literární časopis založený v roce 1964

DIVOKÁ VINICE, aktuálně

30.12.2025 - Eva Frantinová vydala knížku Na přeskáčku

Eva Frantinová vzpomíná na 50 let, které prožila s Karlem Sýsem. ... Více »

23.12.2025 - 282. děťátko bylo odloženo v babyboxu Praze 8 Libni.

Nedávno jsem požádal Zdeňka Juřicu - MONTEL, aby na dům s babyboxem na Libeňském záme... Více »

Slovo úvodem

Nalézám častěji hlubší smysl v číslech, než je obvyklé. A tak právě vycházející číslo 88 docela rezonuje s číslem mého domu v Hájku na Praze 10. Přesně řečeno v Praze 22, hlavní město má totiž nesčetný a stále přibývající počet obvodů. Potažmo počet národních výborů, opravuji - Úřadů Městské části. Vynásobíme-li číslo našeho Úřadu 22 čtyřmi, činí výsledek zase 88. Proč čtyřmi? Každý úřad má nespočet pracovníků a ti zase židle o čtyřech nohách…
Mnohem horší číslo zaznívalo okolo mne nedávno opakovaně – 70! Nevíte, proč mi „70“ hučela v hlavě?! Můj přítel Jirka Roth, kamarád od útlého dětství, praktický lékař, mě potěšil: Kdo umře před sedmdesátkou, je považován za předčasně zesnulého. To mě uklidnilo – Jirkovi už statistiku jeho pacientů nepokazím.
Juraj Heger, šéf Nakladatelství Slovart, mi neblahé číslo 70 zpříjemnil vydáním mé knihy Antologie Divoké víno 2007/2017 alias Pegas? Kentaur? Satyr..? Kniha má dva názvy, protože listuje nejen deseti let vydávání časopisu Divoké víno, ale rekapituluje taky deset let mého života – koně, babyboxy, děti a ženy. Je volným pokračováním Antologie Divoké víno 1964/2007 rovněž vydané Nakladatelstvím Slovart ve spolupráci s Národní knihovnou ČR. Letošní kniha čítá 304 stran formátu 195 x 275 vytištěných čtyřbarevně na nejlepší 135g/m² matné křídě, má pevnou plátěnou vazbu s ražbou a s přebalem a všechny náležitosti exkluzivní publikace – čtyřbarevnou předsádku, kapitálek i textilní stužku jako záložku. Vydávání autorských výtisků se zhostil Karel Sýs (karel.sys@futura.cz) úřadující v redakci LUK v pražské ulici Politických vězňů 9. Kniha je v knihkupectvích, ale za výhodnou cenu ji můžete objednat na http://www.slovart.cz/
Nedoporučuju ji prudérním čtenářům, neb jsem sám váhal nad některými obrázky, zda je mohu vůbec publikovat.
Čtyřem desítkám autorů 88. čísla www.divokevino.cz kraluje fotograf Dalibor Paleček.

Jako vždy nescházejí dosud nepublikované básničky Jiřího Žáčka, Karla Sýse, Zory Wildové, Dušana Spáčila, Evy Frantinové a dalších hvězd českého literárního nebe. Marta Ehlová navazuje na seriál svých příspěvků o historických osobnostech článkem Dorota Míčanová a 28. pluk (o Justičním areálu trochu jinak). Neúnavný cestovatel Lumír Slabý popisuje slovem i obrazem svoji cestu do Vietnamu a Kambodži.
Děkuju Juraji Hegerovi, vydavateli své letošní knihy, Jirkovi Rothovi, svému praktickému lékaři, že mi pomohl překročit hranici do magického věku. Děkuju ostatním lékařům pečujícím o moji tělesnou schránku: Vlaďce Skalníkové, vedoucí lékařce kardiologie Na Homolce, internistce Anně Dubayové, chirurgovi Ladislavu Smrčkovi a ze všech nejvíce Daně Janotové, protože jistí moje duševní blaho. Děkuju všem lékařům podílejícím se svými vyšetřeními na zachování staříkova života.

L. H.

JEZDECKÉ SOCHY

V 80. čísle www.divokevino.cz jsem popsal české jezdecké sochy a domníval jsem se, že téma je vyčerpáno. Díky svatbě Kláry, dcery Petra Cincibucha, jež se odehrávala na Karlštejně, jsem se dozvěděl o jezdecké soše znázorňující italského renesančního básníka Francesca Petrarcu, jenž údajně navštívil Karlštejn v době, kdy jej Karel IV. stavěl. Majitelé Romantického hotelu Mlýn v Karlštejně Petrarcu připomněli bronzovou sochou z dílny sochaře Vojtěch Kokeše. Básník sedící na koni v ležérním dámském sedu drží na nohou knihu a právě píše básně. Vzpomínám si, že jsem v dávných dobách každý den pásal koně, sedě v sedle jednoho z nich jsem při tom četl. Dokonce vím, že knížka pojednávala o Edith Piaf, na jiné čtení si nevzpomínám. Nevylučuju, že i já jsem si sedl podobně jako Petrarca. Tedy proč ne..?

