Michal Havránek

O VÁCLAVU HRABĚTI VYPRÁVÍ ČLEN KAPELY DIXIE 24 MICHAL HAVRÁNEK

Michal Havránek přinesl na naši schůzku tablet a ukazuje mi fotografie Václava Hraběte. Jsou mezi nimi fotky od Josefa Rebce. V kapele Dixie 24 hrál Michal Havránek na trombón. Ukazuje fotografie z Lucerny.
„Koncert pořádal Drahoš Doležal. Neměl licenci, a tak ho zavřeli.“ Další fotografie z Olympiku, a následuje fotka z Hlavního nádraží, kde se tenkrát hrávalo, asi ve Fantově kavárně. Další fotka z divadla ABC. „Doprovázeli jsme taky Juditu Čeřovskou při jejím prvním koncertu po úrazu, který měla při havárii s Josefem Zímou.“
„S Hrabětem jsme se seznámili v roce 1958, potřebovali jsme klarinetistu. Hrávali jsme po jazzových klubech, čistý dixieland. Dixie 24 vystupovala asi dva roky, než jsme šli na vojnu. Hráli jsme v Redutě, v horním sále, střídali jsme se s kapelou Hot jazz. Honorář byl 40 Kčs za večer, to bylo skvělé!“
„Vašek Hrabě byl strašně zamilovaný do Ofélie. To byla Olga, říkal jí Ofélie. Byl do ní blbej, těžce zamilovanej. Byla to krásná holka.“
„Byl jsem taky u něj v kuchyňce v Jánské. S někým takovým jako je Vašek, se žít nedá. Byl to bezvadný kumpán do hospody, ale naprosto nespolehlivý. Mně trošku vadí, že z něj všichni dělají svatého. Uměl být pěkný parchant. Potkal jsem ho po vojně ve Viole. Dostal jsem kšeft - hrát na Silvestra v Parnasu. Potřeboval jsem někoho na plátek, Vašek řekl, že jo, ale že nemá nástroj. Já ti půjčím baryton saxofon, povídám. Hráli jsme s Vojtou Dykem v elektrických podnicích, tam byly erární nástroje. Půjčil jsem si tam. Na ten kšeft Vašek nepřišel, hráli jsme bez něj. Dlouho mi trvalo, než jsem Vaška odchytil ve Viole. Říká mi: Sorry, vole, saxofon je prodanej. Mě to nepřekvapilo, on byl takový. Akorát jsem si myslel, že mně to neudělá. Měl jsem s tím pěknou polízanici, musel jsem to zaplatit. Polovičku mi odpustili, ale stejně, pro mě to byla rána. Ta polovina k zaplacení byla pět tisíc. Vaška jsem znal jako svoje boty. Hrozně rád citoval ze Švejka: To se nám to hoduje, když nám lidi půjčujou. Půjčoval si hodně, dokud mu někdo půjčil. Já to v podstatě čekal, mě to nepřekvapilo, já jsem se na něj nezlobil. Půjčoval si drobné částky, neměl vůbec prachy. Chodili jsme do vinárny Na Rybárně na Betlémském náměstí a pili jsme červený Mavrud. Nikdy neměl na zaplacení. Půjčoval si tu dvacet, tu třicet korun. Když mi Vašek prodal saxofon, už jsem ho neviděl. Bylo to tak nějak v 65. roce, těsně před tím, než umřel. Prodaný saxofon určitě neukončil naše vztahy. Kdybych ovšem Vaška ještě někdy potkal. Říkám, nepřekvapilo mě to. Byl takový.“
„Vašek s Olgou se rozcházeli mockrát, ještě předtím, než se vzali. Chvíli byl Venca nešťastný, pak to zase bylo dobré. Rozešli se, pak zase velká láska. Jejich klučík byl Vaškovi tak podobný, že ho Vašek nemohl zapřít. Viděl jsem ho jako malého.“
„Z té doby neznám nikoho, kdo by fetoval. Jenom snad vysokoškoláci, když měli zkoušky, si brali fenmetrazin. Vencovi to dělalo dobře. Po vojně už byl na práškách závislý. S pitím to bylo totéž, ale to mu tak neškodilo, jako ten férák. Pili jsme Mavrud nebo pivo. Chodili jsme do Smíchovského sklípku a do Kotvy. Taky k němu na kolej, tam jsme si vařili grog. Žehlička se položila obráceně mezi dvě židle a na té žehličce se vařila voda.“

„Na tehdejší naše poměry ve srovnání s námi byl Venca výborný muzikant. Byl lepší než my. Nechali jsme si v kapele ušít brčálově zelené košile a černé kalhoty.“
„Policajti se o nás vůbec nezajímali. Vašek byl mimořádně levicově zaměřený, neměl žádné problémy.“