na další stranu
Jaroslav Holoubek
VESELÝ HŘBITOV
Už vstali boží bojovníci i zákona jeho
a zase bude srandy kopec.
Duch svatý, syn a Bůh otec,
aby nás uchránili všeho zlého.
Přeplněné prázdno se krčí,
posmíváš se mi jako veverka
ve větvích akátu.
Obruče přesahují do obručí,
dirigent švihá Mozarta přes uši
a tesař hladí fenu Agátu.
Jsem ráda, že sis všim,
že jsem ti vším.
Matematické vzorce tančí s rusalkami
na střešním okně,
ještě kousek a jsme za hudbou.
Ale co je za hudbou?
Stelná kráva a malířské prázdniny,
veselý život, proč a nač?
Cibule s přivřenýma očima zkoumá počítač.
Městský strážník
pumpuje tak vehementně jízdní kolo,
že si ani nevšiml,
že duše a plášť
už vzlétly nad Újezd
a drží se za ruce jak lidé.
Oči své za nimi pozvedají křesťané i židé.
Toho večera se nad kolodějským hřbitovem
vyrojila hejna nepřečtených esemesek,
koupaly se v průvanu.
Festival nedoručitelných zpráv,
začíná půst:
telecí ve štrúdlu s rajčaty a lusky hrášku,
ďábelská bible a slovo boží v prášku.
Lidem podivně v ústech drkotá český jazyk,
přebytečné hlásky vyplivují na zem,
obrazy beze slov leží ladem.
Nejsme v historii sami,
doba nám bezostyšně předkládá
lži, nepravdy a klamy.
Na hrobě svíčka bliká,
ve vysoké věži archivu už léta vzlyká
tvůj rozlepený dopis
z internačního tábora ve Stonařově.
Jsi ráda, že jsem si všim,
že dávno už ti nejsem vším.
Co vzejde z naší lásky, když už jsme oba mrtví,
až se zas ruiny stanou světem?
Možná, že vyrosteme z nich
a vrátíme se k dětem.
Všechno do sebe zapadá,
zdánlivě neslučitelné jsou
ohmatané hřbety knih.
Nebeské brány plné lidských duší,
ti živí zdola na ně buší
a krematoria jsou bez kouře.
Andělé vyzývají ke vzpouře.
Všechno je, jak má být,
dál budem umírat, dál budem žít.
Někteří na zemi, jiní pod,
a kolem nás jen rozesmátá nekonečnost vod.
|
