literární časopis založený v roce 1964

Jaroslav Holoubek

ZBYTEČNÍ LIDÉ

Před polednem Jiřinka odveze Vojtíška na vozejčku na Příkopy k Prašné bráně, rozloží pod něj deku, opatrně ho sundá z vozejku, posadí na ni a položí před něj papírovou krabici na peníze. A přilízne mu špinavé šedivé vlasy. Pak se vrátí do Růžové ulice a sama jde do parku před Hlavní nádraží. Koupí si lahvové pivo a obchází lavičky a povídá si s bezdomovci. To je Jiřina Flossmannová.
Do přízemního bytu ve starém činžovním domě dolétne pár slunečních paprsků jenom brzo ráno oknem vedoucím z kuchyňky na dvůr, pak už tam po celý den vládne přítmí. Byt nemá předsíň a všechen majetek je halabala naházený v pokoji. Z vysokého stropu visí šňůra s objímkou a čtyřicítkou žárovkou bez lustru, v oknech a v rozích stěn vlají plachty pavučin. V tomto ošklivém bytě se odehrává příběh o představivosti mléka, příběh povahy mléčné. Oba dva protagonisty spojuje žízeň po mléku.
Příběh Jiřinky je příběh poloviny mléčné dvojice. Příběh socky, bývalé uvaděčky a šatnářky z Hudebního divadla v Karlíně, dnes příležitostného bezdomovce a žebračky, posedávající před hlavním nádražím v Praze.
Se mnou se bavili všichni slavní herci. Panečku to byli nějací kumštýři - Karel Fiala, Věra Vlková, Lubomír Lipský, Nelly Gaierová a pan dirigent Vlach… Ten mě štípal do tváří a nejradši by mě plácl po zadku, kdyby za ním nestála ta jeho koza. Ze mě mohla být taky herečka, nebo tanečnice, kdyby tenkrát táta neseřval tu bolševickou nánu na domovní komisi. Měla trojitý podbradek a sepranou svazáckou košili, říkal táta. Ale škola taky není všechno, důležitější je žízeň po vědění, touha být účastníkem příběhu a mít si s kým popovídat o klepech a drbech z lepší společnosti. Dřív jsem četla Story, Blesk a Rytmus života, dneska už jen Metro. Měla jsem pár knížek o hercích, jejich vzpomínky, ale všechny jsme je s Vojtíškem odnesli do antikvariátu u nás v Růžové ulici.
Růženčin příběh je povahy mléčné. Odmala jsem byla odkázána na mléko, byla to přímo morbidní závislost, dnes piju rum a lahváče a vodku, ale v noci si dám mléko, když Vojta má nějaké v lednici. Jsem špatná, zlá, neschopná, zbytečná. Připadám si špinavější než ve skutečnosti jsem. Očistnou lázní z toho všeho pro mě je koupání v mléce u Vojty. Sedím v mléce až po krk a říkám si, vyléčí mě? Řídím se jenom intuicí, jako bych si z z různých životů vypůjčila obrazy a jejich propojení mě nasměrovalo k onomu přesnému bodu. Zdá se mi, že jsem obdařena negativní způsobilostí, dovedu existovat mezi nejistotami, záhadami a pochybnostmi, aniž bych pobouřeně sahala po faktech a logice. To bylo dřív, zůstal mi už jen rituál vrhání se do mléka. Doktor mi řekl, že koupání v mléce znamená rovněž příchod na svět, jeden porod mi nestačil. Ten, při které jsem přišla na svět. Sama jsem nikdy nerodila. A taky ten doktor říkal, že Nosferatu znamená v transylvánském jazyce postříkaná mlékem, teda jako že mi nekape na karbid, ale přímo stříká. A tak jsem Nosferatu z Růžové ulice. Vojtíšek o mně říká, že mám dětskou tvář a zvadlé cecky staré báby.
Únavu střídá sebezpytování, zklamání, ztráta přehledu a sebedůvěry a vůbec mnoha smíšených pocitů. Někdy by se Jiřinka raději vykoupala v panenské krvi mladých žen jako čachtická paní Alžběta Báthoryová, ale pokaždé tuhle myšlenku okamžitě zapudí a panny vymění za politiky. Ale i tuto eventualitu záhy zavrhne, protože mléko ničím nenahradíš. Jiřinka slyší ozvěnu svého smíchu v prázdném sále. Jo, podojila bych celou vládu, ale copak mohou mít ti volové mlíko? Představovala si, že Vojtíšek kojí jejich dítě. Mléko je prakticky nejdokonalejší potrava, fakt, napsali to ve své knize S.J.Crumbine a A.Tobey. Bělostná barva mléka. Nejnevinnější nápoj, vím toho o psychoanalýze nápojů hodně, vlastně se mnou furt cloumá dialektika alkoholu a mléka. Dívala jsem se na černošku před obchodním domem Tesco a uvažovala o tom, jestli má černé mléko.
Ráno čeká na stanici metra, až přivezou noviny Metro, pár slov promluví s toaletářkou na záchodku. Štve ji, že se o nich říká lid popelnicových polí. Žasne nad tím, co ty lidi dneska vyhodí do popelnic. Občas to zkusí i u herních automatů.
Láska je nemoc nebo taky divadlo, které hrajeme pro milovanou osobu. Ach jak já jsem si přála být herečkou a tančit na prknech v operetě. Polskou krev a Cikánského barona. Dřív jsem nosila jednoho herce v medailónku na krku, pak jsem ho dala do zastavárny za pár babek. Zamlada jsem chodila sedět modelem studentům Akademie výtvarných umělců do Stromovky. Každá koruna dobrá. Ale jo, byli mezi nimi i někteří mí milenci. Pak se z nich stali národní umělci. Hledala jsem u nich lásku a všechny ty krásné vlastnosti, o kterých se psalo a hrálo na divadle - schopnost milovat, orientační smysl, inteligence, napodobivost, shovívavost, svědomitost, smysl pro pořádek … všechny jsem si v sobě vypěstovala. Teď je vystřídala destruktivnost, nepraktičnost, nedostatek sebeúcty, nezájem a podivná zvídavost. Nechodím na pracovní úřad ani číst vývěsku do Spálené ulice, všichni chtějí jen mladou, flexibilní, kreativní, svědomitou, spolehlivou a bezúhonnou. A taky znalost práce na počítači, vždyť já božínku nemám ani mobil! A kdyby se mě zeptali, jestli bych chtěla žít v Hollywoodu? Ani náhodou! Praha je Praha!
To byly dny mé slávy, stála jsem na jevišti v záři reflektorů a předávala hercům květiny. Udělala jsem pukrle a lidé tleskali a vstávali, jako by vzdávali hold a čest i mně. Bála jsem se jim uklonit taky, aby mi inspicient nenadával. Na budově divadla visely české a sovětské rudé prapory, vítr se hnal z Florence do Karlína, jezdily k nám plné autobusy vesničanů, horníků a zájezdy z JZD, komunálů a okresních stavebních podniků na operetku. To byl socialismus. Ale jaký je kapitalismus? Dřív to bylo jako v zoologické zahradě, žili jsem za mřížemi a čekali až nám ošetřovatel přinese žrádlo. Teď žijeme v džungli a urvi si každej, co můžeš. Silnější vítězí. A taky slyším, že práce osvobozuje a přináší peníze. To už jsem někde četla, Arbeit macht frei, v Terezíně nad vchodem do Malé pevnosti. Nejlíp se mají ti, co lenoší už druhý rok doma na podpoře v nezaměstnanosti. Ale já nikomu nic nevyčítám, já ne.

