literární časopis založený v roce 1964

Vladimír Bystrov

DVACET JAR BOHUMILA SOBOTKY

z knihy Neučesané vzpomínky Vladimíra Bystrova

zima jako navěky
hordami mraků hnán
už i sníh padal únavou
skřivanů mrzlo do omrzení
drátoví deště
pod bičem vichru
sršelo úzkostí

dnešního rána
hrana tušením jara uhranutá
zimě zvoní uhrančivě

pozdvihování slunce
přijímání odvahy

i krtek zvedá horu
aby nebe vidělo
jak se klenout

znovu se zelená
polehalá tráva věčnosti

(černé svědomí havranů
krákor výmluv)

k slavnému údělu mužů
zvonem zván zvonem zván
zvonem ulitým z modře
do rodné hroudy padám
veršem střemhlavým

aby vzklíčila báseň léta

Tahle mi přišla poštou 21. března 1986. Přeložená čtvrtka tuhého papíru s básní. A vepředu, jak se sluší a patří, věnování: „K prvnímu jarnímu dni přátelům i nepřátelům.“ A podpis. Vzadu adresa: Bohumil Sobotka, Michalská 21, 110 00, Praha 1.
Mám jich doma dvacet. Pošta je přinášela s prvním jarním dnem každý rok. Pokaždé nové blahopřání a novou báseň. Jen adresa vzadu se občas měnila. Zatímco většina ostatních lidí si vzájemně přeje tu k novému roku, tu k Velikonocům, Vánocům, narozeninám nebo jmeninám, Bohouš Sobotka svým kamarádům vytrvale blahopřál k novému jaru.

z ráje vyhnán pro jablko básně
do potu a krve těla
abych se obnovoval
vykřičenými láskami ochraptělý
na kůru víry pošetilé zpívám
sám jako lidstvo
zachumlán v hadrech z hermelínu králů
v rukách třesoucích se už

pevně držím nahé sluníčko
plačící nad námi
hladové po spravedlnosti
znovu se zrodivší
těm kteří uvěřili bez nejmenšího důkazu
že přijde
v prázdnotě vesmíru
za nekonečného carství tmy
pod praskajícím bičem mrazu

chudým tohoto světa a jenom jim
jak se patří na básníka
nesu narozeňátko naděje
a křtím je jménem Láska

Bohouš Sobotka: malý, vousatý, obvykle se švihácky nasazeným baretem, s viržinkem nebo později s dýmkou, usměvavý a každé, každičké setkání zahajující sugestivní otázkou: „Tak co tomu říkáš?“ Byl režisérem více jak půl stovky krátkých dokumentárních a populárně-vědných filmů, vždycky zvídavý a snažící se odkrývat zdánlivě ze všech stran ukázanou, ve skutečnosti však nikdy dříve netušenou skutečnost. „Všechno se dá nafilmovat, všechno se dá nějak zobrazit,“ říkával.
Každý filmový režisér má své mistrovské dílo, chef-d’ouvre, a režisér krátkých filmů jich má pochopitelně víc, z různých dob a oblastí, kam ho touha či zájem a ještě častěji zakázka zavedly. Mezi Bohoušovými filmy-legendami je například hned jeden z jeho prvních, poetický snímek ke 40. výročí vysílání československého rozhlasu Domov času a slov. Ještě o více než čtvrt století později si povzdechl: „Zadavatel tohoto zakázkového filmu si představoval rodinné album, aniž by věděl, kdo byl v rozhlase skutečně zaměstnán, kdo pouze spolupracoval. Proto jsem zvolil formu, která jen podtrhuje mé přesvědčení, že neexistuje nic nefilmovatelného. Jako například řada obyčejných dveří v budově rádia.“
Byl filmovým dokumentaristou, měl na to školy. Ale přátelům a kamarádům každý rok na prahu jara připomínal, že je také básníkem.

pravá obchodní komora srdce
levá obchodní komora srdce
export import
má dáti dal

rovnováhou mezi oběma komorami
vzniká jistota srdce
strachování života nebojácnost smrti

na konci všeho počínání
podtrhni výsledek
nejlépe pak slavným výkřikem
až ojíní se strachem
základy domu či věže
nebo i tráva

