícím další úkoly. Filgasovi byli velmi zbožní lidé, a tak Jozéfek, k nelibosti místní židovské obce, nejenže s novými rodiči pravidelně chodil na mši, ale také navštěvoval výuku katolického náboženství, až jej pan farář nakonec pokřtil. Z malého židáčka se stal malý křesťánek, který byl dospělými ostatním chlapcům dáván za vzor, a to nejenom pro zbožnost či píli ve škole, ale především pro neskutečně mírnou povahu. Chlapci ho proto nenáviděli a pokřikovali na něj „Židáku“. Jenže Jozéfek nezatrpkl a pro každého měl úsměv a pochopení. Dokonce, když mu chlapci natloukli, dokázal se usmívat a nikdy nežaloval.
Maturita na klasickém gymnáziu, jak jinak, s vyznamenáním. Potom studium veterinárního lékařství v Brně. Tam se seznámil s dcerou majitelky kavárničky v Králově Poli, nebo jak Brňané říkali, v Kénigu. Kavárnice, bigotní katolička a brněnská Němka, jejich vztahu nepřála, zvláště když se dověděla o židovském původu pana študenta. Jenže z pana študenta se stal pan veterinární doktor, což v Brně zas tak moc neznamenalo, zato v městečku, kde Jozéfkův otčím měl zavedenou praxi, to bylo terno. Zvláště, když starý zvěrolékař dávno toužil po odchodu na odpočinek, a jenom čekal, až synek dostuduje, aby mu předal dobře zavedenou praxi. Tak se Jozéfek udělal pro sebe, a když nakonec před kavárničkou v Kénigu vystoupil ze zánovní pragovky, stará ustoupila. Velmi dobře si spočítala, že pro mladou, která měla pouze Mädchen-Bürgerschule, to není zas tak špatná partie. Zvláště na venkově, kde si každého vzdělaného člověka náležitě považovali. Oddavky měli v kostele, a když se mladým narodila holčička a při křtu jí dali jméno Gabriela, prý na počest unsere Großmama, stará vyměkla a všude se chválila, jakou mladá udělala dobrou partii. Jen o židovském původu švígersóna úzkostlivě mlčela. Pro místní honoraci by její kavárnička, vyhlášená vynikající kávou a čokoládovými nápoji, připravovanými podle orientálních receptur, přestala existovat.
Malá Gábinka trávila velkou část dětství bei ihrer Großmama Gabriella v Kénigu. Stará dokonce prosadila, že malá v Kénigu navštěvovala allgemeine Schule, tedy obecnou školu. Jozéfek, nyní už velevážený pan zvěrolékař, byl vyhlášeným odborníkem a o klientelu neměl nouzi. Ba, právě naopak, často nestíhal. Ponechal proto výchovu dcerky ženě a mnohdy byl i rád, když žena i s dcerkou na čas odjela zur Mutti. Gábinka s vynikajícím prospěchem nastoupila do primy téhož klasického gymnázia, kde kdysi studoval její Papi a stejně jako on, tak i ona se samými výbornými, nebo jak Papi s oblibou říkával po latinsku, eminenter. K tomu navštěvovala hodiny klavíru a zpěvu. To pan doktor moc rád neviděl, protože ze všech stran slyšel, že by dcerka neměla ztrácet čas na gymnáziu, ale že by měla jít na konzervatoř, protože její hlásek je darem samotného pánaboha. Jenže Jozéfek o tom nechtěl ani slyšet, zvláště když se za Gábinku nejvíce přimlouvala Großmama.
„Herr švígersón by neměl své Tochter bránit ve štěstí. A nic by jej to nestálo. Bydlela by bei ihrer Großmama, a ta by jí také dala, jak se to ržekne … die Gesamtversorgung … ja, ano, celé zaopatrženi.“
Jenže Jozéfek se obával, že by se dcerka mohla odrodit, poněmčit. Dost na tom, že tam strávila tolik roků, když byla malá. Po návratu domů neuměla pořádně česky, stále jen německy a německy, nebo v lepším případě tím strašný hantecem, na který si ani za roky studií nezvykl. Proto před nástupem na klasické gymnázium jí musel sehnat privátního učitele češtiny. Naštěstí malá se potatila a učení jí nedělalo žádné potíže.
