literární časopis založený v roce 1964

DIVOKÁ VINICE, aktuálně

30.04.2026 - Dušan Spáčil o Jarce

Zádrhel času Největší proměnou ze všech mých dávných přátel prošla Jarka. Občas jsme... Více »

15.04.2026 - 93. babybox Karla Severina otevřen v Sušické nemocnici. Hlavním dárcem je Jana Kozmová z Prahy 7.

Děkuju panu řediteli doktoru Romanu Vanžurovi a dalším pracovníkům Sušické nemocnice ... Více »

14.04.2026 - Most přes vody času

K Paulu Simonovi mám zcela speciální vztah. Jako kluka mě okouzlila LP deska Simona a... Více »

SLOVO ÚVODEM

Ve chvíli, kdy byste mohli číst tyto řádky, tedy v úterý 19. září 2023, ve výroční den, v němž v roce 1964 vyšlo první číslo Divokého vína, sedíme s Jirkou Žáčkem a Kájou Sýsem na Petříně v básnickém hnízdě zvaném Nebozízek. Z omluvitelných důvodů se nezúčastní Méla Machálek, Pavel Verner a Jarda Holoubek. Jirka nám podepisuje svoji novou knížku Převtělování (vydalo nakladatelství Šulc-Švarc, s.r.o.) a vpisuje do ní svoje věnování.
Nebozízek patří příteli Luďku Laryšovi, potomkovi moravskoslezské šlechty. Vaří oblíbenou kulajdu a pro mne špagety na oleji.
Poslední číslo www.divokevino.cz vyzdobil svými fotografiemi Daniel Šperl.

„Fotografie, které ilustrují toto Divoké víno, tentokrát nesouvisí s mým archivem. Pořídil jsem je letos v červenci, kdy jsem nahlédnul k našim krajanům do Rumunska, do Bosny a do Chorvatska. Všechna ta místa pro mne ve vzpomínkách spojuje jedna věc, a tou bylo srdečné přijetí a pohostinnost. Strávit pár dnů v malých vesnicích mi umožnilo skutečný propad do minulosti. To nemyslím nijak pejorativně, ba naopak. Každodenní život je tam založen na spojení s přírodou, vírou, radostí, prostě se všemi přirozenými hodnotami obyčejného života. I když jsem narazil na pozůstatky poměrně nedávných válečných konfliktů, viděl jsem, že všude jde život dál. Největším překvapením pro mne byl pocit češství u krajanů, kteří se narodili na Balkáně českým předkům, a kteří ani neměli příležitost Česko navštívit. Předkládám vám zde úryvek ze svého deníku s fotografickými postřehy. Stále zůstávám věrný černobílému kinofilmu.“

Tímto číslem začíná seriál publikování kreseb Miroslava Bartáka z jeho knížky A teď už bez legrace vydané nakladatelstvím Galén www.galen.cz. V každém čísle bude galerie kreseb, ale knížku si můžete objednat na objednavky@galen.cz nebo koupit v knihkupectví v Praze 2 v Lipové ulici 471. Stojí 500 nebo už jen 450 Kč při zaslání na objednávku byste měli počítat s poštovným a balným. Knížka čítá 296 stránek a je věnována nedávno zemřelému Ivanu Hanouskovi, teoretikovi kresleného humoru a mému někdejšímu spolužákovi z vysoké školy, kde hlavními předměty byly vědecký komunismus, marxismus - leninismus, dějiny mezinárodního dělnického hnutí a politická ekonomie.
Ctitelem a obdivovatelem Miroslava Bartáka jsem od 60. let, kdy jsem publikoval jeho kresby v tištěných číslech Divokého vína. Miroslav Barták měl letos 85 let.

Před několika dny zemřela zpěvačka Yvonne Přenosilová, moje spolužačka z libeňského gymplu Na Zámečku. Naše stopy se setkaly ještě v domě číslo 9 v Domažlické ulici na Žižkově. Bydlel jsem tam kdysi, a pak i Yvonne. Mojí nejsilnější vzpomínkou na Yvonne je prohlášení, jež učinila obklopena svými holčičkami, vycházevše ze záchodků, kde byly o přestávce kouřit: „To je můj souložní typ!“ Mě se to prohlášení netýkalo. Je to jisté.

L. H.