Vojtíšek je mým začátkem a koncem. Je žárlivý, potetovaný, chlast ano, ale drogy nikdy. Chodíme do hospody U Staré pošty anebo U Švába. Špatně začal špatně skončil. Známí mu v žertu řekli, že by mohl jít závodit na paralympiádu. Zasmál se a řekl, že by mohl závodit leda tak v pití piva, když tady chlastá extraligu. Zdá se mi to případné. Má protézu levé ruky od zápěstí dolů a pod kolenem uříznutou pravou nohu. Na noze protézu nenosí, nenaučil se s ní chodit. Má zvláštní představy ve své mysli, proti nim doktoři nemohou udělat nic. Ruku na noc odkládá, než k němu ulehám, beru ji do svých rukou, tisknu si ji na prsa, asi můj milostný stisk necítí. Vím, že Vojtovo srdce se jednou zastaví, ale jeho ruka nezemře, přetrvá na tomto světě, odloučena od těla, necitlivá, přízrak svého někdejšího já. Vojta tu ruku i nohu dál cítí. Zkouší si zvednout flašku piva tou chybějící rukou. Potřebuje ji tu protézu Vojtíšek k přežití, nebo ne, potřebují k přežití jeden druhého? Někdy tak přemýšlím, kolik mu toho můžou uřezat, aby ještě zůstal naživu.
Stála jsem v noci u okna a z ulice bylo slyšet hluk, jako by vojenská přehlídka. Odhrnula jsem záclonu a spatřila něco nevídaného, úžasného. Po ulici pochodovaly stovky protéz, dřevěné, kovové, tyčové, plastové, oděné do nohavice, zafáčované, odhalené, voskově bledé, zkrvavené. A za nimi poletovaly včely.
Vojtíška jsem si našla v parku před Hlavním nádražím. Ležel na lavičce, berle svázané igelitkou a pod hlavou balík hadrů. Zapadající slunce mu osvětlovalo neholenou tvář, připadal mi v té chvíli jako voják vracející se z války Sever proti Jihu. Byl úplně jiný než ten fousáč, co chodí před nádražím a říká o sobě, že je Ježíš a slibuje ženám, že s ním budou šťastné.
Ještě ten večer jsem si Vojtíška dovedla domů do Růžové ulice. Emoce jsou intenzivní a plytké zároveň. Pocit vlastní nicoty a neúspěchu, taková zvláštní zášť. Jako bych ho měla ráda, ten pocit přišel tak znenadání a rychle. Abych měla něco vlastního, někoho, koho bych milovala a kdo bude milovat mě. Ale nic si ke mně nesměl dovolit. To ne. Natočila jsem mu vařící vanu a vykoupala ho i přes jeho odpor vůči vodě v jakémkoli skupenství. S protáhlým obličejem připomínal starého sumce. Byla z něj špína, jako když stahuju hadrem chodbu. Nejšťastnější byl, když jsem mu vymačkávala uhry na zádech.
Když jsem se pak myla sama a vylévala na sebe lahve mléka, dala jsem se štěstím do zpěvu: "Touhu svou a žár svěřuji nočním tmám…" A pak se stalo něco, co mi vyrazilo dech. Vojtíšek seděl udivený na pelesti, náhle zacvičil bezzubými ústy a spustil: "O Rose Mary, buď mojí, tvůj úsměv rány zhojí." Jako zlatokop Jim ve Frimlově Rose Mary. Byla jsem šťastná.
Vojtíšek je moje láska, je jiný než já. Žena ho opustila, už o ničem nesnil. Říkal, že sny si zaslouží jenom lidé, kteří mají odvahu je uskutečnit. Vojtěcha trápí neodbytné pocity, nese si s sebou trvalý přízrak chybějící nohy. On cítí tou chybějící nohou. Uzdravil jsem se a stal se nepotřebným torzem, říká. Často se večer po rozhovoru s duchem amputované nohy sebere, postaví se a rozeběhne po neviditelných nohách po pokoji. Žasnu nad tím, dokud s sebou netřískne na podlahu. Smyslové přeludy, vyvolané v odpověď na utrpěnou ztrátu, vnímá jako něco, co fyzicky existuje. S protézou je Vojtíšek něco jako člověk - stroj, nadán neurokybernetickým životem.
Jeho dřevěná noha mě vždycky dovede k jeho zmlklému hlasu. Občas se uprostřed noci dá do rozhovoru s někým neviditelným, vyprávějí si o černých havranech v parku u nádraží, o tom jak hrála Viktorka Žižkov a taky o tom, jak se jednou vsadil, že překousne korunovou minci. Tomu se musím smát, když vidím, že ztratil obě zubní protézy. Pak Vojtíšek usne a strašně chrápe. Jindy se s tím neznámým neviditelným hádají tak, že si musím schovat hlavu pod polštář. Jednou vyprávěl o mně, nevím kdo mu co navykládal, ale hezky se to poslouchalo.
Jiřinku nerozhodil ani vstup Česka do Evropské unie, ani sliby sociálních demokratů, neměla žádné příjmy, demokracii považovala za metlu lidstva, neměla mobilní telefon, neuměla pracovat na počítači, v novinách se dočetla, že politiku George Bushe na Středním Východě určují američtí křesťanští fundamentalisté, podle nichž se na Zemi vrátí Ježíš Kristus až se Antikristovy zástupy střetnou s Izraelem v údolí Armagedonu. A taky že pod záminkou boje proti terorismu a hájení americké hegemonie ve světě se dostává do systému nová diktatura. Jiřinka nadávala na Němce, na Američany, na Rusy, na Ukrajince, na Slováky a na cikány. Byla to sebevědomá Češka.
Ubíjející lesk a bída supermarketů. Vadí jí, že se lidé přežírají a v obchodních domech kupují naprosté zbytečnosti, které nepotřebují a na které nemají peníze. Ženou se za nákupy jako za drogou. Všechno skončí v popelnicích. Pak ta šílená televize, telenovely a seriály, příběhy - plakala nad nimi, nad sebou nedovedla plakat, nedokáže vymáčknout ani slzu. Bankovní pobočky, ke každému zboží dárek, všichni si přejí pohodový den, všude se válejí použité kondomy, vajgly cigaret a injekční stříkačky. Blažení feťáci a hladovějící žebráci, na zrcadle nalepený los, který nevyhrál jack pot ve výši 57 milionů korun českých. Jiřinku ovládl pocit nesmyslnosti.