Na začátku roku osmatřicátého, to už Gábinka chodila do kvarty, odjel pan veterinární doktor do Švýcarska na sympozium veterinářů, odkud se vrátil tuze zasmušilý. Rodící se nový světový řád se dozajista nezastaví na hranicích Německa a jemu ani deset křestních listů nenahradí uříznutou předkožku. Byl, je a bude Židem, s tím nic neudělá. Proto hned po anšlusu, že by se Gábinka mohla přihlásit na brněnskou konzervatoř. V neděli zajedou zur Großmama a vše dohodnou. Gábinka byla v sedmém nebi. Netušila, že Papi mit der Oma domlouvali, jak zneplatnit sňatek s dcerou staré kavárnice. Ta měla dost známostí, vše v tichosti zařídila a tak hned na počátku prázdnin se jí dcera vrátila domů, do Kénigu. V městečku si nepřítomnosti paní doktorové a její dcery nikdo nevšiml, neboť bylo všeobecně známo, že obě drahný čas tráví v Brně. Veterináři Jozéfkovi už nějaký čas ubývala klientela, a po obsazení Sudet málem neměl co dělat. Služebná dala výpověď, pomocník v ordinaci prostě přestal docházet, aniž by co svému zaměstnavateli řekl. Jozéfek už nebyl velevážený pan doktor, ale zase Židák. A tak když koncem února roku třicátého devátého se po něm slehla zem a měšťanský dům na náměstí osiřel, téměř nikdo si toho nevšiml.
Gábi v té době už studovala zpěv a klavír na brněnské konzervatoři. Stará kavárnice se činila a její podnik vzkvétal. Díky orientálním recepturám na kávu a především na čokoládové nápoje, neměla o zákazníky nouzi. Kromě místní smetánky tam občas zabrousili také úředníci z brněnského oberlandrátu s paničkami. Stará utužovala styky na správných místech a její rodinka v klidu proplouvala neklidnou dobou protektorátu. Mladé časem sehnala místo písařky ve Zbrojovce, kde nakonec také skončila Gábi s několika spolužáky z konzervatoře. Těžko by se našel lepší úkryt před pracovním nasazením v Reichu, než ve fabrice, vyrábějící pro armádu tisícileté říše die notwendige Musikinstrumente, tedy potřebné hudební nástroje, jak kousavě říkávala stará kavárnice. Z jara roku pětačtyřicátého, kdy už bylo jisté, že se tisíciletá říše konat nebude a Brünn se opět stane Brnem, Gábi na přání Mutti schovala u kamaráda Michala, bývalého spolužáka z konzervatoře a své velké lásky, starožitné toaletní zrcadlo se širokým, masivním, postříbřeným rámem. Proč, to Gábi nevěděla. Jen tolik jí Mutti řekla, aby se jej nikdy nezbavila, i kdyby se sklo rozbilo, rám si má ponechat. Jednou jí poví proč.
Přišel šestadvacátý duben. Němci po marných těžkých bojích odtáhli a Brno obsadila Rudá armáda. Pár dnů nato rozvášnění vlastenci, z nichž mnozí ještě před nedávnem horlivě hajlovali, vyvlekli starou kavárnici za vlasy na chodník a tam ukopali. Starou ženu, která nikdy nikomu vědomě neublížila. Starou ženu, která nikdy nikoho neudala. Starou ženu, která také nikdy nikomu nepomohla, a která žila jen pro sebe a pro svou rodinu. Proč? Proč to všechno? Protože Němci byli jejími zákazníky. Protože mezi Němci měla přátele. Protože sama byla Němka. Kavárničku, která poslední dny války přestála jakoby zázrakem bez větší újmy, vlastenci zdemolovali, co se nedalo ukrást, zničili. Mladá se nějaký čas ukrývala ve fabrice, než ji revoluční gardy vyšťouraly a odvlekly, aby nakonec skončila v brněnském pochodu smrti. Marně se bránila, že nikdy nikomu neublížila, že dokonce byla provdána za Žida. Nikdo to neslyšel, nikdo to ani nechtěl slyšet. Michal ukryl Gábi u stařečků mimo Brno, takže unikla osudu své Mutti.
