literární časopis založený v roce 1964

DIVOKÁ VINICE, aktuálně

07.09.2026 - Prohlídka "botníku"

Dušan Spáčil zve na setkání těch, kterým se stýská po Aloisi Marhoulovi. 1. 10. 2026 ... Více »

02.09.2026 - Jindřich Štreit slaví 5. září osmdesátiny.

S Martinem Popelářem, Olomoucko 1994

Milý Jindřichu, k Tvým kulatým narozeninám Ti ze ... Více »

20.08.2026 - Odešel světák

Vladimír Páral a Dušan Spáčil

Spisovatel Vladimír Páral, který měl dnes bohužel pohřeb... Více »

18.08.2026 - Veselka Ladislava Kubeše je bez kapelníka.

Ladislav Kubeš měl štěstí - narodil se jako syn stejnojmenného skladatele a kapelníka... Více »

Slovo úvodem

Divoké víno číslo 95 věnuju svému příteli Pavlu Vernerovi, který se narodil 19. května 1947, přesně před 71 roky. Je tedy o tři měsíce mladší než já. Jenže Pavelenko je už devět let nebožtíkem. Zemřel 11. března roku 2009. Sanitka ho dovezla do Thomayerovy nemocnice v pražské Krči, kde odešel do básnického nebe několik set metrů od hospody U Labutě, kde jsme spolu naposledy obědvali pár dní před Pavlovou smrtí. Náš poslední oběd jsem popsal v Divokém víně číslo 40. Přidávám básničku, kterou Pavel debutoval v Divokém víně číslo 2 z roku 1965.


Pár slov na omluvu

Dva sloupy
šíleného magnetu,
vprostřed
brána
k továrně na život.
Vstoupím?
Bojíme se —
šeptají přiškrcené
reproduktory.
Bojíme se
blikají dvě nechápavá
světla.
Božská paní
pláče

Ještě ne.
Pro jeden život žiji,
dva by ze sebe pily,
tři by mě podlomily.


Pro potěšení oka, milí čtenáři, se podívejte na fotografie, které jsem s Pavlem pořídil na židovském hřbitově v pražské Uhříněvsi.

Budu-li vzpomínat na Pavla Vernera ještě za rok, možná připíšu něco důvěrného z Pavlova života…

Divoké víno číslo 95 přináší fotografie dvou žáků profesora Jindřicha Štreita – Pavla Vrzaly a Arkadiusze Ławrywianiece. V galerii polského fotografa určitě nepřehlédněte cyklus ŚLUB ŻYDOWSKI, tedy fotenky z židovské svatby. Žáci Jindřicha Štreita jsou skvělí fotografové, jak je to Jindra učí..?

Přečtete si jistě klasiky Divokého vína – Zoru Wildovou, Evu Frantinovou, Karla Sýse, Jiřího Žáčka a Dušana Spáčila, mladičké básníky, z nichž nejmladší je Dušan, jemuž bylo teprve šedesát. Ivo Odehnal sice není klasikem, ale nemýlím-li se, překročil osmdesátku.
Přemýšlel jsem nedávno o aktuálních číslech svého života. Uvedu některá. V mém chovu koní se narodilo 175 hříbat, do babyboxu jsme pochytali 169 děťátek (letos pravděpodobně počet dětí předstihne sumu hříbat), vydal jsem 95 čísel www.divokevino.cz, a 58 čísel tištěného Divokého vína. V české zemi funguje 74 babyboxů, ale celkově jsem jich otevřel 95 (všimněte si shody čísel), protože 21 starých bedýnek jsme se Zdeňkem Juřicou vyměnili za babyboxy nové generace. Napsal jsem jen osm knížek, ale věřím, že mi zbývá čas napsat ještě devátou. Odpusťte staříkovi jeho sebestřednou chlubivost. To nejdůležitější číslo svého života spočítat nedokážu.

L. H.