Dobrý večer, dobré ráno! Špatné zprávy. Přišla jsem domů a Vojtíšek v pokoji nebyl. Lekla jsem se, jestli se mu něco nestalo. Ale vzápětí jsem zaslechla šramot z koupelny. Otevřela jsem dveře a spatřila Vojtíška podivně brumlajícího.
Onanoval u umyvadla tou zdravou rukou a jakmile mě uviděl, uklouznul a strhl na sebe porcelánové umyvadlo. Pořezal si ruce, nohu a břicho a řval a mlátil holí kolem sebe. Že za to všechno můžu já. Zeptala jsem se ho, když už to musí dělat, tak proč si to neudělal v posteli. Furiantsky se usmál a mávl rukou, jako by chtěl naznačit, že je zbytečné se mnou se o tom bavit. Celé jeho pořezané tělo jsem pokryla mokrými zábaly a dala mu napít z flašky rumu. Usnul jako dudek a v noci mluvil ze spaní. Připomínalo mi to divadelní nápovědu, protože nejdřív tu větu šeptnul polohlasem a pak vyštěkl jako pouliční prodavač večerníku. Ráno to v posteli vypadalo, jako by se mi spustily zastydlý menses, ale ty já jsem nedostala už tak dlouho. Tak dlouho. Krve jako z vola.
Jiřinka se narodila se z náhodné, krátké, ale velké lásky v květnu 1945, kvetly šeříky, končila válka, druhá světová. Její otec Hubert Jelínek v roce 1948 emigroval do Anglie, Jiřinka žila s matkou až do podzimu 1966, kdy matku srazila před Bílou labutí tramvaj a z bezvědomí se už neprobrala.
Událostí, na které si Jiřinka pamatuje, je víc: když umřel Stalin a učitelka ve škole plakala. Na březen 1967, kdy si brala Flossmanna, na tankový srpen 1968, na ošklivé jaro 1977, kdy se s Flossmannem rozváděla. A taky na kratičký vztah s dirigentem Dohnalem. Byla velmi šťastná a myslela si, že to bude napořád. Moc si to přála. Ale on řekl, že to byl jen krásný flirt, že mu s ní bylo dobře a že to jde zkusit zas jinam. Ať se nezlobí. Měla ho ráda a tak mu odpustila. A taky na listopad 1989.
Teď je jí 59 let, nepotřebný, zbytečný člověk. Obtížný hmyz. Nemá nikoho, jen Vojtíška.
Před pár lety se ještě občas dostala do Karlínského divadla na bidýlko a herci ji zdravili a popovídali si s ní. Ještě předtím chodila na premiéry, ale teď už ji nikdo nikam nezve. Ani na výstavy. Od té doby, co zrušili galerii Bratří Čapků, se neviděla s Hedou Pacnerovou. Byla zvána na vernisáže výstav do Nové síně ve Voršilské ulici a do Galerie Fronta ve Spálené ulici a do Pyramidy a do Špálovky na Národní třídě, ale s tím už je konec. Často se sama sebe ptá: "Proč jsme v tom devětaosmdesátým chodili na Václavák cinkat klíčema?" Ženy se tenkrát dělily na Havlovky a Klausovky. Patřila k těm prvním. V té opojné době se stačila nadechnout a rozhlédnout kolem sebe, jenomže bohatství, peníze a dobré zaměstnání ji míjelo. Z celé té krásné éry jí zůstal jen pocit hořké kocoviny. Z té nakyslé alkoholické se teď snaží probouzet každý den před polednem už několik let. Havel řekl, že do české kotliny se pomalu vkrádá blbá nálada.