***
Na podzim téhož roku se před Filgasovým domem objevila Gábi s Michalem. Stáli uprostřed náměstí vedle vysokého kamenného kříže pod rozložitými lípami a upřeně se dívali na dům, ve kterém Gábi prožila kus dětství. Odsud odjížděla od milovaného Papi, aby ho už nikdy nespatřila. Stáli tiše a Gábi po tváři stékaly slzy. Po chvíli vytáhla z kabelky kapesník, otřela si oči i tvář a otočila se zády k domu, na jehož poničené fasádě, hned vedle vchodu, visela plechová cedule s nápisem “NÁRODNÍ VÝBOR.“
„Pojď,“ řekla Michalovi a vykročila k faře. Asi po hodině vyšli z fary a zamířili si to napříč náměstím k velkým dvoukřídlovým celoproskleným dveřím Filgasovic domu a vstoupili do široké chodby. Hned napravo byly dveře, vedoucí do někdejší ordinace zvěrolékaře Filgase, na kterých byla přibita překližková cedule, poněkud menší, než ta venku, oznamující, že se zde nachází vrcholný úřad městečka. Vešli. Uvnitř za odrbaným kancelářským stolem seděl člověk, který, jakmile uviděl příchozí, vyskočil a překvapeně civěl na mladou ženu v decentním kostýmku, stěží obepínajícím bujné poprsí, s mohutnou hřívou nádherných zlatých vlasů, volně splývajících až po konec zad. Mladá paní Filgasová!
„Ručkulíbám, milostpaní,“ vykoktal užasle a zároveň si uvědomil, že to není možné, že to nemůže být milostpaní. ‚Že by její céra? Když ju v létě v osmatřicátém odvážali, bylo to takové obyčejné děvčisko, ale toto, no celá mama.‘
„… eh, promiňte … přejete si?“
Na rozdíl od předsedy národního výboru, neboť člověk za odrbaným psacím stolem byl sám velký pan předseda, Gábi překvapená nebyla a zmatek místního mocipána v ní vyvolal pocit hnusu. Už na faře se dověděla, že všemocným předsedou emenvé je bývalý pomocníček jejího Papi a místní miškéř, který kdysi beze slova vysvětlení přestal docházet do ordinace. Človíček stejně omezený, jako ctižádostivý, stejně domýšlivý jako zákeřný. Velký odbojář a soudruh, který se s červenou hvězdou na kabátě objevil, až když náměstí bylo plné aut s Rumuny.
Gábi byla se snoubencem na faře pro křestní list a také dojednat svatbu, chtějí se totiž co nejdříve vzít a to tady, v městečku, kde se Gábi narodila. Nastávající manžel má slíbené místo korepetitora v divadle v Brně, má také v úmyslu ještě vystudovat dirigování a ona že nastoupí jako sboristka v témže divadle. Od pana předsedy by potřebovali pomoc při vyřízení formalit s navrácením příjmení po otci. Její Mutti, tedy mamka, po rozvodu s taťkou, si vzala nazpět dívčí příjmení. Jenže Gábi svého Papi, tedy taťku, milovala, a chce se vdát s jeho příjmením. Tedy jako Gabriela Filgasová. Předsedovi se očividně ulevilo a ochotně přislíbil veškerou pomoc. Aniž se ho Gábi ptala, začal najednou vysvětlovat, že když pan doktor na jaře v devětatřicátém tak náhle zmizel, on že udržoval dům v náležitém pořádku. Pak přišli Němci a v domě se ubytoval velitel místního gestapa. No a po jeho útěku to tady lidé trochu poničili.
„Nesmíte sa na ně zlobit, slečínko. Pro ně už to nebyl barák a majetek veleváženého pána dochtora, ale barák, ve kterém býval gestapák,“ dodal s rozpačitým úsměvem.
Nepochválil se, že po zabrání Sudet přestal pro Jozéfka pracovat, ba, že štval lidi proti Židákovi. Pravdou však bylo, že po útěku Němců se všemožně snažil zachránit vybavení domu a především bytu, poněvadž jej zabral jako služební byt pro předsedu národního výboru, tedy pro sebe.
Pocit hnusu v Gábi narůstal. Přerušila předsedovy srdceryvné výlevy s tím, že dům ji nezajímá, že oni s Michalem, jak se vezmou, dostanou od divadla mansardu. A časem si snad pořídí nějaký lepší byt. Z předsedy rázem byl starý uctivý služebníček, stejně úlisný a stejně slizký, jako když posluhoval Gábininu Papi. Co slíbil, to splnil. Během dvou dnů bylo vše vyřízeno, a když odjeli, zhluboka si oddechl.
