na další stranu
Oldřich Damborský
ZRÝMOVANÉ VINAŘOVO PONOUKNUTÍ
Vince se vlní leopardím skokem
žár žhne nad Trkmankou potokem
svícny kaštanů svítí v modrojasu
soumrak usne v oranžovém kanafasu
Zatímco stéká pot z těl vinařů
zpovídá se lípa vánkům jako farářům
v Rasovni se tyčí barevný totem
a starý vinař u sklepa říká: Tož pote
Mám tu dobrého veltlínka
a frankovečku a skvělého ryzlinka
ve stínu kvelbu pozvedněte mysl
víno zhojí vaše trable jako dobromysl
ZRÝMOVANÝ ROZHOVOR
Byl jeden z těch chlapů
co jim říkali Srdcerváči
říkal jsem mu: Vůbec nechápu
o co na tomto světě kráčí...
Jen si potáhl z marlborky
a vypouštěl kroužky dýmu z pusy:
Musíš zapůsobit na holky
a dělat jen to co chceš co nemusíš
Silný vozy
zlatá kreditka
nosit to co se nosí
třináctiletá lolitka
barák podobný ranči
kryťák olympijského plavce
popíjet Hennessey
při západu slunce
podobném pomeranči
Být mořem a nepodobat se kapce
Řekl jsem mu:
Ale snad o to přece
nejde v životě...
On na to: Per do sebe co se do tě
vejde
je to jako baseball bud pivotem
nebo obráncem ty šmejde
Odvrátil ode mne hlavu
a hodil všechny žetony na sudou
tak nevím stále v tom plavu
však vím
že občas prohrát
a pak se zvednout
není ostudou...
NA TAHITI (POCTA PAULU GAUGINOVI)
Vykašlávám bílý blín a chaluhy
štětec mám přivázaný k ruce
věřitelé mi klepou na dveře za dluhy
zhaslo slunce zlatá monstrance
Azurové moře tvých očí zvadlo
jemná pláž tvých boků osiřela
dívám se na včerejšek za zrcadlo
a vidím stále mahagon tvého těla
Přátelé zůstali v branách vzletné Paříže
a srkají zelený absint na Montmartru
mé duhové obrazy přibili kritici na kříže
jsem kníže mulatek na sobě pár hadrů
SNAD KAŽDÁ ŽENA?
Každá žena má nejraději vítěze
a ráda se hřeje v jeho paprscích
byli jsme trochu okoralí na srdcích
Miláčku ty jsi toužila snivě po něze
každá žena by chtěla bílou vlečku
a modlit se spíš v kostele než v klášteře
láska není nic jiného než o důvěře
Miláčku zapomeňme na kdejakou léčku
Každá žena sní o princi na bílém koni
a on někdy přijede zrezlým embéčkem
co na tom hlavně s otevřeným srdéčkem
Miláčku hlavou se mi pírka něhy honí...
HOUSLISTÉ
Žár stoupal nad střechy
zvony hlásily poledne
pohlazením dala jsi mi
trochu plyšové útěchy
a vrcholy bezedné
Stín stoupal za patami
vzrostlého starého dubu
srdce mi bušilo tamtamy
a ty jsi vymačkávala
mé touhy jako barev tubu
Na bílém plátnu pelesti
dva houslisté od Chagalla
Pegas se k nám štěstím
tvrdošíjně proklestil
v náručí jsi mi plakala...
|