Tuto báseň, nadepsanou Krátký kurs účetnictví a přeloženou Káčou Poláčkovou do angličtiny, Lotte Elsnerovou do němčiny a Jeanem Václavem Černým do francouzštiny, nám poslal v šestašedesátém. V devětašedesátém jsme však místo obvyklých veršů dostali jeho Poselství bratřím Biafřanům. Biafra byla část bývalé západoafrické britské kolonie Nigérie, která se tehdy v krvavé občanské válce pokusila odpoutat od nigerijského vojenského režimu a byla nemilosrdně a krutě rozdrcena. V Československu, kterému bylo právě v té době prostřednictvím sovětských tanků připomenuto, že jeho místo může být jen po boku Sovětského svazu a ostatních socialistických zemí, se srovnání s Biafrou přímo nabízelo. I když naštěstí ne, pokud jde o krvavost trestu, který stihl neposlušné. Ale velmi často se v souvislosti s událostmi u nás mluvilo o „Biafře ducha“. A tak v poselství Bohouše Sobotky byly celé odstavce „jako“ adresovány Biafřanům, ale především byly vzkazem pro nás.

Zapřísahám vás, nevěřte mocným. Každý mír, který vám nabídnou, je lstí herodesů, každý chléb, který vám podají, je upečen z ohlávek a obojků, každý polibek, kterým vás označí, je otráven. Nevěřte vojákům mocných, i kdyby sebevíce připomínali člověka, jejich pravá bytost je ovčí a v hodině pravdy, vyděšeni z vlastních vlků, budou vám vlky a možná ještě horšími jich.

Bohouš (někteří mu naopak říkali Míla) Sobotka jako básník začínal; už v sedmačtyřicátém coby gymnazista zvítězil v soutěži nejmladších básníků v časopise Vpřed. Šéfredaktorem tohoto populárního časopisu byl Jaroslav Foglar a vzorem všech jeho čtenářů byly nestárnoucí Rychlé šípy. Bohouš měl v sobě opravdu něco z Červenáčka i Jindry Hojera a celý život se utkával s Bratrstvem kočičí pracky, ať už se jmenovalo jakkoliv. O dva roky později se přihlásil na hereckou konzervatoř, ale nebyl přijat. A tak aspoň se spolužáky založil dramatický kroužek. Slavný dramatický kroužek Nerudova gymnázia! Následujícího roku poprvé poslal svým kamarádům (tehdy ještě především kamarádkám a láskám) veršované blahopřání k nástupu nového jara, zatím psané na psacím stroji.

Hvězdičkou jsi pro má jitra.
Oh, hvězdy padat dovedou!
Do rána čekám, říkám si – zítra.
Snad svítíš nad cizí zahradou.

Však já se dočkám, však já se dočkám,
nebudu pro smích toulavým kočkám.

A že tě mám rád,
ach, ano, je to tím,
jak vítr vběhnu do zahrad,
do rukou svých tě zachytím,
přitisknu na srdce, milá, milá,
aby ses mi nezranila!

To je nejstarší Bohoušova báseň, jakou znám. Má datum 25. července 1954 a jmenuje se Nápěv o chlapci a hvězdách. Půjčili mi ji přítel režisér Martin Skyba a jeho žena, také Bohoušovi kamarádi. To už Bohouš studoval na filmové fakultě. Protože zběhl z gymnázia, aby mohl dělat alespoň divadlo (a opravdu nějakou dobu hrál v Hořovicích, a nějaký čas byl divadelním inspicientem a podle potřeby i asistentem režie, to zase v Trutnově), neměl maturitu, ale ministerstvo školství mu ji na návrh rektora AMU prominulo pro výjimečné nadání.
Mezi strojopisy jeho básní, které mi půjčil Martin Skyba, jedna – zřejmě ze stejné doby – zvláštním způsobem překračuje rámec intimní lyriky a daleko víc připomíná scénář filmové básně:

Ulice V Jámě jestli to neznáte je souběžná
s Václavákem a spojuje asfalt Štěpánské
s dlážděním Vodičkovy ulice a proto se stává
že ve stejný okamžik kdy čtu Halase
slyším ampliony z průvodu V Alcronu jede zdviží
do pokoje cizí diplomat s naší tlumočnicí
a ve Vodičkově ulici nadává taxikář
a tak je jaksi všechno soustředěno okolo mě
a kdybychom všechny ty body známou detektivní methodou
proťali směrovkou všichni by přicházeli ke mně
anebo já odcházel ke všem Tak tedy bydlím
v ulici V Jámě číslo deset ve třetím patře
v podnájmu V podnájmu říkám a myslím tím
mnoho a mnoho jiných věcí .......... V podnájmu prostě!