„Je to přeca enom blbé děvčisko! Šak je to Židákova céra, třebaže sa mama rozvédla. Mohla to chtět zpátky. A dobře by takový barák prodala. Ale nechtěla. Dobře aj tak. Blbá pro sebe, chytrá pro mňa. Snáď ju tu už nikdá neuvidím.“
***
Gábi s Michalem se vzali. Oba dostali slíbené místo v divadle, dostali i mansardu, ve které dlouho nepobyli, jelikož jim brzy přidělili byt. Ne velký, ale už to byl byt. S dětmi zatím nepočítali, a tak byli spokojeni. Michal vedle práce v divadle studoval dirigování a kromě toho vypomáhal jako varhaník po brněnských kostelích. Tu u Tomáše, tu u Michala nebo třeba na Starém Brně či na Křenové. Zbohatnout se na tom nedalo, ale každá koruna navíc se hodila. Nádherný čistý hlas Gábi předurčoval pro sólovou dráhu a tak brzy nebyla pouhou sboristkou, ale dostávala i samostatné role. Dál studovala zpěv a navíc, jen tak pro zábavu, také hru na flétnu a na housle. Doprovázela Michala při mších, nejdříve pouze zpěvem, časem i na housle či flétnu. Převalil se Vítězný únor a Michala s Gábi si zavolali, ač nebyli ve straně, na stranický výbor. Jejich aktivity v církvi nejsou důstojné umělce nové společnosti. Jsou představiteli mladé generace, která nemůže a také nikdy nebude přisluhovat tmářským flanďákům. Ačkoliv to nikdo neřekl přímo, bylo to varování, kterému oba velmi dobře rozuměli. Rozuměli, ale nedbali. Nepřestali chodit na mše, nepřestali muzicírovat po brněnských domech božích. Potom se narodil Mireček a Gábi s Michalem jej nechali pokřtít s vědomím, že Michal navždy zůstane korepetitorem a Gábi řadovou sboristkou.
Když bylo Mirečkovi pět, navštívil je Michalův kamarád z dětství. Pobyl u nich dva dny a pak večer, když už byla tma, přijelo pro auto a on odjel.
Týden nato, krátce nad ránem, ozvala se hrozivá rána a vykopnutými dveřmi se do bytu nahrnuli esenbáci se samopaly a za nimi několik mužů v dlouhých kabátech, všichni s pistolemi v rukou. Michala s Gábi vytáhli rovnou z postele. Když je odváděli, zaslechla Gábi plačícího Mirečka. Vmžiku se otočila a vrhla se zpět. Dobře mířená rána obuškem a Gábi klesla k zemi. Bezvládnou ji odvlekli k zaplachtovanému náklaďáku a jako poleno hodili na korbu, kde už ležel spoutaný Michal pod namířeným samopalem.
Jeden výslech za druhým, nejčastěji pozdě v noci nebo brzy ráno. Facky, švihy rákoskou, rány řemenem. Neustálé řvaní. Nechápala, proč to všechno, nechápala, co po ní chtějí.
„Proboha, nebijte mne, nic jsem neprovedla. Jsem nevinná!“ prosila v bolestech své trýznitele.
„Ten váš Kristus byl taky nevinný a stejně ho ukřižovali,“ smáli se vyšetřovatelé. „A tebe pověsíme. Ale nejdříve tě naučíme zpívat, zpěvajdo. Zazpíváš všechno, i to co nevíš!“
Znovu a znovu výslechy, znovu a znovu bití. Postupně jí docházely souvislosti. Že jejich nedávný host, Michalův kamarád, hned po únoru utekl za kopečky a že se z ničeho nic objevil, a že se dva dny skrýval u nich v bytě, a že následující noc poté, co od nich odejel, pokusil se přejít hranici. Že přitom narazil na hlídku, že po něm stříleli a že on také střílel. Že prý někoho trefil a že oni trefili jeho. Že něco pověděl, když blouznil s průstřelem plic a že tak našli šoféra, který jej odvezl a také všechny, kdo s ním přišli do styku. Gábi o tom všem neměla ani potuchy, a tak při výsleších nemusela lhát, nemusela zapírat.
