literární časopis založený v roce 1964

Karel Sýs

KOPEC NEDOSTUPNOSTI

Barvy Kamila Lhotáka jsou nezaměnitelné a nenahraditelné, ale černobílý svět je taky svět. Na fotografiích vypadá dokonce líp než ten televizně pestrý, jakože i barevný film mu odňal podstatný kus magie.
Jistě namítnete, že grafiky bývají také barevné. Ale mám-li říci, která grafika Kamila Lhotáka je mi nejmilejší, jmenuji černobílou suchou jehlu Geometři. Kamil Lhoták ji vytvořil v roce 1946, v roce mého narození. Má rozměr 49,5 na 64 cm, ale to nám moc neřekne. Leda že je na suchou jehlu nezvykle velká.
Oko nastavené na Kamila Lhotáka v mžiku objeví, že muž stojící vlevo a obrácený zády je spíše malíř než geometr. Lhoták sám sebe zobrazoval zády k divákovi, snad aby ho nechal hádat.
Druhý zeměměřič pozorně hledí do teodolitu, jsa kryt deštníkem či slunečníkem a pečlivě měří, jak už je údělem zeměměřičů, dosti strmý kopec, který by mohl být Ranou u Loun, dráždivě pootočenou bokem. Anebo Kilimandžárem přeneseným rozmarem geologie do Čech. Kopec je vyzývavý, ale zároveň tajemný a vzdor nevelké výšce nedostupný. Na jeho temeni se mohlo odehrát cokoli. Nebo se něco teprve stane?
A co se stane s malou geometrickou výpravou, která už teď, na počátku měření, je téměř zarostlá bujnou a divokou trávou?
Kdo jí přispěchá na pomoc? Až na dvě bytosti není zde človíčka, jen dva ptáci na obloze.
Scenérie je silně melancholická, ale je to už se vším všudy neomylně krajina Kamila Lhotáka. Slibuje, aniž (se) nabízí. Červený míček, který později ozdobí každou Lhotákovu louku, se sem dosud nezakutálel, krajina je opravdu černobílá a sugeruje, že oni dva muži zbyli na celém světě sami.
A tu někoho může napadnout, že jsou sami jako zeměměřič K., který přišel k zámku v Siřemi, aby změřil a nedoměřil osiřelost lidské duše.

CUKŘENKA

Není
nad sladké lenošení
Práce je přesolená
jak v rozkroku nemytá žena

VELKÉ Ř

Tělo ať si žije po svém
ať říjí nebo hýří
ať víří zpovykané kosti
jak jarem probuzení netopýři

Hlavně ať duše nezhřeší
než zamíří do čistírny andělského peří

BÁSNĚ VŠEHO DRUHU

Propisky kosmonautů píšou i vzhůru nohama
můžou si odškrtávat hvězdy
Ale když píšu na břiše
vidím přibíhat čtenáře
ploštičky Ondřeje Sekoru Ferdu Mravence…