Psal se rok 1959 a náš duchovní život se začínal pozvolna vymaňovat z okovů účelové, sterilní komunistické propagandy. O slovo se hlásila generace, která nebyla strůjcem poválečného vývoje naší společnosti a snažila se sama dobrat poznání a eventuálních pravd. Noví, závažím minulých rozhodnutí nezatížení mladí lidé přišli také mezi filmové dokumentaristy. A s nimi Bohouš Sobotka. Napřed jako dramaturg a především spiritus agens a teoretik iniciativní skupiny, pídící se nikoliv po politických směrnicích či ideologických zájmech, ale snažící se přimět Tvorbu dokumentárních filmů k tomu, aby vznikaly opravdu jen dokumenty. Poetické, humorné, nezvykle experimentující, ale vždy pravdivé a ne propagandisticky upravené.
Literární a dramatické vlohy vedly Bohouše spíš k námětům z našeho kulturního života než – řekněme – k přírodním vědám. Stačí si připomenout jeho hudební dokumenty Rejchův dechový kvintet, Fibichův kvintet, Scherzo J. B. Foerstera, film o Františku Halasovi, snímek Vážná tvář smíchu o Jaroslavu Haškovi nebo jeho televizní hrané adaptace Zoščenkových povídek. Kdybychom vyjmenovali všechny Sobotkovy snímky, dostalo by se i na jiná témata – třeba na film Dívčí kopaná včera a dnes či na cestopisné dokumenty. Dokumentarista v pracovním poměru si nemůže vybírat jen podle svého gusta, ale patrně nejslavnější Bohoušův film byl o umělcích: Úklady slávy. O výzkumu pražského Scénografického ústavu, jak se zátěž duševní práce vyrovná zátěži práce tělesné a jak herec na divadle pracuje stejně tvrdě jako lidé vykonávající ty nejobtížnější dělnické profese. Za tento snímek dostal několik prestižních ocenění, doma i v cizině. Toho roku, sedmašedesátého, bylo jeho jarní blahopřání jen sedmiveršové. Asi měl málo času, musel sklízet vavříny.

KAKTUS je básník
neustále sumíruje verš
kašle na vláhu

verše nelze uspěchat
a nelze je smolit věčně

v pravý čas
vyžene básník do básně

A potom zase ve třech dalších jazycích...
Točil filmy, psal a usmíval se přes vousy. Jeho posledním oblíbeným lokálem byla malá kavárnička vzadu v prodejně Paříž–Praha v Jindřišské ulici. Měl odtud blízko do televize, k filmovým dramaturgům či ředitelům, do střižen a samozřejmě do knihkupectví na Václavském náměstí. Přestože se narodil – alespoň podle křestního listu – v Kolíně, jeho domovem byla Praha a její „City“. Vždycky bydlel někde za rohem, jednou V Jámě, jindy v Sokolské (v domě, kde byl jeho sousedem průkopník protialkoholní léčby u nás, dr. Skála). Jen na čas, po jakési citové katastrofě, se odstěhoval za Prahu do Hostivic. Ale brzy se vrátil, tentokrát do Michalské. Poslední adresa – na smutečním oznámení o jeho úmrtí – zněla: Valentinská ulice.

