na další stranu
Vladimír Stibor
O DÍVCE, KTERÁ SKOČILA
K čemu jsou mi křídla,
když necítím vítr ve vlasech?
Kočičí solí obsypaná vřídla
rozpouští skvrny na šatech.
A na poušti zase někdo zpívá,
mlčící poklekají, křičí: Bijte je.
Nevyléčená noc prohlubuje stigma,
v náručí vrčí poslední lvíče naděje.
Bylo by tak snadné uvěřit,
dálkou bouři nahradit nebo obelstít,
a dát flétnistce, co si umane.
Tuláky úvozů i plání, na cestě vysypaný třpyt,
pěsti i myšlenky, nestačí-li se pomodlit.
Vysměje se smrti, než jí podlehne.
NEZVEDEJ...
Nezvedej ruku,
nebo ti upadne,
na dlažbě vsákne se do krve
se všemi věrnými,
s nymfami bouří z půlnoční opony,
se slovy z lámavého antracitu;
upíjí z misek pohanských veselých bohů,
trpících přesto ornamenty
i malbou do vlhké hlíny.
Vědí,
co je před námi.
Nezvedej ruku,
nebo ti upadne.
Nejvýše k ústům.
NADĚJE
Jen sáhni
a bodni, bodni hlouběji!
Andělé vždycky
převazují rány
až o dva tři dny později.
Jen sáhni
a stiskni,
jak by to bylo naposled.
Smečka ebenových lvic
nezřídka běží celou noc.
|
