na další stranu
Jaroslav Holoubek
FIALOVÝ ÚSMĚV
Život na tomto světě je jeden z nejkrásnějších.
Shluk písmen na nároží oznamuje, že
nejpevnější důchodový pilíř je hřbitovní zeď.
Vstávají,
mávají
těm na druhém programu,
ve víru demonstrací,
co jednou provždy praštili už s prací.
Ze stěny spadlý obraz se zas vrací,
o něco přichází, jiné ztrácí
a čeho se mu nedostává,
po ráně obuškem se těžce vstává.
Všichni jdou se svou pravdou ven.
Tak to byl zase den.
Kdyby něco, tak zavolej.
Pozdrav slunečnic
ovinutý kolem zastaváren,
na náměstí bijí Indiáni do bubnů,
feťáci u vchodu do metra si vpichují do žil
ďáblovo sperma nadčasovosti.
Luna vyplouvá na českou oblohu
nahlédnout do věčnosti.
A nad Vrtbovskou zahradou
vzlétá deskový fotoaparát se samospouští.
Na otáčivém jevišti noci
hlasité ticho,
cynismus a vztek.
Ze všeho nejvíc bolí
marketing odpouštění.
Konec snění,
už nastupujem na scénu.
Pod mostem zasedá parlament bezdomovců,
z PET lahví k ústům bliká fialový úsměv.
Náboženství se tady s chlastem peleší.
Je pozdní večer,
pozdní sběr.
Horký přerývaný dech,
zdřevěnělé nohy,
s hlavou na stranu
přemýšlíš o nesmyslnosti života.
Odcházíš?
Proč?
Pro milosrdenství boží!
Copak to nevidíš?
Vždyť je to jako v Beckettovi!
Život je jeden z nejkrásnějších
a já mám lidi rád.
Stejně si myslím,
že ne všichni moji spoluobčané jsou svině.
A sranda musí bejt,
i kdyby na chleba nebylo.
Nech mě jít…
|
