|
na další stranu
Jaromír Šlosar
TONDA MALUJE PORTRÉT PLEŠATÉHO MUŽE
(Antonínu Kročovi a památce Jarka Sekery)
Dvě putýnky uhlí na schodech
Kamna rozpálená
ať jsou nahé kundy v teple
Kurva
Zevnitř se musí malovat
Jsi celý šedivý
Jsi celý šedivý Kurva
Nesměle „Dvaašedesát Bude mi“
Pche Nadsamec
Nadsamec jinak Hovno
Bijí zvony
Tonda modlí se Otčenáš
zalezlý
Štafle poskakují jak přiráží
černobílé semeno teče
Černá a bílá Nic víc
Zbylo jen na chleba
24. máje 2015
HAIKU O PANNĚ
Vratič a máta
Bože Ta teskná vůně
k podzimu chvátá
SE ZNAMENÍM BLÍŽENCŮ
Akáty kvetou
bílé cikánčiny náušnice do ulice voní
Každé ráno jak u tebe v posteli
Vytáčet budeme voňavý med
JAK SVĚTLONOŠ DAL BRATRÁNKOVI NA PAMĚTNOU
Kravky spokojeně přežvykují v chlévě, jehňata s ovcemi Maryška zahnala do košáru a jen kvočna s kuřaty ještě snaživě hledá něco dobrého do zobáčku. Jak končí den a lidé se po práci vracejí domů, z komínů chalup rozesetých ve stráni pod hřebenem hory stoupá bělounký a voňavý dým.
Babička s Maryškou odpočívají na lavičce před domem a do zad je příjemně hřejí ohlazené trámy roubeného stavení, jak se do nich celé odpoledne opíralo slunko. Teď už jen jeho paprsky prostupují lesem nad vesnicí jako zlatý vějíř. Zato kopce za řekou se ještě na sluníčku vyhřívají.
Maryška zná Bobek a Beskydek, kam chodívají na houby a na borůvky, ale o horách, kde nikdy nebyla, neví vůbec nic.
„Ten kopec přímo před námi, za tím javorem,“ babička mávne rukou někam nad údolí, „to je Skalka.“ Ohlédne se na Maryšku, jestli pochopila, který má na mysli. – „Tomu vlevo vedle něj se říká Okrouhlá a tam ten nejvyšší je Zvonečkový vrch.“
„Zvonečkový vrch?!“ usměje se Maryška. „Tam bych se chtěla podívat! – A jak se jmenuje ten kopeček před nimi?“
„To ani nechtěj vědět! To je Zbojnická. Lidé se tomu místu raději vyhýbají. Říkají, že tam straší. Kdysi pod horou stávala hájovna u červeného smrku, - ten strom je tam pořád –, ale hajný jednou naložil na vůz všechen svůj majetek, vzal ženu a dvě děti a odjel někam daleko a už se nevrátil. Hajný, a bál se!“
Babička by už nejraději šla chystat večeři, ale děvčátku nestačí říct, že tam straší. Taky byste nejspíš byli zvědaví a chtěli vědět víc.
„To dá rozum, že na Zbojnické kdysi byli zbojníci,“ začne babička, „ale co se tam kdy stalo, to neví nikdo. Říká se, že jsou tam také slyšet víly. Já vím jen to, co se pod kopcem přihodilo mému bratránkovi.
Už si nevzpomenu, co zařizoval v sousední vesnici, jestli se tam pak chvilku zdržel v krčmě, ale když se vracel, byla už skoro tma. Jen co se přiblížil k červenému smrku, hned si připomněl všechno, co se o Zbojnické povídá. Už aby to místo měl za sebou! Polní cesta tam zatáčí, že ani nevidíš, co tě kde čeká, pod lesem jsou močály a na louce neroste nic jiného než šťovík a to, co má rádo vodu.
Když už se zdálo, že všechno dobře dopadne, ohlédl se a zůstal jako přikovaný. Z mokřadu se vynořil světlonoš a rovnou na bratránka! Co měl chudák dělat..? Utíkal, jak nejrychleji dovedl. Co jiného..? Jak chceš ale utéct před světlonošem?! Ten je hned sem, hned tam, a když bratránek klopýtnul a natáhl se jak dlouhý tak široký na cestě, už byl ten netvor na něm. Skákal po něm, dupal a čůral na něj jak nějaký pes až do bílého rána. Když v dědině zakokrhal kohout, světlo zmizelo na louce tak, jak přišlo.
Bratránek bezvládně ležel na zemi a plakal. Celé tělo ho bolelo. Jenže tu mu nikdo nepomůže! Víc po čtyřech než po dvou se belhal domů mokrý a otrhaný.“
Maryška je ráda, že to s ním tak dopadlo, ale kdo ví, co se jí honí hlavou, když se rozhlíží kolem sebe. Docela se setmělo. Jen kos ještě vyzpěvuje do ztichlého večera. „Babičko, a dá se jim nějak ubránit?“
„Řeknu ti jenom to, co jsem sama slyšela. Když byl bratránek v naší hospodě a všechno pověděl kamarádům z mokré čtvrti, ti hned dělali chytré a ptali se ho, do které koleje po povozech s sebou prásknul. Když řekl, že do levé, zabručeli: No jo! Kdyby ses svalil do pravé koleje, neměl by nad tebou žádné moci, ale že jsi ležel v levé, proto tě tak zvalchoval. – Tak se to říká, Maryško.“
Než to babička všechno dovyprávěla, i hůrka Zbojnická se ponořila do stínu. Oči si přivykaly na houstnoucí šero a Maryšce se zdálo, že právě u Zbojnické se objevuje a zase mizí bledé světlo, ale neříkala nic. „Ať ti není zima, Maryško. Slyšíš?“ Děvčátko se poslušně zvedlo z lavice a jako ve snu překročilo práh dřevěného stavení.
|