Po řadě krutých výslechů ji nechali na pokoji. V cele byla sama, jen se svým strachem o sebe a o manžela, jen se svým strachem o Mirečka. Pak dostala společnost. Nastrčenou spoluvězeňkyni, která u výslechů přesně zopakovala každé slovo, které od Gábi slyšela. Když ani tak nic z Gábi nedostali, opět ji nechali v cele samotnou, aby se dál v osamocení užírala strachem. Ztratila pojem o čase. Nevěděla, který je den, nevnímala, ani jak je tomu dlouho, co ji odvlekli od manžela a dítěte. Zůstaly pouze modlitby. Pouze modlitby? Jenže modlitby jí dávaly sílu, modlitby jí dávaly naději. Jeden desátek růžence za druhým, pořád dokola. Nakonec už jen opakovala slova: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšnou. Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšnou. Pane Ježíši …“ Jednou, dvakrát, stokrát, tisíckrát za sebou. Žárovka, celou noc svítící nade dveřmi, zmizela, Gábi obklopila tma, která se vzápětí rozestoupila a s ní i zdi cely. Vyšla ven. Svobodná, volná, kráčela kamsi a neustále opakovala slova „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšnou.“ Šla a šla, nedívala se pod nohy, nehledala cestu, každý krok dělala s neochvějnou jistotou, a přitom necítila, že by šlapala tvrdou vězeňskou dlažbu. Naopak, zdálo se jí, že jde po měkkém koberci a že s každým krokem se vznáší kamsi vzhůru. Dál opakovala ta slova a neochvějně kráčela krok za krokem po neexistující cestě. V dálce před sebou viděla jasnou zář, která se pomalu přibližovala. Potom se ozval tichý hlas, lehounký jako jarní vánek.
„Jsi jako ovce mezi vlky. Vydávají tě a budou vydávat soudům, bičují tě a budou tě bičovat pro mé jméno. Činí ti a budou ti činit příkoří a budou chtít, abys vydala svědectví proti mně. Ale ty si nedělej starosti, co budeš mluvit, neboť v tu chvíli bude ti dáno, co máš mluvit. Nebudeš to ty, kdo bude mluvit, ale Duch našeho Otce. Budou tě tupit, nenávidět a pronásledovat pro mé jméno, ale když vytrváš do konce, budeš spasena.“
Tichý hlas, lehounký jako jarní vánek ustal, světlo se počalo vzdalovat a opět ji obklopila tma, která posléze ustoupila světlu žárovky nade dveřmi a Gábi stále opakovala: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšnou.“ Bylo jí lehko, bylo jí svěže, nic necítila, nic jí netrápilo, ničeho se nestrachovala.
Opět výslechy, opět období samoty. Jednoho večera, když se jí konečně podařilo usnout, neurvale ji probudili a odvedli k výslechu. Do velké místnosti bez nábytku, bez oken, s jediným stolem stojícím téměř u zdi, za kterým nehnutě seděli tři vyšetřovatelé. Nade dveřmi slabá žárovka, která nedokázala dostatečně osvítit celý prostor. Bachařka ji přivedla doprostřed místnosti na bílou značku na podlaze a odešla. Gábi se ve slabém světle marně snažila rozeznat, kdo sedí za stolem, kdo ji bude vyslýchat. Žádný z vyšetřovatelů nepromluvil. Ticho. Vlekla se minuta za minutou, snad celou věčnost. Roztřásla se v předtuše něčeho velmi zlého. Ještě nikdy výslech takhle nezačínal. Snažila se v duchu počítat, aby měla pojem o čase, několikrát se spletla a nechala toho. Uběhla snad čtvrthodina, snad půlhodina nesnesitelného mlčení. Vtom se v každém koutě rozzářil reflektor a kužely ostrého světla se střetly na Gábi. Ta málem omdlela. Proto ta bílá značka! Hodili na ni hned čtyři štychy. Proč? Bude snad tento výslech horší výslechů dřívějších?
