literární časopis založený v roce 1964

Vladimír Stibor

O BÁSNÍCH VOD

Jsou básně vod
a básně volavek;
prsty zmáčknou knot,
provoní trsy hluchavek.

Rostou mezi olšovím,
na břehu dohořívá zobcová flétna.
Díky tobě nic jiného neslyším;
jsem jak tvoji otroci začátkem srpna.

Nechtějí se od tebe hnout;
přísahají na lodě a nemohou nevyplout,
dotýkají se tvých závratí.

Ty všechny menší nechají rozplynout,
ale za lodí se nezapomenou ohlédnout.
Slovům zapadající slunce navrátí.

UŽ NIC NEŘÍKEJ

Neříkej, že nemáš žádné hvězdy;
vzpomeň si,
žes je měl.
Hřály tě mezi ňadry;
ty hrozné věci,
až jsi ztrácel zrak,
dělaly s noční krajinou…
Pojídaly stíny s vanilkou,
házely do tůní štiky největších velikostí
a lekníny jak ještě včerejší trsy trav
pokrývaly břeh,
náhorní lidskou planinu.
Písek,
padá-li z dlaní,
leskne se.

VIDĚL JSEM BRATRA LAZARA

Když umírají slova,
říkáš
Zavolám Lazara,
aby se přišel podívat,
odvalil kámen,
strhl ze sebe bílé roucho,
omyl se v těch mělkých vodách potoku Cedron,
kam padá listí
a na jehož břehu rostou pinie
a vojáci z noční hlídky
klimbají
a uvažují o tom,
co by se stalo,
kdyby město dole pod nimi lehlo popelem.
Kdyby jen to.

Když odcházejí slova.
Křičíš
Lazare, probuď se,
žena se ti vrátila.


Vladimír Stibor, 7. listopadu 2021