Našla jsem v křoví starý rolák a donesla ho domů Vojtíškovi. Padl mu jako ulitý. Místo poděkování pravil: Tak to bychom měli. A dodal, že jsem náhrada za jeho promarněný život. No znělo to spíš jako náhražka. Pohladil mě po rameni. Když mě sváděl poprvně, řekl mi, že jsem jako stáhnutá roleta. A dneska si znova do mě zaryl. Začal si, že prý si myslím, bůhvíjakou mu neprokazuju laskavost, když s ním žiju. Máš recht, já ti nevím, co mě to tak popadlo, ty bejku, vysvětlila jsem mu náš vztah. Zmohl se jen na sdělení, že mě má rád. Přitiskla jsem si na prsa jeho prošedivělou hlavu a řekla mu:
Copak ti nedošlo, že to vím?
Ten náš pokoj není ještě tak vybydlený, jak byste si mohli myslet, na stěně jsou hodiny, nejdou, ale nikdo tam nevyleze, aby vyměnil baterku, a je to dobře, protože jinak by skončily v zastavárně. Prohlížím si kubisticky zalomenou skříň u okna a Vojtíšek mi tou živou rukou sahá do rozkroku. Prozkoumává mi to tam dole, nic jsme si neujednali. Bývala jsem nažhavená a po celou dobu pěkně udržovaná. Držím ho za zadek, má slanou kůži na krku a zpocené chuchvalce chlupů v podpaží. Celou svou vahou si lehám na něj, naše těla potřebují už tak málo, ale vím, že bych o tom chtěla mluvit s někým blízkým. Držím ho za pinďoura, kterého si honí nad umyvadlem, a po chvíli se mi ho podaří dostat do sebe. Sedím jako na koni s ostruhou mezi nohama a projíždím českým rájem jako královna. Za mnou vlaje bílý závoj a Vojtíšek pode mnou funí jako parní lokomotiva. Chtělo by to pustit si nějakou hudbu, Alžbětinskou serenádu, jenom já ji slyším, ty smyčce, bože můj, jak krásně to ten Ronald Binge napsal.