Jenže nic. Zase nic. Další minuta za minutou, dlouhé, nekonečné ticho. Gábi se roztřásla, dál a dál stála ve světle reflektorů, neodvažovala se pohnout. „Proboha, ať už to začne, nebo omdlím.“ S hrůzou si uvědomila, že se nemůže dočkat výslechu, kterého se tak děsila. Jenže ten nepřicházel. Pouze děsivé ticho, kdy se neodvážila ani pohnout. Ticho, které bylo horší než výslech. Konečně se rozkoukala, a rozeznala své vyšetřovatele. Každý z nich už ji vyslýchal. Každý z nich dokázal z vyslýchaného dostat jakékoliv přiznání. Žádnému z nich se to nepodařilo u Gábi. V duchu odříkávala modlitbu za modlitbou, úpěnlivě prosila: „Pane, dej mi sílu, ať vydržím. Já to musím vydržet, nesmím padnout, nesmím se zlomit. Nesmím jim to udělat k vůli. Ježíši, neopouštěj mne!“
Najednou první otázka. Potom další a za ní zase další. Každou slyšela už nejmíň stokrát a na každou nejmíň stokrát stejně odpověděla. Jenže co to? Vyšetřovatelé, kteří ji jindy mlátili hlava nehlava, byli zdvořilí, nekřičeli, za každou odpověď poděkovali. Potom zase nekonečné ticho následované stejnou sérií otázek a odpovědí. Stála na stejném místě, nesměla si sednout, ústa vyprahlá. Opět dlouhé, nekonečné, umdlévající ticho, z rázu přerušené strohým příkazem:
„Svléknout!“
Zachvěla se. „To snad …“ Neodvažovala se domyslet. Co to po ní chtějí? Slyšela dobře? Jeden z vyšetřovatelů vstal zpoza stolu a šel zvolna k ní, při každém kroku švihnul rákoskou o holínku. Tu rákosku znala velmi dobře. Když byl od ní asi dva kroky, zastavil se, lehce se rozkročil, a upřeně se na ni zadíval a stále s naprostou pravidelností švihal rákoskou o holínku. Roztřásla se.
„Svléknout!“ zaznělo opět od stolu a zároveň zesílilo švihání rákosky o holínku. Tentokrát slyšela dobře. Shodila ze sebe vězeňské hadry a zůstala v krátké košilce, stěží zakrývající nahotu.
„Tohle taky, prosím,“ ozval se velmi jemně vyšetřovatel s rákoskou, kterou lehce nadzvedl okraj košilky. Prosila jej pohledem o slitování, ačkoliv věděla, že je to marné. Ten se jenom usmál a napřáhl rákosku k ráně. Vmžiku ležela košilka na zemi s ostatními vězeňskými hadry a Gábi se rukama snažila zakrýt nahotu.
„Stůjte rovně, prosím,“ ozval se opět velmi jemně vyšetřovatel s rákoskou stále připravenou k ráně. „A ruce lehce od těla! Trošku se rozkročte!“
Poslechla. Osamocená, nahá, ponížená.
„Tak tohle zplodil smradlavý žid s prašivou Němkou!“
„Já ještě blonďatou židovku neviděl. Všechny byly vždy černé.“
„Koukejte, ani dole není černá, ale rezatá!“
Gábi blesklo hlavou: „Pane, odpusť jim, nevědí, co činí.“ A znovu a znovu tatáž věta: „Pane, odpusť jim, nevědí, co činí.“ A najednou se necítila ani nahou, ani poníženou a už vůbec se necítila osamocenou. Nevnímala, že si ji vyšetřovatelé nestoudně prohlížejí, nevnímala, že ji osahávají, nevnímala ani, že se o ní oplzle baví. Nakonec začala ta slova potichu říkat, až to jeden z nich zaslechl.
„Prý nevíme, co činíme!“ vykřikl na ostatní. Hurónský smích.
„To se pleteš, couro! Dobře víme, co činíme. Neboj, dočkáš se!“
Potom zase to dlouhé nekonečné ticho, vystřídané proudem stejných otázek, na které Gábi rovněž odpovídala stále stejně a přitom se divila sama sobě, že ještě stojí, že ještě odpovídá, že se ještě nezhroutila. Nakonec jí provedli to, na co ženy neumírají, ale na co si odnesla hnusnou vzpomínku, která ji provázela až do konce života. Neprovedli to jednou, provedli to třikrát.
Když ji přivedli do cely, oknem se prodíral nový den.

Pokračování v příštím čísle