Vojtěch Kokeš, Francesco Petrarca, bronz, Karlštejn

Vojtěch Kopic, Horymír a Šemík, reliéf v pískovci, Kopicův statek

Velkým dojmem na mne zapůsobila jezdecká socha sv. Jiří bojujícího s drakem, kterou jsem objevil poblíž samoty zvané Kopicův statek u vsi Kacanovy v Českém ráji. Socha je z roku 1806, kdy ji pro tehdejšího hospodáře Františka Jiroše vytvořil Jan Chládek mladší, turnovský sochař. Spolehlivý doklad o autorství neexistuje, ale jiný sochař v daném období v kraji nepůsobil. Sokl sochy vznikl v roce 1884 a je dílem Josefa Zemana z Tatobit. Na bocích jsou reliéfy Krista v Getsemanské zahradě, dvojice světic Petronila a Fellicula, sv. Máří Magdaléna a sv. Anna. Na soklu jsou nápisy: „Ku cti svého patrona založil Jiří Jiroš v roce 1806.“ „Ku vzpomínce na jeho rod nově opravili manželé František a Petronila Jirošovi roku 1884.“ Zvláštností je, že pod drakem a pod koněm leží postava zachraňované princezny. Tu jsem na žádném jiném sousoší sv. Jiří nezpozoroval. Za informace děkuji Miroslavu Coganovi, pracovníku turnovského muzea. Originál sochy je uložen v muzeu v Turnově. U Kopicova statku stojí kopie vytvořená Jiřím Novákem v roce 2002. Přítel Milan Vácha mě ujistil, že Jiří Novák (1922-2010) byl jeho kamarád.

Sv. Jiří, kopie sochy Jiří Novák, Kopicův statek

Jan Chládek mladší, sv. Jiří, originál, pískovec, muzeum v Turnově

Miroslav Cogan mě také upozornil na reliéfy nejrůznějších výjevů na pískovcových skalách pod Kopicovým statkem. Vyzpovídal jsem vlídnou babičku, již jsem nalezl v Kopicově statku, dceru Vojtěcha Kopice, vytvářejícího reliéfy celý život. Tuším, že zemřel v roce 1978, ale ruku do ohně bych za to nedal. Pokusil jsem se vyhledat sochy na skalách, ale právě začaly padat trakaře, a tak jsem zbaběle ujel. Za pár dní jsem se vydal ke Kopicovu statku znovu v doprovodu mladé fotografky Saši, jež zdolala nástrahy zledovatělých skal beze mne a reliéfy vyfotografovala. Pro tento článek a pro evidenci jezdeckých soch v zemi České a Moravské je nejdůležitější Horymír na Šemíkovi zdolávající Vyšehrad skokem. Téma je pro mne důležité a delší dobu se snažím přesvědčit svého přítele Milana Váchu o vytvoření Horymíra na Šemíkovi pro vyšehradskou skálu. Obávám se jen, že magická sedmdesátka mnou i sochařem překročená nám může v realizaci zabránit. Neblahou roli by jistě hrál i správce Vyšehradu František Stádník, který mi v roce 2016 znemožnil zahájit práce na jezdecké soše sv. Martina pro Vyšehrad.
Dramatickou kapitolou v dějinách českých jezdeckých soch je model jezdeckého pomníku sv. Václava vytvořený Myslbekem z bronzu v letech 1899 – 1902. Socha čítá na výšku 295 cm a zobrazuje pouze samotného knížete, čtyři světci obklopující stávající sousoší na Václavském náměstí vznikli později. Model zamířil na Zbraslav a na dvoumetrovém jednoduchém podstavci vévodil parku Zbraslavského zámku. Zdá se, že byl umístěn poblíž místa, kde byli pohřbení dávní Přemyslovci. Svatý Václav v majetku Národní galerie v Praze pokojně shlížel na návštěvníky parku až do roku 2009, kdy se stala spolumajitelkou zámku tehdy dvaapadesátiletá Eva Curryová, jež z důvodů, které se mi nepodařilo zjistit, trvala na tom, aby byl sv. Václav z jejího panství odstraněn. Nepomohly petice vyhlášené tehdejší starostkou Zbraslavi Renatou Hůrkovou. Národní galerie zrušila instalaci sbírek sochařství umístěnou dosud ve Zbraslavském zámku, sv. Václav putoval do Anežského kláštera a byl umístěn na parcelním čísle 898.
V roce 2016 sochu nechala Národní galerie opravit restaurátorem magistrem Martinem Širokým, jenž za pouhých 66 913 Kč vč. DPH vyspravil trhliny v koni i v rouchu knížete. Sv. Václav se vydal na slavnou cestu do Zbraslavi. Byl opět postaven na dvoumetrový sokl a slavnostně přivítán občany Zbraslavi i kněžími. Psalo se 23. září 2016.
Návrat sv. Václava na Zbraslav unikl mé pozornosti, nikoli ovšem Petru Cincibuchovi, jenž jej v parku objevil na své romantické vycházce. Vzápětí jsem vyrazil na Zbraslav a sv. Václava vám přináším na Sašině fotografii pod nánosem sněhu. Ujišťuji vás, že i model má překroucené třmeny zavěšené zcela nesmyslně pod stranicemi sedla.
Svatý Václave, vévodo české země, atd, atd…

L.H.