Václav Zimmer

***

zraješ ve mně
krásně dozráváš

každý den tě
zalívám

slzami
co mi po
druhých
zbyly

***

ze zdí
se loupou
dny

a z ulic
dovnitř
civí
prázdnota

větve jsou
černé
proti nebi

a ty pořád
nejdeš

***

hledám tě
a narážím
jen na
vyseděná místa

cítím to
teplo
a to mi
stačí

***

nemysli
nesedím
tady zničený
s nepřítomným
pohledem

mé oči jsou
jasné

má mysl je
jasná

mé úmysly nadále
čisté

možná že čistší
než kdykoliv
dřív

nic od nikoho
nechci

nic ani
nečekám

beru věci
ve svém sledu
jako jednoznačné

s určitým
vnitřním
smyslem

a jsem rád
že to tak

***

co vidíš
jsou
předzvěsti

jenom jakési
předpokoje

skutečných
jinačích
světů

***

stojím na
ulici

ve větru

a vlasy
a vousy

mi vlají

***

a jsou to
pro mě
důležité chvíle

když mě
známí
odloží

a nechají
doma
jen tak
ležet

POŘÁD NENÍ NĚKDY

někdy mě
napadne něco

a ať je to
cokoliv

většinou pro to
neudělám nic

MYSLÍŠ SI ŽE JE TO TAK ÚŽASNÝ

jenže ono není

sem tam se najde
na kráse kaz

sem tam se
obloha zatáhne

sem tam se děti
nevrátí ze školy

a jejich postele
zůstanou zoufale
prázdné

sem tam se tátové
zpíjejí do němoty

a mámy řeší
sebevraždy
přes telefon

sem tam
se nám to vymkne

všechna sebekontrola
sem tam
je pryč

sem tam
pak bývá
většinou pozdě
na cokoliv

***

přes město jdu
ke známým
vždycky jinama

to abych se
náhodou nepotkal

to abych se
neviděl
jak chodím městem

PŘÍJEMNÝ ČAS

po tmě sedím
v křesle

a cigareta
pomalu hoří

skoro nedýchám

a mám ty
nejčernější
myšlenky

jsem totiž
z tohoto
světa

***

hodiny a hodiny
strávené
v noci o
samotě

představuju si
co bych mohl
dělat jiného

a nic mě
nenapadá

bože
vůbec nic

***

chtělas
mi říct co
dávno vím

že jsem se
zamiloval
do Tebe

jo je to
strašná věc

jsem žíznivým
v poušti

***

trneš
a z topení
visí nedopalky

cigaret a
podpatků

i tma se
přitom sklání
v úctě
před slonovinou

***

igelitový
zbytky tvojí
kůže

se
válí na
trávě

uprostřed
vysokých
paneláků

nikdo

jen vítr
je pomalu
zvedá

ZÍTRA URČITĚ

zítra vstanu
brzo ráno

a určitě si
znovu lehnu

a budu spát
až do oběda

***

příznivě se
navracíš
ze ztrát

a následných
nálezů

***

rukama si
od tebe
držím odstup

a snažím se
ovládat
přilehlý prostor

marně

obrana ztratila
význam

pouštím tě
dál

***

a nádraží
mi tě berou

a cizí města
taky

o ulicích
domech
místnostech
nemluvím

to je
samo sebou

CO TO JE?

nevoní to jako
mokrá tráva
a přitom to mokrá
tráva je

tak co je to?

