na další stranu
Vladimír Stibor
O ZEMI JANŮ
Jsme země Janů,
těch upálených
i těch, co dodnes vsází na odvahu.
V údolí volavky hrají pasiáns,
brodí se řečištěm;
mají plnou hlavu bouřkových tetřevů,
krevních podlitin.
Mluví v hádankách o zemi,
v níž se můžeme rozhlédnout,
o jediné pahorkatině,
v níž je nám dovoleno snít.
Kdykoliv se do ni vrátit.
RANNÍ OTÁZKA
Proč neřekneš,
kolik se urodilo tmy?
Visí v hroznech,
hroutí se k zemi sama pod sebou?
Je někdy snadnější jít jí naproti,
slyšet ranní trávu růst,
lehce do ni ulehnout?
Poté z mříží lze vyčíst rodokmen,
pro pampelišku z podmáčených luk
se natáhnout, přivonět.
Mluví o slunci.
O SÁŘE Z DÁVNÝCH PŘÍBĚHŮ
Naučila mě milovat lodě,
chodit pytlačit hvězdy,
říkat jim
Zastavíte-li se na konci tunelu,
zhasnu pochodeň.
Pak se odmlčela;
vnesla do mých příběhů
ranní mlhy,
kávu s vanilkou,
rozestlanou oblohu.
Ještě že ji nenapadlo požádat o milost,
nedostala by ji.
Vladimír Stibor V Nechvalicích dne 23. července 2023
|
