literární časopis založený v roce 1964

Zora Wildová

***

Dech doposud v záruce
Už vidím koncová světla
konce svého již značně nesvého světa;
a ani ve snu, jenž se mi ale nějak nezdá,
ani v horečce, které jsem za tu trochu tepla
vysloveně vděčná,
si nedokážu vzpomenout,
kdy mi byla tahle dávno naplánovaná změna programu zařízena.
Jak tristní hned od mala obrůstat stárnoucím
a chřadnoucím tělem.
A jak ďábelské zjistit,
že mi s mým plným vědomím, nejčistším svědomím
a nejlepšími úmysly chodí za přítelem!
Dech doposud v záruce,
avšak bodnutí u srdce pokaždé jako první pomoc,
jako blesková,
leč ne vždy dost pohotová a účinná záchranná brzda
co nejblíž při ruce.
V hlavě trezor názorů ze vzdoru.
Jenže též myšlenek a nápadů po vzoru.
V duši z vítězného bitevního pole poslední útočiště,
zklamání a bolestí a žalů nebezpečné hlubinné úložiště.
Pro dny beze dne. I pro dny bezedné.
A to pak kolem sebe škrtám pohledem
s nejmenším možným, ač i dnes mě ledacos
nadzvedne,
nadhledem.
A ovšemže i výhledem.
Mnoha horkými linkami nedůvěry napojena na okolí.
A přitom vděčná za cokoliv.
Nijak ctěná. Ale taky ještě ne zcela vytříděna.
Pouze na okraj života
a kamsi do beztvarého kouta všehomíra
vymístěna.

Přiznávám ke své haně
Za mě se celý život bilo
jenom to moje malé, ustrašené a pošetilé ženské srdce.
A že bilo ještě,
kdy já sama zvedla nad hlavu už obě ruce!
Avšak ten věčně se cukající neúhledný sval se dál
o každý můj nový den tvrdě rval,
jako by mi snad chtěl něco dokázat.
Ono se to nezdá, ale srdce se zas tak lehko nevzdá.
V zájmu někoho, koho přes stálý a nejtěsnější kontakt
přímo v srdci těla,
de facto vůbec nezná,
se vrhá do sta půtek, z důvodů i bez pohnutek,
a když uhodí, a když udeří,
až to zabolí vzadu v páteři,
hledá pouze slušný způsob,
jak dát průchod vlastní nepochopitelné hrůze.
A tím spíš se rozbuší,
blíží-li se skutečný a nebezpečný vnější škůdce!
To se pak pouští do urputných sečí,
do velkých bitev a dlouhých válek
jako neústupný fanatický vojevůdce
i jako šíleně nabuzený dobrovolný kamikadze
i jako obyčejný, ale nepostradatelný pěšák
v první řadě,
pere do bubnu a duje do polnice,
ovšemže nikoliv při muzice,
nýbrž při zápase o všechno:
o holé přežití, o poslední šance, o ztracené kóty,
o pozice tiše, leč zatvrzele vzdorující opozice.
Prostor sevřený i vymezený mými žebry
je mu svatou vlastí,
pro jejíž věc se v krvi topit je mu slastí,
odhodláno na její přání milovat, nenávidět,
lhát, loupit, vraždit
i štědře rozdávat se, a nejen dírou v kapse,
i se zcela zapřít.
I pozbýt toho nejdůležitějšího:
svého skály pevnějšího zdraví.
Prostě před ničím se nezastavit.
Až dokud ho nezastaví to, co nikdo nezastaví...
Tak všemi prostředky,
(jen, byť též s jeho neoddiskutovatelným, s jeho rozhodujícím přispěním vykoumané a užívané chladné i palné zbraně má prý zásadně zakázané)
bojovat bezvýhradně na mé straně,
ač ani té své nikterak dlužno nezůstane.
Ano, jakmile se nejvíc ze sil ždíme,
teprv cítím, co v něm i ve mně dříme;
pár surovými knokauty v mžiku nelítostně
uzemní mě.
Jenže vždycky s citem. Vždyť je přece lidské!
A tolik lidské!
Vím, nakonec se tím nepřestajným šrumcem stejně
unaví
a léky to už nespraví.
A potom se nechá, ale zase jedině kvůli mně,
totiž po mé extrémně ultimativní domluvě,
po mé pokorné, trapně plačtivé, škemravé,
otřesně panické prosbičce,
již anděl strážný nějak neslyšel,
a před sešitím finalizujícím chirurgickým stehem, třebas i na kousíčky rozkrájet,
moje poslušné, pracovité, zotročené srdce!
Pro které já, přiznávám ke své haně,
jaktěživa,
jak se ve správně přeneseném toho slova smyslu,
a přitom právně nepostižitelně říká,
nepohnula ani prstem.<