Ale něco vám povím, štvou mě lidi, kteří v sobě nemají špetku vlastenectví a k možnému zániku českého národa zaujímají postoj typu No a co. Ovšem hned protestují, je-li ohrožen někdo jiný. Někdy zvednu hlavu a dívám se tak kolem sebe. Je tu pár vyvolených a ti ostatní a my patříme k těm ostatním. V šedesátém osmém o nás v Rakousku psali, že jsme existenciální hrdinové revoltující proti nelítostnému světu. Jo to byla jiná doba. Dneska jsou tu Američani, Němci, Ukrajinci, Rusové a Vietnamci. Už mi to došlo, rozsvítilo se mi v palici. Neuvěřitelné přehánění lásky k bližním, laskavý přísvit svatozáře humanity před volbami. Fuj, že se nestydíte!

Ti vyvolení a zvolení jsou netrpěliví a lační po zisku a perou se o koryta. Za vším chtějí vidět skrytý smysl a účel. Idea účelnosti, žádné umění. Řekla bych, že to vede k rychlému konci, mám na mysli konci světa. Nám už to může být šumafuk, děti nemám a nějaká světová katastrofa mně může být ukradená. Takovej konec světa v Růžové ulici to musí být romantika, při které nezůstane jedno oko suché.
Co nám chybí? Vlastně jsme docela zabezpečeni, všechno máme, životní minimum, žádné tlaky finanční, právní, sociální, etické nás nevzrušují. Jednou za měsíc dostaneme důchod, nikdo nás neomezuje, hádáme se, ale jsme tolerantní a někdy i zábavní. Lékařská péče je zdarma. Být či nebýt. Někde mezi tím. Popelnice a odpadové koše. Někteří chlapi se nad nimi naklánějí, jako by nahlíželi do otevřené hory pokladů, do kotle s gulášem, do studánky se zázračnou vodou, do nekrásnější a nejvoňavější kundy na světě. Takový je život na dně.