Mám tabák v dřevěné dose
vyberu si dýmku tu těžkou černou
vyvrací mi zuby ale co to je
proti úvodníkům omilostňujícím stranu
a zvolna ucpávám palcem
vylučuje dřívka ale co jsou dřívka tabáku
proti tomu co mi napsali z redakce Hosta
že prý zaostávám že stojím na ztracené vartě

Vyberu sirku a dýmku v zubech
rozškrtnu a pozoruji oheň ale co je
co je oheň zápalky proti slovům
proti slovům které slýchám leckdes
na ulici v tramvaji od paní Strakové
od své báby když vypráví o psech a muškátech v okně
slovům kterými jsem potrhal pásku stroje
neboť byla vyrobena právě dnes
a pro tuto chvíli stejně jako tato sirka
jejíž plamen vdýchávám troubelem do dýmky a do úst
jako zvrhlík živící se každodenností a obyčejností

A tabák zvolna prohořívá ale co to je
proti panence na hraní která v jediné vteřině
vzplála a zpopelnila atomovým žárem
v Nagasaki Hirošimě Bikini a všude jinde
zapaluji dýmku a vzpomínám na pochodně
na řecký oheň olympiád
zahodím sirku někam pod stůl
k zmuchlaným lyrickým básním z dětství
a z dýmky stoupá dým záclonující okno

Podle Martina Skyby měl na Bohouše velký vliv jeho strýc (snad jsem to nepopletl) František Kolář, bratr básníka a výtvarníka Jiřího Koláře, jehož vzpouru proti zjednodušenému, až banálnímu obrazu místa, pocitů, hledání, nálezů, ztrát člověka v zdánlivě chaotickém světě jsme ještě nedokázali úplně docenit. Také Bohouš se neustále bouřil, i když po svém – tiše. Hledal. Když přišel listopad 1989, byl už bohužel těžce nemocný. Ani nevím, jestli ještě něco natočil... A 21. března 1990 mi přeložená čtvrtka tuhého papíru s básní a věnováním přišla naposled:

Ačkoliv už nejsou potřeba básníci permanentní naděje, blahopřeji k slunovratu svým přátelům i nepřátelům – letos po čtyřicáté. Děkuji všem, kteří rádi četli má poselství z periferie poesie.

štván alkoholem děsu
spár zmaru zatíná se
do bělostné hrudi mládí

tajná vůně moci
veřejně zasmrádá potem vrahů

slinou sprosťáckou stříkají z mord
(aby se jim lépe topořila tupost)
do klečících prosících padlých
bijí a bijí a bijí
(každým úderem přibližují svou dvanáctou)

kyselý déšť krve
blesky výkřiků
hřmění dechů čtyři desetiletí zatajených

zběsile točí se rafije orlojů
zvláštní úkazy prorokují
konec světa bídáckého:
půlnoc nejtemnější na sklonku odpoledne
jitro při večerní svíci
jaro v listopadu

v každém divadle premiéra svobody
bez čtené bez generálky z první vody
z nejhlubší vody oslnivě načisto

vzlétají zápalné rakety trikolor

Nedávno jsem v půvabném domku Ludvíka Hesse na kraji kolodějské obory listoval Divokým vínem, nejlepším časopisem, který kdy byl u nás vydáván ve službách mladých a vycházejících básníků. Jeho zakladatel a šéfredaktor, dnes reklamní textař a koňák, stále umí většinu z uveřejněných veršů nazpaměť. Ve vydání někdy z roku 1965 nebo 1966 jsme našli i básně Bohumila Sobotky.
V jedenadevadesátém za mnou Bohouš přišel do redakce Reflexu, sundal si baret a s unaveným úsměvem poznamenaným nemocí přede mne položil celý štos svých „novojarenek“ (od slova „novoročenka“). A zeptal se: „Tak co tomu říkáš? Nedalo by se s tím něco udělat?“ Koncem toho roku zemřel. Kamarád Skyba mluvil nad jeho rakví a mně zbyly jeho básničky. A já mám pořád pocit nesplaceného dluhu. Na knížku je jich málo a časopis pro poezii žádný nemáme. Ale rozhodně to nejsou verše ze ztracené varty. Protože Bohumil Sobotka byl vším možným, básníkem však patrně ze všeho nejvíc. Na smutečním oznámení čtu verše z jeho novojarenky z roku 1986:

K slavnému údělu mužů
zvonem zván zvonem zván
zvonem ulitým z modře
do rodné hroudy padám
veršem střemhlavým