na další stranu
Zuzana Zimmermannová
ZUZANINA TYGŘICE
Ležela v regálu zimního výprodeje.
Její cena poklesla o osmdesát procent,
a tak se tu krčila,
nešťastná a odevzdaná
usnout věčným spánkem,
s jarním probuzením už nepočítajíc.
Zesláblá a vyhladovělá naposledy ještě
zavětřila po kořisti,
a ucítila mě.
„Vezmi mě s sebou,“ zaprosila
a lísavě mi vložila ucho do mé dlaně.
Nenechala se odradit
mým překvapeným výrazem
a pokračovala:
„Jmenuji se Eminent a jsem tvoje tygřice.“
Povšimla si mého
pozdviženého obočí
a omluvně dodala:
„Teda, jestli budeš chtít.
Ty přece taky píšeš,“
pokoušela se mi zalichotit.
„Ano, ale nejsem Saroyan ani Tracy.
Jsem žena zralého věku,
jestli víš, co mám na mysli.
Někdo má rád banány úplně měkké.
Když se rozplývají na jazyku, chutnají slaďoučce,
ale mají spoustu hnědých skvrn.“
Tygřice vycítila můj smutek
a vyzývavě na mě zamrkala.
„Tak to se k sobě náramně hodíme,
já mám těch hnědých skvrn nespočítaně,“
poznamenala a nabízivě otáčela krkem v mé ruce.
„Tolik jich ještě opravdu nemám,“
uznala jsem ten přesvědčivý argument
a vzala ji na milost.
Šla za mnou jako beránek,
tiše a elegantně mě následovala k pokladně.
Při placení té nepatrné položky
se mi z hrdla najednou vydralo zamručení.
Takové, jaké dělají nasycení tygři.
Spokojeně jsem pohlédla
na svoje nové příruční zavazadlo
s tygřím vzorem a svatosvatě mu slíbila:
„Vezmu tě na všechny svoje lety,
výlety, úlety, zálety i přílety.“
Opustila jsem obchodní dům,
věrně následovaná čtyřmi aluminiovými kolečky.
Já: mimořádná, vyznamná, prostě eminentní.
|
