na další stranu
Zora Wildová
V POMĚRU JEDNOHO KU JEDNÉ
Každému si nenaříkám,
ale tobě to vždycky ráda říkám,
i když co slovo, to hrubá dramatická chyba:
náš poměr v poměru jednoho ku jedné
mi ještě čas od času jako strefa přímo do brňavky celým tělem projede.
A KDE VĚZÍŠ TY?
Jsem na svém místě, jak mám být.
Jak jsme se smluvili. A ty? Kde vězíš ty?
Kdepak si asi právě teď krátíš dlouhou chvíli marným čekáním?
Měsíc se už pomaličku z mraků souká.
A mně se ciferník hodinek zřejmě taky nikdy neokouká.
BELHAVÁ, SCVRKLÁ, VRÁSČITÁ
Na některé věci se dá těžko poznat, zda je rukou posvěcující a přející dotýkaná
nebo špinavou zlodějskou prackou ohmataná.
Voda v řece - belhavá, scvrklá, vrásčitá - a nad ní měsíc snažící se pro nás dva
na svůj potrhaný, zdánlivý a jenom jakoby stříbrný vlas
pár uleklých lesklých rybek prý úplně bezelstně nachytat.
JEN KDYŽ JEŠTĚ UNESE MŮJ RUKOPIS
Ať si papír pod tíhou slov příliš velkých pro moje malá ústa
stárne, žloutne, kroutí se a krabatí,
jen když ještě unese můj rukopis věkem už trochu hranatý.
A ponese ho už navždycky a nikdy, nikdy neztratí.
A ani o čárečku nezkrátí.
DNES NEBUDE O JARO NOUZE
Venku za oknem, zdá se, nebude dnes o jaro
ani trochu nouze, jak tak zírám dolů do ulice
saframentsky dlouze. Nu, boty, botky, botičky,
pusťte k vodě všechny svoje suché iluze,
neboť záhy pomažete, poťapete, poplavete ve struze.
|