Až nás jednou z Hlavního nádraží vyženou, třeba nám magistrát koupí velikánskou loď, na níž poplujeme až na konec světa. Zadarmo a budeme se mít jak prasata v žitě. Prasata dělají svinčík nebo svinčík dělá prasata? To je ta dialektika. Je to bída nebo chudoba? A poplují s námi všichni, kteří přijeli vlakem z Ústí, Brna a Havířova a jen co se najedí v útulku Naděje v Bolzance, nastoupí na palubu té velké lodi a siréna zakouká, protože vyplouváme. Ale nebrala bych na tu loď lidi, kteří mají na rtech jeden verš z Internacionály: My ničím nejsme, buďme vším!, protože my taky ničím nejsme a hlavně už ničím být nechceme. Jsme jedno velké Nic, zrovna tak jako tady v tom prostoru existuje velké Něco. Anebo taky hovno. Kolik je lidí, kteří chtějí, aby po nich nic nezůstalo? Jak snadno se může stát nehoda.

Dneska ráno jsem zase vzpomínala na divadlo. Na největší a nejkrásnější divadlo - Hudební divadlo v Karlíně. Slyšíte tu zvukomalbu? Jednou mě pozvali na večírek naproti do restaurace U Města Hamburku. Vladimír Brabec, René Gabzdyl, Petr Štěpánek, Milivoj Uzelac a Pavla Břínková tam seděli u stolů s generálními řediteli Fortuny, Dopravních podniků, Sazky, Muzea heraldiky, hotelu Evropa, Železničního stavitelství, Živnobanky a realitních kanceláří, s plastickými chirurgy, gynekology a soukromými zubaři. Už ani nevím, co slavili. Zpívali jsme Hašlerovy písničky, vyprávěli si anekdoty a ládovali se ústřicemi, krevetami, řízečky, carpacciem z hovězí svíčkové, dorůžova pečenými nadívanými holubími prsíčky s chřestovým salátem, pikantním jehněčím kolínkem v mátové omáčce a králičí paštikou s višňovým želé. Pak vyskočila na stůl jedna baletka ze souboru a procházela se v kremrolích, rakvičkách a vanilkových věnečkách. Významní muži mezi sebou uzavírali sázky, kdo dřív uslyší, jestli jí prcinka při našlapování zpívá. Museli to slyšet, protože zatleskali a baletka začala tančit kankán. Šňůrka u kalhotek se jí uvolnila, spadla do talíře s ovarovým kolenem, a jak tak zvedala baletka střídavě levou a pravou nohu, blýskala se jí a otvírala ta její prcina jako závěrka v objektivu moderního fotoaparátu s vysokou citlivostí a velkou ohniskovou vzdáleností. Jako by si ty pány chtěla vyfotit na památku.

Jednoho dne Vojtíšek umřel. Jiřinka běžela nocí parkem kolem Hlavního nádraží, křičela, plakala, ječela, štkala, hledala někoho, kdo by jí tu velkou bolest pofoukal, kdo by ji vzal kolem ramen a trochu konejšil. Pila lahváče a vodku a pak se dopotácela do Růžové ulice a domů.
Sedí ve vaně ponořena do mléka a přerývaně pláče. Na okraji vany má hrnek černého kafe, napije se a když ho pokládá zpátky, hrnek se jí vysmekne a turek s lógrem se jí vylil do vany. Černé kafe dopadá na bílou hladinu pomalu jako zpomalený film, jako by se bálo dotknout se té běloby, kolébá se jako mrak a pak pleskne o hladinu. Kreslí šmouhy, mléko se barví, Jiřinka začala se smát, protože mléko se vždycky leje do kafe, a nikdy ne obráceně, nikdy tomu není naopak. Vylovila hrnek a třískla s ním o zeď a znovu se dala do frenetického nezastavitelného smíchu. Připadala si jako ve velkém divadelním sále, vracela se jí mnohonásobná ozvěna.
Vlezla si do postele a Vojtíškovu dřevěnou nohu si přitiskla na břicho a do klína. Objala ji oběma rukama a šeptala jí něžná slova, trochu přisprostlá, jak to míval Vojtíšek rád.
Ze stěn pokoje se ozývá potlesk. Určitě tleskají mně, že jsem to dobře zahrála. Ještě nechoď, můj sladký spánku, stejně bych neusnula, ta hudba je příliš hlasitá. Je jako výčitky svědomí a sedí za krkem na milimetr přesně.