na další stranu
Oldřich Damborský
SONET O BÍLÉ LIŠCE
Krajkoví ledu na březích Trkmanky
století havrani v černomodrých fracích
svítáním si slunce prodírá mlhy ospalky
skryté vločky čekají v ocelových mracích
Až udeří jejich čas rozsypané peřiny
a snesou se na tvrdou hlínu jako kovadlina
zatímco s tebou se věčnost mění na vteřiny
a tvá ústa chutnají jako hlt neředěného vína
Sníh ti padá na řasy podobné malému plůtku
a s kožíškem zasypaným podobáš se bílé lišce
tvé dlouhé vlasy jsou rozmoklé černé smyčce
Snad mne nezavřou nebeští andělé pro potulku
že toulal jsem se v tvé mysli nemajíc zábrany
posečkej moudrý osude a ještě nezvoň na hrany...
OBLÝ KAMÍNEK
Když venku akát zuby drkotá
a kolem Země se rozprostírá prázdnota
když meluzína fénuje vrány sněhem
a kulatá zář se rozprostírá nad příběhem
co dal smysl dvěma lásky tisíciletím
zůstaň klidný nad věcí to bude tím
že nejsi z žádného Nového Strašecí
i malá svíčka nedozírnou tmu rozsvěcí
Když se rozprostírá zima i v tvé duši
daleko jsou sladká ústa od moruší
když tvůj svrchníček je samá záplata
a čepice ti spadla s větrem do bláta
zůstaň klidný i když s trochou dojetí
a nežel že jsi zůstal jen ve vánici objetí
zas nachýlí se Země novým zvěrokruhem
a slunce bude zářit tisícím zlatým pruhem
Když se brzy stmívá a daleko je do jara
a vítr hvízdá v drátech jako divoká fujara
když obloha je jeden šedý olověný plech
setři z očí sníh a náhle všeho nech
a jdi za tou co probouzí se jako jarní jíva
když poprvé tě uvidí a duši skrývá
v malých kličkách a ty rozsukuješ úsměvy
je to jako hodit malý kamínek do Sprévy...
POHYB
Na vinici poletují měděné a zlaté listy podzimu
havrani se shlukují na ledové pusté pláni
někde z oblaků pouští peří vloček chladná paní
a na sklech oken mrazivé květy pozdních leknínů
Udělej nepatrný pohyb ruky k mé bledé tváři
a pohlaď ji budu mít nahé srdce na oltáři...
VĚZENÍ
Křišťálové závěje zalehly vrata našeho domu
schody jsou kluzké coby zrcadlo ledu na rybníku
jsme uvězněni a tak oddáváme se tomu hříchu
co je svátostí milenců s něžnou vůní kardamomu
Dvě duše splynou v jednoho anděla s jedním křídlem
V této kruté zimě je naše objetí horkým vřídlem
PODZIMNÍ BROUZDÁNÍ
Ve vysoké stráni zastrčené šípkové keře
listy ořechů padají na cestu jako samoletky
říkáš: Tvůj dotyk dlaně je něžný a hebký
nad námi poletují křehká slova o důvěře
Ať havrani krákají to svoje Nevermore
nikdy více už se nebude opakovat tato chvíle
z naší lásky prý zůstane jen ruina starý zbor
Jdeme tou zlatou a měděnou listí záplavou
ořechy křupají pod botama jako rybí kůstky
kašleme na smilování davu na odpustky
sami víme kdy si odpustit kdy pírka táhnou hlavou
nebo v nás přeletí poštolčí hádky šedivý stín
však ať je to tak nebo tak je to jen náš milostín
BÍLÁ VELRYBA
Rezavý pes se ztrácí v rezavém listí
brouzdáme se tou podzimní impresí
skleněný vítr větvoví ořechů čistí
stěží nás pochmurný soumrak vyděsí
Soumrak je doba kdy pokorně medituji
co život vzal a dal kde se stala chyba
kdy prošel jsem rovně podoben túji
kdy se na mne sápala trablů bílá velryba
A někdo shora na mne volá: Achabe
připoutej se k životu lany zatvrzelosti
lany závrati lany s nimiž nikdy netápeš
lany jež budou tě dvojitou láskou hostit
Neboť dvojitou je láska nebem i peklem
proč o tom psát dlouhé litanie bez konce
jdou jedna vlna za druhou něžně a vztekle
z žebráka dělá boháče a z boháče lakomce...
VÁNOČNÍ ZVONKY
Na vinohrady a pole padá sníh bílý
tak jsme si vánoce vždycky přáli
před domem stojí sněhulák bílý a bodrý
Přede dveřmi závěj paží zimní královny
na plotě vrabčák švitoří jako malý Káj
a v akátu krákorá vrány hlas tuze varovný
Za okny se modrá oko vševědoucí obrazovky
stromeček už svítí a láká k malým dárkům
do brány Štědrého dne volají stříbrné zvonky...
|
