literární časopis založený v roce 1964

Zora Wildová

ASPOŇ NĚCO VERSUS LAUTRPIKUM NIC

Jsem plna pochybností, avšak i naděje,
může-li být nic, když ono vždycky něco je.
Ovšem údajně to takhle odevždy nebylo,
ono údajně dřív,
než bylo něco, bylo prý samé zhola nic.
Kolosální, nepomyslitelně rozsáhlé kde nic,
tu nic.
Leč přestonic tak nicotné, tak subtilní,
že celé tohle nic bylo prostě…jako nic.
Suma sumárum,
hotové budižkničemu to nic bylo!
Nicméně bylo vším, co tehdy bylo.

Až do druhdy, kdy se z ničeho nic
a zároveň pro nic za nic,
po tom leda dosud neexistující bozi vědí
jak dlouhém, všudypřítomném,
všeobjímajícím a úplně bezobsažném,
hmoty i ducha prázdném lautrpikum nic,
dostavilo úděsné, monstrózní ryc:
a hop, a byl tu elektron a pozitron,
a hop, a byl tu proton a neutron,
(ba i to primo primissimo neutrino),
a hop, a došlo až na atom, jenž, ač on,
byl rázem v tom.
A ihned v tom začal děsně lítat.
A ještě při tom strašně rychle kmitat.
Až, věř nevěř,
skrz tento avanturistický hokuspokustónský trik,
před právě teď půl patnáctou miliardou let
veškerenvesmír vznik´.

Tak vypuklo jakéstakésněco.
Asi aby bylo aspoň něco.
Čímž však bylo zaděláno na konflikt.

I povstal děje druhý díl:
nic se nemínilo ve svém nic sebemíň omezit
a něco zase odmítalo, aby ho bylo jenom tak něco.
A k tomu, aby bylo jenom jen tak něco.
Něco totiž toužilo být tofakt už něco!
Něco eňoněňo.
Neboť chtělo být to něcopořád lepší nežli nic.
To nic z Nemanic.
Tonanicovaté nic nanic.
To nic, jež nebaží po ničem než pouze po ničem.
To, které nechce nic víc než víc nic.
Ač je těžké si to představit.
A tolikrát o to snazší prosadit.
Zatímco něco, když už tedy něco musí být,
hledí být něco, co nic,
tedy opravdu vůbec nic nezničí.
I když ono ani nic nic…, natožpak nějaké sotva něco…,
co se ale o to ukrutněji nafukuje
a prostoru a pozornosti a práv a zákonů si nárokuje
a se rozpíná a rozpíná
a kašle na jakoukoliv míru, dimenzi či nepřekročitelnou hranici
po pionýrsku svévolně a bezbřeze nastavujíc si
vlastní provozní pravidla neznající stavidla.

A nic na to nic? Nebo že by přece něco?

Jenže který nimral, který šibal, který šíla,
který hrom aby se v nich potom vyznal!

A proto ty prosťáčku
a tragicky nepoučitelný pozemský nedouku,
pro pochopení jádra věci vezmi sobě za nauku
příklad z bližšího ti k dovzdělání zřídla
ve své nezřídka dokonale vysmejčené lednici,
kde je pusto a mrazivo
jako v přemnožené lidstvo již záhy očekávající márnici,
jako v před i post dějinném pranici.
Avšak kdyby ti v ní někdy něco,
třeba přischlé na dně, zbylo,
určitě by pro někoho skromnějšího
i na takovém něco ještě vskutku něco bylo.
Ó, to by bylo ještě něco pro mikroby,
pro ně to by bylo posvícení,
to by byla žranice téměř k nesnězení!
Kdežto i kdyby tamtéž bylo nic sebevíc,
bude tam nanejvýš absolutní nic,
na němž k pojedení logicky nic moc není.
Akdo není najedený,
kdo si spokojeně neodříhne z přejedení,
ledva najde,
(až na moji v nemocnici,
sledovaná výživovou odbornicí,
postící se sestřenici),
v tomhle nici
zalíbení.