na další stranu
Vladimír Stibor
CO JSEM JEŠTĚ NEPŘIZNAL
V nejlepším
se má zapálit svíčka
za mrtvé i za živé;
přivést plačící Desdemonu,
o světlu říci
Vem si mě.
V nejlepším
hrají strážní andělé
na všechny bubny najednou;
rozlévají víno z jeřabin,
bolest přehlédnou.
V nejlepším
je začít od počátku;
platí to stokrát znovu
i pro tu nejmenší loď
vykládající v portu;
kdykoliv na moři
u tvých ostrovů...
VÍTR S PŘÍMĚSÍ TMY
Šermíři s cákanci na botách
zabili luční laň –
v podivných krajinách.
Z nebeské many se odpařuje daň
za naše hostie;
hostince shořely podél návrší
a na rozcestí bestie,
co za námi pofrčí...
Z diviznových milenek i žen
do zrcadla vtiskne šén,
aby i za nimi rozkvetla tma,
tvá ňadra, k nimž nepřijdem
požádat o žhnoucí diadém.
Posléze ve mně zestárla.
MOŘSKÁ MODLITBA
Jsem tvá loď,
na hrudi trojzubec.
Neptune,
dej do mističky
svíčku pro slepce,
náměsíční pláž,
molo s hrdly pacholat,
co mám rád
až k zbláznění.
Jsem tvá galéra,
bouři nadbíhám.
Prostě nádhera...
O PODNIKAVÉ LÁSCE
Nechce se mnou spát
ani dělat ty hrozné věci.
Řeku Úhlavu i Pád
ztrestala před promocí.
V tůních hřebelcuje tmu,
ryby s mateřskými znaménky;
než se rozhodnu,
vysype cestu bludnými kaménky;
někde jen ledovcovou drtí,
slovy, jež padají i letí;
přešlapávají z nohy na nohu.
Unaveného anděla strážného chytí,
vezmou mu fáče, klubko nití;
slastičárnu otevře hned na rohu.
|