***

Potřebujem toto
pnutí
abychom to
přežili

spolu
nebo každý
zvlášť

po stěnách
nahoru a dolů
běhají stíny

skutečnost se
zrcadlí
na hladinách
kaluží

teprve tam má
správnou formu

jinak je to
jenom sen

potřebujem štěstí
a každou druhou
šanci

potřebujem pnutí
musíme se
odrazit

a těsně před
dopadem
zavřít oči

***

tušíme ale neumíme
si představit
prostranství Vesmíru

vzdálenosti které
nedomyslíme
natož abychom je
mohli pokořit

se táhnou
od začátku
na úplný konec

právě v tomto Čase

***

nahoře dole
ve středu
v ohni
ve svátosti
v duchu
si Tě představím
a zahořím

vzplanu
a vzlétnu

a na zem
mě nedostanou
žádnou silou

Z NEREZREZAVÝCH

listů
z mís

z olověných lehkých
neskutečně

po přímé linii
kruhu

z bodu A
do vody

***

stojím v úplné tmě
ve sklepě

nevidím nic
neslyším nic

vdechuji vlhký zatuchlý
vzduch

pomalu se ztrácím
v sobě

pak někdo rozsvítí
a na schodech
uslyším kroky

***

kolečkovou story
na čtverečkovaný papír
bílou křídou
do bílých komínů
škrábu až
na krev cihel

NEJLEPŠÍ NETELEVIZNÍ ČAS

ležím na zemi
pod lampou

v místnosti je
jen rádio
květina v rohu
a nic víc

a já mám
nejlepší noční šichtu
na světě

***

ty jež si mi
měla přinášet
světlo do tmy

přineslas mi
jed ve tvých
sladkých
polibcích

ty jež si mi měla
dešifrovat zprávy
z temnoty
z jinačích úrovní

přineslas mé
prozrazení

***

když všechno
jaksi ustoupí do pozadí
a člověk dostane
konečně prostor
aby se zamyslel
sám nad sebou
většinou ho pohltí
tma
která by se mohla
rovnat tápání
nebýt té zvláštní
klidné
atmosféry souznění
právě se sebou samým

***

v nastávající
brzké tmě
září na hladině
ještě tmavší
téměř nehybná
těla labutí

***

nic navíc
svět je kulatej
a spadá do snů
a ze snů se rodí hotový
blízký důvěrně
známý

ulicemi
mezi všemi kroky krasavic
zní potiché chorály

z nebe z nebe

démantové noci
plné plnější
uchopitelné

JIZVY

kdykoliv a klidně
s úsměvem
bez jasněji čitelných
emocí
kolem tebe projdu
a ztratím se
ve stohlavém stádě
tvých milenců

***

a ještě další
inspirativní
konspirativní
myšlenky
v hlavě mám

na tebe

ČEKÁM

pořád
s lodí
ještě
v přístavu
a s kotvou
u dna
stále
ještě čekám

ŠEPTÁŠ

nešeptej
nešeptej

nešeptej mě
nešeptej mu

je to tak zvláštní
v životě

stačí se otočit
nepodívat
spatně došlápnout

***

ohleduplně
pomalu
měkce

chceš abych
konečně
pochopil

intuitivně

skutečnost
lásky

***

v naježených
chlupech
v nimi
vržených
stínech
čtu

a dokola
mumlám

a vzdaluji se

relativní
zdané
realitě

stejně téměř
neuchopitelné

***

dám ti 80%
někdy i víc
záleží na mé
momentální
náladě

a tvé formě
dělat zázraky

a umění
přesvědčit
že můžeš být
v posledním
kameni

***

z veliké dálky se
ke mně nese
vesmírný nářek
meziplanetárních
vichřic

a ten je tak
barevný

NATAHUJEŠ RUCE

tma tě vábí
ticho ohluší
a uspí

a sny jsou zlaté

krystalicky
tekuté

a plné

***

tak trochu mě
vodíš za nos
jak to holky
často dělají

jenže co nevíš
mám už nějaký
zkušenosti

s váma
s holkama

tak trochu si hraješ
na dámu
a po mě chceš
abych ti dělal
kavalíra

jenže já vím svý

a tak tě tahám
za nohu

***

a v noci
bude chcát

a jí bude
zima od noh

a já nebudu
vědět
jak jí je
zahřát

nebudu